Protože tuším, proč se jim to děje, a protože z vlastní zkušenosti vím, jak snadno lze řadu předsudků a myšlenkových stereotypů přemostit metaforou (vtipem, propojením mozkových hemisfér), nabízím jako začátek řešení jednu prastarou, ale právě dnes tak účinnou.
Už nejméně dva a půl tisíce let, tedy co buddhisté meditují, používají pro naznačení, oč jde při téhle práci s myslí a jejími programy, snadno pochopitelný příměr. Říkají, volně převyprávím, že mysl je jako hladina jezera. Posetá tisíci vlnkami tisíců na sebe navazujících myšlenek. Nahoře na nebi svítí světlo poznání (Měsíce), ale na hladině jezera se odráží v tisíci odlescích. Člověk by rád pochopil, oč jde, ale protože vnímá jen fragmenty, neustále se měnící odlesky reality, nepochopí celek. Celý život zkouší různé střípky skládat, aby složil celek (mozaiky života), ale jedná slepě, náhodně. Přitom ovšem stačí hladinu mysli zklidnit, a na její rovné hladině se jako v zrcadle odrazí světlo celého Měsíce, poznání. A člověku dojde smysl a pak kdykoliv nalezne nějaký jednotlivý kamínek, už ví, kam v celé té nádherné mozaice patří. Začíná být moudrý (a soucitný a tím pádem i efektivní).
Jak hladinu mysli zklidnit, srovnat? Pravidelnou meditací, nejlépe pomocí soustředění do oblasti 3. čakry, tedy, jak říkají Japonci (a Evropané a Američané, kteří dělají různé ty jejich obranné, ač jim zápaďané říkají mylně bojové, sporty), do hary, lze nacvičit jak umění aktivně a pružně myslet, ale zároveň nebýt namočen v emocích. Zároveň lze zvládnout výše naznačené umění mít hladinu mysli neustále co nejrovnější (což je ovšem také důsledek zvládnutí emocí).
Za ty roky, co si takto „hraji“ se svou harou a následně hladinou mysli (z počátku to bylo velmi pracné, dnes už stačí udržovat, jde to samo, mysl se přizpůsobila a funguje automaticky), se nestačím divit, jak snadné je být při řešení každodenních, ale i dlouhodobých a koncepčních zadání života moudrý, soucitný, efektivní. Mám neustále nadhled, „vidím“ zároveň obě strany mince (problému, jevu, situace). Tvrdím také, že „vím i to co nevím“. Je to snadné: mám-li hladinu mysli rovnou, nepředpojatou, odrazí se na ní, jako v zrcadle, jakákoliv otázka rovnou i s náznakem odpovědi.
Jakže „haru“ a následnou rovnou hladinu mysli) trénuji? Třeba vždycky, když jdu do schodů: počítám (v haře) schody a snažím se tak zůstat co nejdéle soustředěn. Když se to podaří, vyjdu např. schody do 4. patra nebo eskalátor ve stanicích nám. Míru nebo Hradčanská nezadýchán.
Náš běžný způsob myšlení má obvykle potíž pochopit praktický smysl metafory o hladině mysli. Má-li se soustředit, Čech svraští čelo, stáhne tělo, a usilovně myslí, třeba na to, jak se uklidnit. Vhodím-li ovšem na metaforickou hladinu své mysli metaforický balvan s nápisem „Uklidni se!“, samozřejmě hladinu mysli ještě víc rozvíří. Vídávám to neustále: lidé si sednou do meditační pozice, ale je přímo „vidět“, jak jim to v hlavě šrotuje. Nebo při meditační chůzi: většina začátečníků se při pomalých, velmi drobných krůčcích brzy a často kymácí, ztrácí rovnováhu. Jsi v hlavě, říkám takovému člověku, přenes metaforicky své vědomí do hary…a to když se mu to podaří, najednou, jako mávnutím kouzelného proutku, zvláční ale i zpevní zároveň, napřímí se, a šine se krajinou pevně, jistě, vznešeně.
Pak se ovšem často stává, že když člověk přestane hladinu své mysli torpédovat balvany negativních myšlenek, a najednou se jeho mysl zklidní a on pocítí opojné zachvění Jednoty, obvykle ho to tak překvapí a rozruší, že na pomyslnou hladinu své mysli hodí pomyslný balvan s nápisem „Hurá, to mi to jde!“ Tím ovšem opět hladinu své mysli rozbouří a je tam, kde začal. Musí prostě začít znovu. A trénovat. Zvykat tělo a mysl, že to jde, nečekat nic a být připraven na vše.
Intelektuálové v tomto stádiu obvykle namítají: „No ale já přece nemůžu přestat myslet!“
Mají pravdu, ale jinak, než tuší. Jejich „myšlení“ je nepřetržité topení se v myšlenkách, na které navazují další myšlenky (lze spekulovat, zda člověk ovládá myšlenky, anebo myšlenky člověka). „Já“ totiž není to, co si běžně lidé představují, tedy všechno, co vědomě vnímají a konají. Jejich obvyklé „já“ je jen jeden (v našich krajích obvykle velmi dominantní) program, který lze nahradit jiným a, překvapení, ono to i potom jde!
Obvykle se začínajícího zájemce o meditaci ptávám, kam zmizí Windows, když vypne počítač… A kam zmizí on, tedy Franta (Jarka, Zuzana a Pepa), když usne? Pak stačí zapnout počítač a hle, Windows naskočí a tváří se, že počítač rovná se Windows. Jenže pod tím, co vídáme na monitoru, je v počítači řada dalších programů operačních systémů, které umožňují Windows, aby vůbec fungovaly. Právě tak když se Franta (Jarka, Zuzana a Pepa) probudí, naskočí „Windows“, tedy jeho „já“, a on je přesvědčen, že on je to, co je, tedy co si myslí že je, co vnímá, i když on je daleko víc než to, co mu na monitor promítá podprogram já, tvářící se, že on je vše a nic jiného neexistuje. I informovaní západní psychologové a neurofyziologové přitom dnes už vědí, že svět, jak jej vnímáme, skutečně je „iluze“.
Člověk se obvykle začne bát: když by, nedej Windows, umřel, umřel by i „hardware“, tedy Franta celý…
Jinými slovy, zatímco západní myslitel téměř umírá hrůzou při představě, že by mu jeho Windows „spadly“, že by tedy měl „nemyslet“, zkušený, buddhismem poučený meditující velmi dobře ví, že lze „žít“ a „nemyslet“. Ještě odjinud, metaforu ptáka Fénixe, který se vždy znovu zrodí z popela, právě tak jako radu zenového mistra, aby student „zabil Buddhu“, nebo že k tomu, aby se člověk znovu narodil, musí (v rámci tohoto konceptu a tréninku) zemřít, chápou zápaďané doslova (levohemisférově) a tedy chybně.
Funkční magnetická rezonance dnes ovšem nejenže pomáhá odhalit složitosti, ale i provázanosti jednotlivých částí mozku při určitých konkrétních činnostech (a také iluze a mýty dosavadních, někdy až neuvěřitelně dogmaticky prosazovaných vědeckých názorů), ale také potvrzuje empirická zjištění pradávných mistrů meditace.
Potřebujeme se, všichni, jako sůl, naučit zklidnit hladinu své mysli. Abychom lépe fungovali, a abychom přežili.