Když se na mistrovství světa ve fotbale zpívala naše hymna, znělo to, ač občas falešně, rázně a rezolutně. Bojovnost čišela nejen z očí a tváří fotbalistů, ale zvláště pak z tváří a gest fanoušků. Text hymny ovšem odráží spíše někdejší nejistotu jak autora textu, Josefa Kajetána Tyla, tak česky hovořícího etnika, které si na svůj samostatný stát od té doby muselo ještě dost dlouho počkat.
Proč o tom takto uvažuji? Nabízím pohled úplně odjinud. Naznačuji, že otázka hned v prvním verši, tedy „Kde domov můj?“, totiž možná má, jak vidno, dodnes, negativní konotace. Tak jako oko, které neustále jen těká a hledá (zatímco ucho nalézá), i Češi svůj domov ne a ne najít.
Tedy ten domov, který by jim poskytl onu vytouženou a opěvovanou zakotvenost, jistotu a hrdost.
Samozřejmě, Bílá Hora se všemi důsledky, Rakousko-Uhersko, německá okupace, odsun Němců ze Sudet a přesídlení davů lidí, kteří k tamním bytům a domům přišli jak slepí k houslím, socialistická výstavba králíkáren, pardon, paneláků, to vše k pocitu ukotvenosti a nalezení „domova“ ani v posledním století rozhodně nepřispělo.
Každý někam patříme. Tak jako s prvním nádechem na tomto světě nasáváme také určité do mozku trvale vtisknuté kosmické akordy energií (které nás pak jemně ale dostatečně výrazně rozlišují, když to přirovnám polopaticky, na Berany, Lvy, Panny či Ryby), právě tak jsme ovlivněni a ovlivňováni i energiemi geomagnetickými, klimatickými, lokálními, místními a bytovými a rodinnými.
Někteří z nás dokonce jakoby přímo patřili na určitá místa, jiní zase neposedí a putují sem tam celý život. Ono „mít svůj domov“ je daleko důležitější, než zatím většinou tušíme. Například astrologie je ve své jedné větvi dokonce schopna pomoci zjistit právě těmto neukotveným, kde je jejich ideální místo (domov). Jmenuje se astrocartografie a zavedl ji Jim Lewis v 80. letech. Jak poznamenává Pavel Turnovský, který tuto techniku (podobně jako řadu technik, metod a přístupů v astrologii) propagoval začátkem 90. let (a byl tehdy považován za pitomce, přičemž dnes relokaci, přestěhování podle astrologie, někteří bývalí posměváčci z řad tradiční astrologie nabízí jako standardní službu za peníze), „neznamená to, že by se nějak původní nativita (horoskop zrození) zrušila, ale ukazuje místa na zeměkouli, kde v okamžiku narození onoho člověka stály planety silně (vycházely, zapadaly, kulminovaly, případně se tyto linie křížily) a tak naznačovaly, které potenciály v kterých místech zeměkoule by mohl onen dotyčný rozvíjet efektivněji. Znám řadu emigrantů, kteří se v místě svého zrození příliš nechytli, ale když se přestěhovali, náhle zazářili.“
Zpět k našemu hymnickému zadání: je docela dobře možné, že právě naše nezabydlenost, neukotvenost (hymnou jako bychom dávali stále znovu a znovu najevo, že svůj skutečný domov stále ještě hledáme) způsobila, že se i ke svým domům a bytům chováme docela macešsky. To ne my, ale Číňané vymysleli feng šuej, to ne my, ale Němci mají své domečky čisté, upravené a vyzdobené (a vysmívaní trpaslíci před nimi symbolizují ochranné božstvo).
Zástupně pak se Pražáci či Brňáci jaksi schizofrenně starali daleko více o své chaty a chatičky než o své byty. A mimochodem, zatímco například Poláci (jejichž země, jak se bojovně zpívá v jejich hymně, „nikdy nezhyne“) se ke své emigraci vždy, i za dob socialismu, hrdě hlásili, my Češi jsme každou vlnou emigrantů spíše opovrhovali.
Jak z toho všeho ven? Navrhuji začít českou hymnu zpívat se slůvkem „zde“ místo „kde“: „Zde domov můj, zde domov můj…“ a za čas, zároveň s tím, jak budeme ujišťovat (a postupně tak přeprogramovávat) sami sebe, že tam, kde bydlíme, je to skutečně náš domov, svůj skutečný domov i nalezneme. A třeba si budeme víc a konečně vážit svých lučin, borů, emigrantů, průkopníků, vynálezců, umělců a skalin a z jara květů.