Džňánina pozná pouze Džňáni. Mistra mistra. Pak ale jsou zastánci toho kterého mistra v úplně stejném postavení jako odpůrci, pokud sami nejsou mistry, poznají prd a jakékoli pro i proti jsou zbožným přáním, či odrazem jejich duchovního hladu či odporu - od snů, vizí, pocitů, zážitků - to všechno je mysl. Egoická mysl. Jak říká Nisargadatta Maharadž: Všechno se děje podle vaší víry a vaše víra je podobou vašeho přání.
Dá se říct, že existují určité ukazatele, které nemusí být přesné, to ano, ale mohou částečně vypovídat. Je to dáno. Hledající zakouší v přítomnosti toho kterého učitele či mistra klid, mysl je ovládnuta jakoby sama a meditace jde jakoby sama sebou. To je určitě ukazatel. Jiný hledající ale nemusí v přítomnosti takové bytosti cítit vůbec nic. Znamená to, že není duchovně "zralý"? Ne nutně, prostě ta bytost nemusí být jeho guru anebo není jinak citlivý. Ve skutečnosti: ne žák si vybírá gurua a ne guru si vybírá žáka, hledají se vzájemně, je to dáno, je to podvědomé, přirozené, mysl se v tom vůbec nemotá. Bůh se tak děje.
Je správné posuzovat Mistra? Ano je. Protože jde o nás.
Je to neprávné? Ano je. Protože takové posouzení bude vždy jen naše. Pořád jde ale o nás.
Proč posuzovat? Protože Guru je to nejdůležitější, co hledající může zažít, je Největší Milostí, je Bohem, je Tím, kdo může jediný vtlačit nepokojnou mysl do nitra a posléze, pokud jsou podmínky (úsilí hledajícího, jeho touha, láska apod.), tuto mysl, myšlenku já, "zabít". A je čestné si přiznat, že všichni chca nechca posuzujeme, i zastánci toho kterého gurua posuzují (pozitivně), i odpůrci posuzují (negativně), kdo tvrdí, že vůbec neposuzuje, je-li ve stavu ega - lže. Protože ego samo je posuzování.
A ruku na srdce, pokud jdeme na operaci (třeba) slepého střeva, cožpak nás nezajímá, kdo a jak nás bude operovat? Neposuzujeme lékaře, i když lékaři nejsme a jsme nemocní a v této vědě nevědomí? To teda posuzujeme. Vždyť jde o nás. A není na tom nic nepatřičného, naopak.
Ramana Mahariši to říká jasně a stejně jako Sadhu Óm (a jistě ne z důvodu posuzování): "Guru je ten, kdo po celou dobu zůstává pohroužen hluboko v Já, ten, kdo nevidí rozdílu mezi sebou a jinými. Není posedlý názorem, že on je osvícený a ostatní okolo něj žijí v žaláři ega. Jeho sebevláda je neotřesitelná a není nikdy ze svého klidu vyrušen."
Každý, kdo byť letmo prožil rozpuštění v Já-Self, ví velmi dobře, že všude vidí jen a jen Sebe. I Maháriši říkal, že vidí kolem sebe jen Maháriši. Zní to bláznivě, ale je to tak. Vnímá zdánlivost rozdílů, ale je to pořád a jen On Sám - žádné venku nebo vevnitř, daleko a blízko, Je jen a jen To-Já. Pouze Bůh existuje.
Jak tedy posoudit? Vlastně nijak programově. Ozve se Srdce, mysl se ztiší a pak ten, který toto zažívá, prostě nepochybuje. Co by posuzoval? A vše je na svém místě a dobré. Našel svého mistra. Bůh se tak děje.
Nisargadata Maharadž k tomu říká (kniha Já jsem To):
Tazatel: Jak je možné poznat džňánína?
Maharadž: Nejsou žádné vnější projevy. Navenek si je možné uvědomit jenom nevědomost, nikoliv džňánu. Džňánín totiž nikdy neproklamuje, že je něčím jiným a odlišným. Všichni ti, kteří se holedbají svou vlastní velikostí, nejsou skutečnými džňáníny. Zaměňují jenom nějaký zvláštní vývoj za realizaci. Džňánín nikdy nemá sklony k tomu, aby prohlašoval sám sebe za džňánína. Sám sebe považuje za naprosto normálního, přirozeného ve své pravé podstatě. Vyhlašování sebe sama za všemocné, vševědoucí a neomylné "božstvo" je neklamnou známkou nevědomosti.
To není otázka posuzování či neposuzování, to je otázka pomoci v orientaci.
Proč ale zároveň neposuzovat? Protože to, jak se guru chová, jedná apod. není vůbec určující. On není osoba, hlavně žádnou osobu nemá (to se jen tak jeví), on je Já-Self, je Bohem a víme prd, proč se Bůh děje tak, jak se děje. Byli guruové, kteří kousali a plivali kolem sebe, džňáninové v Bhagavadgítě bojují proti sobě ve válce apod. a přesto byli rozpuštěni v Nejvyšším stavu. Někoho to odradí, někoho ne. Žádný guru není guru pro všechny. A hlavně, pořád a vždycky posuzujeme jen a pouze podle našeho "filtru já". Takové posouzení nemůže být jiné než naše, subjektivní. Jací jsme, tak posuzujeme. Jací jsme, takový svět vidíme. Tak se Bůh děje.
Tazatel: Není třeba nejprve prověřit učitele, než se plně dáme do jeho rukou?
Maharadž: Za každou cenu co nejvíce prověřujte! Co ale můžete zjistit? Jenom to, jak se jeví vám z vašeho hlediska.
Tazatel: Sledoval bych, zda je důsledný, jestli je soulad mezi jeho životem a učením.
Maharadž: Můžete najít spoustu nesouladu - a co? To nic nedokazuje. Je to jenom otázka motivace, na které záleží. Jak poznáte jeho motivaci?
Tazatel: Přinejmenším bych očekával, že to bude člověk vyrovnaný a žijící správný život.
Maharadž: Takových najdete spoustu – a k ničemu vám to nebude. Guru vám může ukázat cestu zpět domů, do vašeho opravdového Já. Co má tohle společného s povahou nebo založením "osoby", kterou se zdá být? Copak vám jasně neřekne, že není osobou? Vy můžete posuzovat jenom podle změny v sobě samém, když jste v jeho společnosti. Když se cítíte mnohem klidnější a šťastnější, pokud rozumíte sám sobě stále jasněji a přesněji, znamená to, že jste potkal toho pravého člověka. Nezáleží na tom, zda ho budete považovat za svého Gurua nebo ne, stačí, jste-li spokojen v jeho společnosti. Samotný Satsang vás také dovede k cíli, za předpokladu, že je čistý a nerušený. Jakmile ale někdo přijmete za svého Gurua, poslouchejte, pamatujte si a následujte. Pokud do toho nevložíte celé srdce, je to závažná překážka a příčina mnoha strastí, které si vytváříte vy sám. Chyba není nikdy v Guruovi, je to vždy nedostatek vaší vlastní disciplíny.
Tazatel: V takovém případě potom Guru žáka vyhostí a vyloučí?
Maharadž: Kdyby to udělal, nebyl by to pravý Guru. Počká na pravou chvíli, kdy už je žák dostatečně sám vytrestán a dostane rozum, potom se sám vrátí ke svému Guruovi v mnohem lepším rozpoložení. Trpělivost Gurua nemá hranic a proto nemůže nikdy skončit. Guru se nikdy nevzdává.
Tazatel: Je můj první Guru tím posledním, nebo mám přecházet od jednoho k druhému?
Maharadž: Vaším Guruem je nekonečný vesmír. Od něho se učíte všemu, ovšem máte-li dost inteligence a jste-li dost bdělý a pozorný. Pokud je vaše mysl jasná a srdce čisté, můžete se učit od všeho kolem sebe. Jste-li ale nevšímavý a neklidný, potom se vaše vnitřní Já jeví v podobě vnějšího Gurua a vede vás k tomu, abyste mu věřil a následoval ho.
Maharadž: Guru vyžaduje jenom jedno: čistotu a intenzivní zaměření se na cíl, mít zodpovědnost sám za sebe. Je třeba ptát se po pravé skutečnosti, po skutečné podstatě světa. Kdo je konec konců Guru? Ten, kdo zná stav, v němž není svět ani myšlenky na něj, je to Nejvyšší učitel. Nalézt ho znamená dosáhnout stavu, v němž se imaginace už neprojevuje za skutečnost. Pochopte, prosím, že Guru představuje skutečnost, pravdu, to, co JE. Je realistou v tom nejvyšším slova smyslu. Nezabývá se myslí a jejími představami. Vede vás ke skutečnosti; nic jiného od něj neočekávejte.
Guru, dávající rady a informace, není ten pravý Guru. Skutečný Guru je ten, kdo zná skutečnost, ale mimo pozlátka zdání. Jemu nedávají vaše otázky o poslušnosti a disciplině žádný smysl, protože v jeho očích ta osoba, za níž se považujete, neexistuje. Vy se ptáte na neexistující osobu. Co existuje pro vás, neexistuje pro něho. Co vy považuje za dané, on naprosto odmítá. Chce, abyste viděl sám sebe, jak vás vidí on. Potom už nebudete potřebovat Gurua, protože vy budete následovat svou vlastní skutečnost. Uvědomte si, že všechno, co si o sobě myslíte, je jenom proud událostí; zatímco se všechno děje, přichází a odchází, vy sám zůstáváte neměnný mezi proměnným, svědkem sebe sama mezi pouhými domněnkami.
Zajímavý je postoj Rameše Balsekara:
Jestli se realizace stala anebo ne, řeknu vám upřímně, nevím. Mohla či ne. Ale řeknu vám jistě, že vím kdy k realizaci nedošlo. Nestalo se to tehdy, pokud tato takzvaná individualita trvá na tom, aby se svět dozvěděl, že je realizovaná (individualita) a jde jí hlavně o to, aby se stala guruem. V tomto případě k Seberealizaci nebo-li Probuzení nedošlo.
Je to individuální záležitost každého, kdo hledá. Kdo gurua miluje (ať je guru jakýkoli) bude ho milovat dál. V pořádku. Kdo ne, nebude a jde dál. Také v pořádku. Mistrovi jeho mistrovství nevezme ani nepřidá. Není ovlivnitelné. Mistr je neměnný ve své podstatě a žák na to jednou přijde, možná někdy jindy, nějak jinak, ale přijde a "nemocný" se uzdraví. I tak se Bůh děje.
Pravda ovšem je, že nejlepší způsob života je zůstat tichý, že lepší než přemýšlet o mistrech, je zmizet v Já-Self a pak už prdět na to, kdo či co či jak je to s mistrovstvím - kdo by to pak řešil, že...
Do té doby je ale naprosto přirozené a dokonce žádoucí zároveň posuzovat i neposuzovat mistry. Jde o nás.
Maharadž: Cokoliv děláte, pokud to děláte v zájmu poznání svého Já, tak k tomu (poznání) určitě dojdete.