Sadhu Óm žil v blízkosti Ramana Mahárišiho 5 let a dosáhl svrchovaného Stavu. Psal krásné verše a byl doslova aspektem pokory - pokud se to tak dá vůbec říct. Knihu "Světlo na učení Bhagavána Šrí Ramana Mahárišiho" přeložil Rudolf Skarnitzl a nedávno vyšla. Je krásná pro všechny, kdo chtějí nahlédnout na Ramanovo učení. A protože se často diskutuje o pravém či nepravém mistrovství, dosažení apod., kapitola 268 z této knihy, myslím, problematiku objasňuje.
Způsob, jak vysvitne poznání/ 268
Smrt nastane ve zlomku vteřiny, i probuzení ze spánku nastane ve zlomku vteřiny. Stejně tak ztráta klamu o jednotlivci, nastane také ve zlomku vteřiny. Pravé poznání není něčím, co lze získat a zase ztratit. Když někdo pociťuje, že pravé poznání k němu přichází a zase odchází, pak je ještě ve stavu provádění praxe. O takovém člověku nelze prohlašovat, že dosáhl pravého poznání Sebe Sama.
Dokonalé probuzení do stavu poznání Sebe Sama nastává pouze ve zlomku vteřiny. Tento stav se nedosahuje postupně a není k tomu třeba dlouhé roky. Všechny sádhany, které se vykonávají po mnoho let jsou zde k tomu, aby se dosáhla neposkvrněná zralost. ..........
............Podobně, jako když jsme se nasloucháním a studiem naučili pravdu o átmanu a když jsme po dlouhý čas prováděli sádhanu a plakali a modlili se v naprosté, srdce zcela odhalující oddanosti, a takto dosáhli očisty mysli, pak ve zlomku vteřiny vysvitne poznání skutečnosti "Já Jsem Já". Jakmile v tomto stavu nastane úsvit poznání Sebe Sama na základě jasné záře, což je prázdný prostor, prostý jakéhokoliv objektivního poznání, pak toto si spontánně uvědomujeme, že je naším pravým stavem poznání, naší bezpočátečnou pravou přirozeností. Když se do Ticha ponoří i úsilí o pozornosti k átmanu, tj. pozornost pouhého Bytí, ve kterém není ničeho dalšího k vykonávání a není nic dalšího, co by se mělo kdy dosáhnout, jedině pak se jedná o pravý stav.
Text snad ani není třeba komentovat. Sadhu Óm jasně říká - a nejen on - že jediné a skutečně pravé dosažení je takové, které nemizí, které není v moci čehosi (čeho asi, že?), co vstupuje a vystupuje do a z Nejvyššího Stavu. Ano, sádhana může trvat tisíce let, ale okamžik Konečného Ponoření je jen jeden a je nevratný. Kdo vstupuje a vystupuje = není dokonale a nevratně pohlcen átmanem, ten není Mistrem v tom nejvyšším a pravém slova smyslu, jeho realizace je pořád zčásti intelektuální, ale je jen a pouze učitelem vcházení a vycházení. To rozhodně není málo, naopak, Sadguruem ale takový člověk není. Je pořád na Stezce.