Dotaz redakce:
S nástupem Martina Bursíka výrazně posílil ve Straně zelených antikomunismus. Myslíte, že oprávněně?
Odpověď Václava Bělohradského:
Celý život jsem patřil ke kritikům komunismu, můj odpor k této myšlenkové soustavě a politickému systému byl také důvodem mé emigrace. Nicméně s dnešním „postkomunistickým antikomunismem“, s mladofrontním diskurzem, s honičkou na českého komunistu nechci mít nic společného. Jen idiot může cpát komunismus a nacismus pod jednu, ve studené válce narychlo postavenou střechu s názvem „totalitarismus“ a pak klást křivé rovnítko mezi lidi, kteří bojovali za sociální rovnost, za emancipaci dělnické třídy, a rasisty, kteří vyhlazovali Židy a Slovany a budovali árijskou říši od Uralu až k Atlantiku. Lže, kdo tvrdí, že život v komunistickém Československu byl jen životem utlačovaných: studoval jsem v šedesátých letech filozofii v kulturně bohaté a rozmanité společnosti a v relativní svobodě. Ostatně svoboda je vždy jen relativní, ta naše současná je tak relativní, až se téměř vytrácí z našich všedních dní, jak ví každý, kdo se střetl se zájmy kapitálu a „musel z kola ven“. Kritická tradice, k níž jsem patřil, viděla v komunismu jen radikální variantu modernosti, té západní „nadcivilizace“, která buduje vědeckými a mocenskými prostředky planetární říši blaha. Pustota a šeď komunistické společnosti není než „vypouklé zrcadlo odhalující Západu jeho vlastní hlubinné směřování“ - napsal Václav Havel v sedmdesátých letech. Ano, v tomto přístupu jsou kořeny mé kritiky komunismu, jak jsem ji vyjádřil na úplném konci sedmdesátých let v eseji Kritika eschatologie neosobnosti (najdete jej dnes v knize Přirozený svět jako politický problém). Komunistický stát byl pro mě nejvýznačnější formou „eschatologie neosobnosti“, tedy předsvědčení, že všechny lidské problémy vyřeší další růst blahobytu, založený na technovědě. Považuji za největší tragédii postkomunismu, že jsme nedokázali navázat přesvědčivě na kritiku komunismu jako prominentní formy průmyslové modernosti, jak byla zakódována v disidentské kultuře. Věřil jsem, že konec komunismu je především koncem první modernosti, modernosti ocele, přehrad, průmyslových pánví a kombinátů, „poroučení větru dešti“, masné výroby, vyšších výnosů a jaderných technologií. Věřil jsem, že k rozpadu komunistické říše hierarchie a monologu vedla postmoderní flexibilita a pluralita. Myslel jsem, že nastal čas nových postkomunistických priorit - mezinárodní politiky založené na OSN, boje proti rizikům růstu, nad kterými jsme jen krčili rameny, protože bylo třeba závodit ve zbrojení. Mýlil jsem se. „Do NATA chtěla i koťata“ - zpíval Vodňanský. Staré struktury zvítězily... Všude vyrostly supermarkety, ekonomika roste, o minulých Vánocích Češi utratili více než kdy předtím. Četl jsem, že prý vědci vymysleli injekci, po níž budou spotřebitelé moci jíst, jak chtějí, a budou přesto hubení. Nastal věk svobody na Zemi: Žereš a žereš, a přesto netloustneš! Pro budování takového světa stojí za to žít.