Už se zase na diskusní přípěvky pod svými články (zásadně a raději) nedívám. Podlehl jsem nedávno naléhání několika slušných, kterým invektivy a napadání mé osoby vadily, ale důsledkem byla jen hořká pachuť na patře a několik negativních emocí a reakcí. Co je ovšem důležitější, zjistil jsem, že ve svých několika posledních fejetonech jsem „autocenzurně“ svá zamyšlení a provokující náměty rozmělnil citacemi jiných autorit, jako kdybych své názory musel předem obhajovat. A to tedy ne, nemám čas ztrácet čas s těmi, kteří nejsou informováni a schopni sebemenší reflexe, nebo dokonce přiznání chyby, a už vůbec ne omluvy (protože dříve či později se dočtou i jinde a stále častěji totéž, co napadali v mých článcích).
Volby se ale blíží, a tak tedy naposledy zhusta cituji a apeluji: volte ženy.
Své důvody a názory jsem ventiloval jinde a jindy (Volte ženy, Svět mohou zachránit jen ženy, Kouzlo žen), dnes dovolte poněkud obecnější zamyšlení.
V rozhovoru se sociologem Miloslavem Petruskem (Zítra sklidíme, co teď zasejeme, MF Dnes Kavárna, 27.5.2006) jsem našel věty, které snad přinutí k zamyšlení i ty z vás, kteří jste stále nerozhodnuti, nebo jste dokonce podlehli nátlaku reklam a televizních besed a nedůvěryhodných výsledků výzkumů volebních preferencí, a hodláte zvolit některou ze zavedených stran.
Svět se totiž mění rychleji a hlubinněji, než tušíme, a kupodivu i nás, na našich dvorcích, přestože se tváříme, jako že ne, se to týká.
„Žijeme v rizikové společnosti, v níž lidé jednají, aniž jsou si plně vědomi důsledků svých činů. Spoléhají slepě na vědu a experty a ještě tupěji na reklamu,“ říká i o nás, na naše české poměry dosti tvrdě, ale už ani ne překvapivě, sociolog Petrusek, a v tomtéž nekompromisním duchu konstatuje: „V globalizovaném světě se Američanům a Evropanům žije dobře. Ale jak dlouho a za jakou cenu, na to nikdo neumí odpovědět.“
„Na horizontu za Alexandrovci, kde bývaly státní znaky, teď visela loga našich firem bez ideje. Musel jsem se smát, té naší nové tiché okupaci,“ všiml si na koncertu a napsal ve svém úterním fejetonu v Lidových novinách Ludvík Vaculík.
Jaké jsou tedy naše preference? Konzum, spotřeba, výroba za každou cenu?
„Vyrábíme absurdní množství automobilů a chvástáme se tím, že jsme jich loni vyrobili nejvíce v dějinách. Proč? Aby betonové lobby mohly zabetonovat další kus krajiny. Krutá pravda,“ konstatuje M. Petrusek, a dostává se, také citací výroku E. Fromma („Jsme odsouzeni do svobody a pak z ní utíkáme, protože ji neuneseme“) k podstatě:
„Spotřební chování je typickým chováním při útěku ze svobody. Opravdu svobodný člověk nemůže poklesnout do podoby myši, která pobíhá od jednoho regálu a sýra ke druhému.“
Přihřeji si svou porodní polívčičku: ukazuje se, že zvláště chlapečci, pokud nejsou první minuty hodiny a dny na bříšku své maminky, v teple a bezpečí, mají určité spoje v mozku trvale nedovyvinuté, a v dospělosti pak i nadměrnou potřebu nějaké autority (cara, generála, šéfa či stranického funkcionáře), nebo nějakého vnějšího uvolnění svého niterného strachu (alkohol, cigarety, drogy, konzumerismus).
Léta také zdůrazňuji, že svoboda samozřejmě nebyla, když jsme mohli zvolit mezi buřtem a klobásou, ale stejně tak není, když máme možnost ztratit se mezi regály se stovkami uzenin.
„Rozhodujeme se jen mezi blbostmi,“ pokračuje pan Petrusek. „Svoboda pochopená jako vážná věc, nikoli jako každodenní konzumní karneval, znamená rozhodovat se mezi idejemi, postoji, hodnotami, mezi lidmi. To není jen rozhodování mezi věcmi…“
Jaké tedy jsou a budou naše dlouhodobé (nejen stravovací, ale i politické a lidské) preference? Jak se rozhodneme?
Chybí-li úmysl nebo nějaká dlouhodobější vize, pak kloužeme jen po povrchu věcí, jevů, dnů a životů, a dopadáme jako jeden můj tehdejší přítel, který se na počátku 80. let den ze dne přestal přejídat vepřovou a začal se přejídat zrním. Mimochodem, tehdy jsme se vzdali zodpovědnosti za svou svobodu a nechali její většinu v rukou totalitního státu. Bylo to pro většinu národa pohodlnější. Jak to dopadlo, víme z vlastní zkušenosti.
Čemu dáme přednost dnes, po šestnácti letech života v „demokracii“, když to vypadá, že je na výběr jen buřt nebo klobása (Paroubek nebo Topolánek)? Přitom ODS má přibližně pouhých dvacet tisíc členů, ČSSD asi 17 tisíc. „Strany tak mohou vybírat z relativně velmi malého počtu členů, a zohledňují tak spíše loajalitu než odbornou způsobilost a svěřují ministerstva osobám, jejichž jedinou kvalifikací jsou dlouholeté služby straně,“ poznamenává k naší politické scéně šéfredaktor internetového zpravodajského magazínu Transitions Jeremy Drucker.
Zvolíme tedy z pohodlnosti a strachu z vlastní svobody v nejbližším supermarketu obvyklý buřt nebo klobásu?
Volte ženy, snažím se již pár měsíců na seminářích a přednáškách pozměnit preference svých posluchačů a posluchaček. A nejsem sám:
„Voliči a voličky, které machismus české politiky štve, se již nemohou vymlouvat, že neexistuje alternativa. A preferenční hlasy mohou posunout do parlamentu i ženy ze stran, které ovládají dosud jen muži,“ napsal v týchž novinách jako sociolog Petrusek i redaktor přílohy MF Dnes Orientace Petr Zídek.
Ne volit nebo nevolit, ale JAK volit, to je oč tu běží. A tak mohu-li, radím: zvedněte zadek ze židle zvyku a pasivity, vyhledejte příslušné materiály, rozešlete příslušné informace hromadně svým přátelům. Zapomeňte na své pohodlné krátkodobé konzumní či politické preference, a při volbách zvolte buď zelené (ženy), nebo preferenčně zakroužkujte dvě ženy z dolních konců seznamů na volebním lístku té které strany.
Souhlasím s panem Zídkem: „Nastal čas kroužkování žen. Nepromarněme příležitost!“