Buddhové žijí plně v přítomnosti. Buddhovu pravdu se naučili od skutečného člověka. Když tito buddhové uskutečňují pravdu, dosahují toho pomocí té nejlepší metody, jakou známe.Tato metoda, v níž není záměr dosáhnout nějakého cíle, je naprosto přesná. Vždy ji učí buddha jiného buddhu. Z přesnosti této metody nelze slevit. Jde o cvičení, které vyvažuje protipóly aktivity a pasivity a současně urovnává vztah mezi tělem a myslí. Toto cvičení, která je známo jako zazen, se musí provádět ve vzpřímené poloze. Ačkoliv všichni máme něco, co se nazývá „přirozený stav těla a mysli“, pokud se k tomuto stavu nevracíme v zazenu, pak se takový stav neprojeví. Tento stav lze uskutečnit jen tehdy, pokud ho sami prožíváme. Jakmile se vzdáváme svých osobních cílů, tento přirozený stav se k nám vrací a zcela nás naplňuje. V tomto stavu neexistuje intelektuální diskriminace. Když v tomto stavu mluvíme, našimi ústy ho zcela svobodně vyjadřujeme. Buddhové prožívají a udržují tento přirozený stav, aniž by v něm skutečnost násilím rozdělovali na dvě části – mentální a fyzickou. Lidé, kteří násilím nerozdělují skutečnost na dvě části, jsou buddhové. Způsob, jakým teď učím následování Buddhovy pravdy, je způsob, který nám umožňuje opravdu jasně zažívat vše takové, jaké to je. Takový způsob prožívání skutečnosti nám dává celistvost, jež nám přináší opravdovou svobodu. Když se zbavujete všech překážek a nalézáte tuto svobodu, tato slova ztrácí důležitost.
Nyní připojuju svou vlastní verzi. Chci prostě převyprávět obsah výše uvedeného odstavce z kapitoly Bendowa tak, aby tento odstavec dával smysl co možná nejširší veřejnosti. Nejde tedy o nějakou esej, která vznikla na základě výše uvedeného odstavce, ale o co možná nejsrozumitelnější verzi původního textu. Některé věty jsem intepretoval pomocí více vět, ale jistě si všimnete, že se ve své interpretaci držím stále původního textu. Doufám tedy, že nejde o nějakou mou fantazmagorickou interpretaci Dogenova učení.
Probuzení lidé jsou ti, kteří žijí v přítomnosti. I když to vypadá, že zkušenost probuzení lze vyčíst z knih, těžko můžeme sami zažít probuzení, pokud se neučíme od skutečného člověka. Buddhismus je znám především jako filozofie nebo životní styl, ale základní praxí, základní zkušeností skutečného buddhisty je zazen, sezení ve vzpřímené poloze. I když je na světě nepřeberné množství metod, jak dosáhnout probuzeného života, Buddha cvičil zazen – proto buddhisté dodnes tuto metodu považují za nejlepší. Možná existují různé interpretace buddhistických meditací, ale když cvičíme zazen, nelze k němu přidávat zkreslená hodnocení lidí. Tuto metodu učí pouze skutečně probuzený člověk skutečně probuzeného člověka. Vypadá to sice, že probuzený člověk učí neprobuzeného člověka, jak cvičit zazen, ale ve skutečnosti je to tak, že žák spolu s učitelem cvičí zazen a oba jsou v tu dobu zcela otevření skutečnosti v její původní, nezkreslené podobě. Protože skutečnost má podobu, která nepodléhá lidským interpretacím, těžko na této přesnosti skutečnosti něco změníme svými myšlenkami. Proto musí zazen zůstat čistý a neposkvrněný intelektuálními interpretacemi. V tomto cvičení se nalézá řešení problémů, které přináší přílišná aktivita těla a mysli nebo přílišná pasivita těla a mysli. Jsme-li neposední fyzicky nebo intelektuálně, zazen tuto neposednost upravuje. A současně jsme-li líní tělem nebo myslí, zazen tuto lenost upravuje. Navíc zazen řeší neshody mezi tělem a myslí. Ačkoli to vypadá, že tělo a mysl jsou dvě oddělené veličiny, přirozený stav je takový, kdy tělo a mysl vytváří jeden harmonický celek. Zazen cvičíme ve vzpřímené poloze těla. Tato vzpřímená poloha sama vyjadřuje vyvážení protipólů aktivní-pasivní, tělo-mysl. Všichni lidé jsou původně přirození a spokojení. Avšak když necvičíme to, co vyrovnává konflikty těla a mysli a co překonává snění nebo neposednost mysli a lenost nebo neposednost těla, neprojeví se tato přirozenost a spokojenost v našem každodenním životě. O takovém cvičení nestačí číst nebo mluvit, takové cvičení je třeba opravdu provádět. Zdá se, že když budeme cvičit zazen, dosáhneme nějakého lepšího stavu těla a mysli, ale tato představa je jen další kus snění, které není tím, co nazýváme přirozený stav těla a mysli. Proto je třeba vzdát se jakýchkoliv cílů, když něco provádíme v tomto okamžiku. V zazenu tedy není žádný cíl. A když cvičíme zazen bez cíle, vracíme se do přirozeného stavu těla a mysli. V tomto stavu neexistuje intelektuální diskriminace, to znamená, že těžko můžeme rozhodovat, kdo je moudrý a kdo ne, kdo je osvícený a kdo ne. Skutečnost není závislá na našem intelektuálním hodnocení. A přesto používáme slova. Proč bychom se ale slovy museli nechat svazovat? Abychom se dorozuměli, mluvíme a píšeme. Když ale cvičíme zazen, nemluvíme a nepíšeme. Když si ráno oplachujeme obličej studenou vodou, žádná slova nás neomezují. Když takto vyrovnaně žijeme – mimo dosah omezujících intelektuálních významů, nečiní nám problémy mluvit nebo psát. Probuzení lidé jsou probuzení tehdy, když žijí tělem i myslí, nikoliv pouze tělem nebo pouze myslí. Skutečnost vlastně nelze rozdělit na intelektuální část a na fyzickou část. Takové rozdělení existuje pouze v představách lidí. Dogen píše, že když studujeme jeho způsob chápání a prožívání skutečnosti, sami můžeme chápat a prožívat skutečnost v její původní, lidskou interpretací nezkreslené podobě. V takovém prožívání skutečnosti dochází k celistvosti lidské zkušenosti, která nám okamžitě dává svobodu. Je to tím, že když skutečnost neuzavíráme do kategorií – tedy nehodnotíme způsobem, který ulpívá v mysli nebo v těle - není nic, co by nás omezovalo. Když se soustředíme na každodenní život, překážky jsou pouze myšlenky o abstraktních problémech nebo myšlenky o konkrétních předmětech. Když se soustředíme na to, co děláme, i když je to překonání překážky, tato překážka sama mizí. Například když máme přeplavat jezero, v okamžiku kdy plaveme, překážka v podobě jezera mizí. Když máme překonat problémy v práci nebo v rodině, v okamžiku, kdy tyto problémy soustředěně řešíme, se tyto problémy stávají svobodou. Takže už to nejsou skutečné problémy. A když takto žijeme, ve vyrovnaném způsobu bez fyzických extrémů nebo intelektuální diskriminace, není třeba zatěžovat svou mysl nějakým učením. Místo toho, abychom kupili slova z knih jako sběratelé starých hebel kupí stará hebla, můžeme slov moudrých učitelů využít jako povzbuzení, abychom nepropásli onu příležitost sami mít zkušenost celistvé bytosti.