Miriamin porod byl dlouhý a těžký. Několikrát to téměř vzdala, pak se donutila k návratu. Čas se vlekl. Nakonec po dlouhých hodinách, kdy den se změnil v noc a pak znovu v den, se začala bát a křičet. Porodní bába jí smáčela čelo studenou vodou, dodávala jí odvahu, šeptala jí sliby. Miriam byla vyčerpaná. Musí to skončit, trpěla, nicméně šlo to dál, vlna za vlnou. Několikrát zahlédla, jak si starostlivé ženy vyměňují pohledy. I ony se začínaly bát. Udělaly vše; co mohly. Teď už byla sama a vyčerpaná.
„Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?" - zněla jí v uších Ješuova slova na kříži. Cítila, že bolestí slábne, že odchází. Pak v myšlenkách viděla Ješuu, jak k ní vztahuje ruce, usmívá se na ni, bere její ruku do své. Postupně do ní začala proudit jeho síla, která dávala jejímu tělu nový život a novou energii. „Musíš se vrátit," říkal, „kvůli našemu dítěti."
Jeho úsměv obnovil její sílu. Kdýž se vrátila na práh vědomí, zasáhla ji vlna bolesti. Miriam se však už nebála. On byl s ní - nikdy ji neopustí. Teď to chápala. Byl jí tak blízko jako bušení jejího srdce: „Neboť láska je silnější než smrt."
Poslední divoký moment bolesti a bylo po všem. Porodní bába zvedla dítě, konečně uvolněné z matčiny dělohy. Plácla dítě do zad a to vydalo krátký, ostrý výkřik překvapení.
„Tvoje dítě, Miriam. Tvoje dítě žije," hlásila porodní bába, radující se po dlouhých, zoufalých hodinách. „Krásné dětátko. Dcera."
Miriam zachvátil šok a beznaděj. Tak to nemůže být, pomyslela si. Kde jsou sliby, proroctví? To musí být nějaký omyl. Nemůže to být dcera. Syn Davidův, vládce Izraele nemůže být dívka! Ve vyčerpání a zmatku upadla do bezvědomí.
Probudila se po několika hodinách. Pokoj byl vyvětraný a čistý, všechny stopy po těžkém porodu byly odstraněny. Někdo sem přinesl ze zahrady rudé růže a dal je do vázy na stůl blízko Miriaminy postele. Vedle ní stála nějaká žena a v rukou držela malý uzlíček. Co to je? Co chce? Miriam si nemohla vzpomenout, kde je. Zmateně vzhlédla na ženu a chabě se usmála.
„Miriam, přinesla jsem tvé dítě. Musíš se na ně podívat. Je to dokonalé, krásné děťátko. Neodvracej od svého dítěte tvář."
Žena se zdála vystrašená. Její obavy o dítě byly skutečné. Dítě, kterým matka pohrdá, přežije jen vzácně.
Miriam chvíli mlčky hledí a vzpomíná. Znovu ji začal zahalovat mrak bolesti a deziluze. Otočila hlavu a civěla na stěnu.
„Miriam, jen se podívej na své dítě. Vidíš? Fňuká. Potřebuje tě. Neopouštěj svou dceru. Zamysli se: ona je nevinná. Neudělala nic, čím by tě urazila. Cožpak můžeš odmítat svou vlastní dceru, svou vlastní krev?"
Slova začala postupně pronikat do Miriamina vědomí, prokousávala se vrstvami bolesti. Mé dítě - dítě mé lásky, pomyslela si. Teď si vzpomněla: Ješua chtěl, aby se vrátila. Poslal ji zpět kvůli jejich dítěti.
Váhavě se obrátila zpátky k porodní bábě, pak pomalu vztáhla ruce, aby přijala své dítě. Zírala na malou červenou tvářičku, na štíhlé prstíky. Dětátko přestalo křičet. Když pohlédla na svou drobounkou dcerku spočívající v ohbí jejích paží, zaplavila ji něha. Každý nehtu byl dokonale zformovaný.
„Znal jsem tě už předtím, než jsem tě vytvořil v lůně tvé matky," zpíval žalmista: Musí to být nezlomná Boží vůle, že sl1~eným dítětem je dívka. Možná Ješuovi přátelé špatně pochopili proroctví o „výhonku z Jišajovy větve". Možná nebylo Božím plánem, aby se její dítě vrátilo nárokovat si Davidův trůn v Jeruzalémě. Možná to bylo jen myšlené přání mužů, kteří doufali, že je zachrání z římského útlaku. Věděla, že její dcerka nějak musí ztělesňovat Boží plán.
„Sára," zašeptala. „Musím jí dát jméno Sára... nebot' Sára věřila, i když se to zdálo beznadějné, že Boží slib bude vyplněn. Nechápu všechno, ale tolik vím: Má dcera je Boží odpovědí na naše modlitby." Usmála se na malý uzlíček~ve svých rukou. Napadl ji verš proroka Zacharjáše: „ ,Ne zbraní, ne mocí, ale svým duchem,` praví Pán." Uklidněná nakonec usnula, s ukolébaným dítětem na rukou.
Josef si přišel sednout k Miriamině posteli a pozoroval, jak matka s děťátkem spí. Ta zpráva ho úplně vyvedla z rovnováhy. Že by Ješuovo dítě mohla být dcera, to mu nikdy ani na mysl nepřišlo. Jeho víra v doslovné naplnění proroctví o obnově Siónu nedávala prostor pochybám. Ale dítě bylo děvčátko! To nemohlo vést Hospodinovy armády do boje proti silám Říma. Musí se uchýlit k jinému plánu.
Josef zvažoval toto dilema. Jiné plány nemohly zahrnovat Miriam a její dceru. Nicméně však Ješuovi slbil, že je ochrání. Ješuovi přátelé by Miriam nepřijali, když má dceru. Kdyby jim to řekl, riskuje, že ji vydá všanc. Tady v Alexandrii bude v bezpečí, když zůstane v plném utajení. Nechá je, aby na ni zapomněli. Nechá je modlit se za mesiášovo království bez ní.
Slyšel o zemi za Středozemním mořem, kde roste tráva a stromy v hojnosti, kde v zimě pokrývá pole snM a kde by se drsnost pouštního písku stala pouhou vzpomínkou. Možná by mohl vzít dítě do Galie, pomyslel si. „Judův vinný keř" by tam mohl vzkvétat, v bezpečí od trápení a útisku. Josef shlédl dolů na spící matku a její dítě. Ano. Určitě se vydají na cestu a vytvoří si nový domov.
Říkalo se, že za mořem je půda stále zelená a že tam květiny kvetou po celý rok. Bůh Jákobův, svatý Hospodin je povede na místo, až bude čas zasadit jeho vinný keř do nové zahrady. Josef se poprvé za tyto dny usmál. Vinný keř Ješuův a vinný keř Miriamin - jejich potomci budou vzkvétat v úrodné zemi za mořem. A odtud se jednoho dne vrátí na Sión, aby zajistili své dědictví, jak slíbil žalmista. Jako jejich předkové, kteří se vrátili z babylonského zajetí, budou i oni zachráněni z vyhnanství: „Ti, kdo v slzách sejí, s plesáním budou sklízet. S pláčem nyní chodí, kdo rozsévá, s plesáním však přijde, až ponese snopy." Amen. Šalom.