Globální oteplování a hydráty metanu z mořského dna

Studie amerických vědců z Kalifornské univerzity v Santa Barbaře (University of California, Santa Barbara, UCSB) poukázala na reálné nebezpečí destabilizace ložisek metanových hydrátů. V krystalických sublimátech pod mořským dnem je uskladněno gigantické množství metanu. Metan je skleníkový plyn s přinejmenším dvacetkrát silnějšími účinky než oxid uhličitý. Koncentrace metanu v ovzduší se za posledních 200 let zvýšila o více než dvojnásobek. Náhlé uvolnění mnoha miliard tun tohoto plynu by zdramatizovalo průběh globálního oteplování. Studii Dr. Ira Leifera a Dr. Bruce Luyendyka zveřejnil 20. července 2006 odborný časopis Global Biogeochemical Cycles.

Hydráty metanu jsou tvořeny zmrzlou vodou a molekulami metanu. Vznikají působením vysokého tlaku a nízkých teplot při průnicích metanu ze zemské kůry a při rozkladu organické hmoty.

"Vystavíte-li hydrát vodě, která je teplejší než obvykle, začne se destabilizovat. Nepochybuji o tom, že pokud přespříliš ohřejeme atmosféru, oceány budou následovat a tak vznikne problém, jenž se od určitého bodu stane kritickým," řekl Leifer. "Možná máme méně času, než si myslíme."

Vědci z Kalifornské univerzity se v roce 2002 stali svědky mohutného výronu metanu z oceánského dna. Měřící přístroje expertů i blízká meteorologická stanice zaznamenaly průsak metanu o objemu přesahujícím 140 tisíc litrů. Výzkumný tým měl na místě rovněž malé letadlo a jeho prostřednictvím nafilmoval událost z ptačí perspektivy. Metan se na hladinu z hloubky 18 metrů vynořil během pouhých 7 sekund. Vývěr doprovázel hukot, jako by kolem projížděl nákladní vlak.

Pokud metan uniká po jednotlivých bublinách, rozpouští se ve vodě a do atmosféry se zpravidla nedostane. Úplně jiná situace nastává, když se metan uvolňuje nárazově ve velkém objemu. Spoluautor studie profesor mořské geofyziky a geologie Bruce Luyendyk vysvětlil, že přímé pozorování usnadnilo vytvoření nového počítačového modelu a umožnilo zpřesnit procentuální odhady. Ukázalo se, že při vývěrech v mělkých vodách se 99 procent metanu dostává až k hladině a následně do atmosféry. K téměř shodným výsledkům badatelé dospěli při simulaci vývěru z hloubky 250 metrů.

Hypotéza o náhlých výronech metanu, kterou rozvinul profesor geologických věd z UCSB James Kenett, objasňuje rychlé přechody mezi dobami meziledovými a ledovými. K této hypotéze její příznivci dodávají, že průmyslová revoluce odstartovala nebezpečný a neřízený experiment, který může vyvrcholit stejně radikálním výkyvem podnebí.

Globální oteplování ohřívá povrch moří, zatímco teplota ve větších hloubkách zůstává prozatím stabilní. To ovšem nemusí trvat dlouho. Je pravděpodobné, že teplé proudy nakonec ohřejí i mořské hlubiny a metan uvězněný v rozsáhlých depozitech začne unikat ven. Při rozpadu hydrátů může docházet k sesuvům hornin a ke vznikům nebezpečných vln tsunami. Silnější skleníkový efekt pak ještě více zvedne teplotu, což bude mít za následek další uvolňování metanu. Zpětnovazební proces může být příčinou oteplení až o 10 stupňů Celsia.

Ložiska metanových hydrátů se nacházejí stovky metrů pod hladinou moře v místech jako je Mexický záliv nebo Arktida. Zásoby na celém světě jsou obrovské a ještě nedávno byly považovány za potenciálně významný zdroj energie, který by dokázal nahradit současné rezervy ropy a uhlí. Po nedávných výzkumech se těžba většího rozsahu nepovažuje za rentabilní a technicky proveditelnou.

Autoři studie plánují sledovat četnost a intenzitu vyvěrání metanu. Z tohoto důvodu chtějí v aktivní zóně nedaleko západního pobřeží USA zřídit stálou observatoř.