Naděje pro hloupého tvora zvaného člověk

Autor: Válek Roman <myogen2003@yahoo.com>, Téma: Sebepoznání, Vydáno dne: 15. 05. 2006



Je skoro zázrak, že navzdory tomu, jak jsou lidé hloupí a jak těžko chápou, co je skutečné, se na světě objevuje vůbec někdo, kdo vidí věci jasně. A zrovna tak je úžasné, že takový člověk pomáhá druhým vidět, co je skutečné. 

Ve vesmíru jsou lidé pravděpodobně jediní tvorové, kteří přemýšlejí o tom, jaký zisk jim přinese to nebo ono. Stromy na jaře kvetou a na podzim nesou plody. Nikdo je nežádal, aby kvetly. A podobně – bez hledání prospěchu pro sebe – se největší učitelé lidstva obrací k hloupým lidem, jako jsem já nebo jako jste vy, a věnují jim maximální péči -  dělají, co je v jejich silách, aby nám pomohli vidět skutečnost. Pokud někdo cvičí zazen, aby dosáhl osvícení, je to docela běžná situace a není na tom nic úžasného. Ale na světě jsou dokonce i lidé, kteří cvičí zazen bez cíle, pro samotný zazen. A to je skoro zázrak. Ve chvíli, kdy cvičíme zazen bez cíle, se chováme jako plnohodnotná bytost. 

Můžeme si všimnout, že učitelé buddhismu někdy působí nátlakově a často jsou kritičtí. To, co nám ze strany učitele připadá jako nátlak nebo jako nespravedlivá kritika, je vlastně starostlivá péče. Na druhou stranu učitel nemůže někomu, kdo prostě nemá zájem o jeho učení, něco vnucovat. Dětem někdy musíme vnucovat polévku nebo  jim musíme vynadat. Ale učitel tohle můžte dělat jen u žáka, u něhož cítí upřímný zájem studovat a cvičit. 

Někteří buddhisté, jako byl třeba Rjókan, neučí druhé v tom smyslu, že by jim vysvětlovali buddhistickou teorii nebo s nimi cvičili zazen. Rjókan, ačkoli uskutečnil pravdu,  se rozhodl cvičit zazen sám ve své chýši, toulavě žít v horách a verše o přírodě věšet na větve stromů. Na druhou stranu jsou buddhisté, kteří svůj život věnují vedení druhých. Jedno není lepší než druhé, ale já jsem rád, že existují učitelé, kteří se věnují druhým a vysvětlují jim buddhismus a cvičí s nimi zazen. Díky tomu sám mohu cvičit zazen.

Ti, kteří vidí věci jasně, se nechovají bezohledně. Když vidíte věci takové, jaké jsou, cítíte, že vám nezbývá nic jiného než pokud možno žít v souladu s prostředím a druhými lidmi.   I když se vám něco, co je potřeba udělat, nechce udělat, stejně to nakonec uděláte, protože vám to nedá. Uděláte to, i kdybyste to měli udělat až za tisíc let. Na druhou stranu je potřeba uvědomit si, že nemůžeme pořád čekat na budoucnost.  

Není potřeba říkat něco, co působí moudře, nebo tvářit se moudře nebo předstírat lásku ke všem bytostem. Prostě nám nezbývá než nespekulovat o tom, do jaké míry jsme moudří nebo hloupí, soucitní nebo bezcitní, a místo toho dělat, co je potřeba dělat teď. 

Není tak důležité, nakolik rozumíme buddhistické teorii. Důležitější je chovat se celý den pokud možno jako lidé. Když už tady na tom světě strašíme, měli bychom tu strašit vhodně. Učitelé buddhismu nás učí, jak žít  přirozeně a přiměřeně a totéž nás učí věci a bytosti v přírodě.