Sny a jejich poselství

Autor: J.J.Šalomoun <vacan7@volny.cz>, Téma: Sebepoznání, Vydáno dne: 20. 09. 2006

Toto pojednání svým způsobem navazuje na článek „Drogy na duchovní cestě“ ačkoliv vůbec není o drogách. Nicméně zabývá se fenoménem tzv. změněného stavu vědomí. Tentokráte vědomým sněním. Nepíšu o těchto fenoménech kvůli nějaké objevnosti či snad kvůli posilování své (čí?) důležitosti .Vize, jakékoliv, pro mě nejsou důležité ve smyslu jejich barviček, sdělených pravd a „božských“ vnuknutí. Beru je pouze jako etapu cesty k jednotě, kde není žádný chytrý Bůh a hloupý člověk a to ještě etapu začátečnickou. Je to hra na sebeobjevání. Jsem si velmi vědom pravdivosti slov tuším že Drtikola, že kdo má různé vize, vizionářské sny atd. je ještě dalek jednoty. Snažím se proto vždy po nějakém podobném prožitku o dvě věci – o pochopení poselství onoho prožitku a o zahlazení do jednoty prožitku samotného. Je stejně důležitý a svatý jako to, že mohu večer pohladit svou ženu, vyrazit s rodinou na výlet nebo spořádat dobrou večeři. A to neříkám proto, že se to tak říkává, ale proto, že to tak cítím a vnímám.

Možná to znáte. Sníte, prožíváte nějako situaci a nejednou vám to dojde. „Tohle se mi zdá!“ Začíná vědomá fáze snění, tzv. lucidní. Lucidní sny jsou vhodným terénem pro trénink na poli ducha. Na rozdíl od vizí, kde je člověk většinou pouze pasivním přijímatelem nebo pozorovatelem, zde můžeme být aktivní. Zkoušet meditovat, poznávat nebo si třeba jen tak zalítat :-).

Zažil jsem poměrně dost lucidních snů různých stupňů uvědomění a je to má oblíbená „disciplína“. Mám jí rád i proto, že je nevynutilelná. Můžete cvičit vědomé snění jak chcete, ale ono si přijde také jak chce :-) A vždy přinese téma. Poslední dobou přináší témata, která beru jako jistý druh přípravy. Dovolte mi, abych se o jeden takový a jeho poselství s vámi podělil.

Kráčím nějakou vesnicí, podobné horským vískám v severní Itálii. Všude jsou krásné jasné barvy, vzduch jiskří svou čirostí. Docházím k jakémusi malému plůtku, kde je cedulka o zákazu vstupu. Hups přes ní a pomalu ze svahu dolu. Svah najednou končí. Jsem na vrcholu ohromné přehrady, která nikdy nebyla naplněna. Dole pod ní je další vesnička, jasně vidím bílý kostelík v ní. Stojím na hraně přehrady a mám trošku závrať z té výšky, ale užívám si jí. Výšky mám rád. Když se pokochám, vracím se zpět. Opět procházím vesničkou a když jdu travnatou alejí obrostlou vysokými stromy – ťuk – „to se mi zdá! To je sen!“ Tenhle okamžik je vždy kouzelný. Zpomalím své tempo a bedlivě pozoruji stromy, dýchám vzduch, koukám na své nohy v trávě. Najednou mi dochází ta skutečnost z dalšího úhlu. „Vše co je kolem mne není skutečné, vše je pouze výtvorem mé mysli a při tom to má všechny rysy skutečnosti!“ Fascinován tímto uvědoměním hledám chybku ve výtvoru své mysli. Prohrabuji se hlínou a pozoruji jednotlivá zrnka půdy. Hlína se mi lepí na ruce úplně stejně jako ve skutečnosti. Dokonce jsem vyplašil nějakého broučka. Prohlížím si jeho krovky. Všechno je dokonalé, nic nechybí a přesto je zde naprostá jistoto toho, že to není skutečnost, že je to výtvor mé mysli. Najednou si vzpomínám na onu přehradu. „Ej. škoda že jsem to nevěděl, když jsem byl na přehradě. Hned bych si skočil do toho údolí a pěkně si zalétal. „ Miluju létání ve snu a nejlépe začíná-li nějakým pěkným skokem do hlubin :-) „No, ale mohl bych se tam vrátit a zalétat si i nyní“, uvažuji dále, „no jo, ale nebude to lehké udržet to vědomí snění celou tu cestu zpět. Nicméně se vydávám na cestu zpět. Celou cestu si dále prohlížím detaily staveb, pukliny na omítkách domů, starou zvonici – vše je stále dokonale skutečné a zároveň snem. Docházím k cedulce se zákazem. Rozbíhám se dolu. Na kraji hráze si vychutnávám ten pocit že si mohu skočit, protože vím že je to sen. Nadýchnu se a skočím do hlubin. Následuje krásné létání údolím, kde se proháním mezi stromy a pak vždy vyrážím k nebi. Od určité výše začínám cítit, že výš bych neměl. Nesnažím se tlačit na pilu, protože si moc dobře v tomto snu vzpomínám na jiný lucidní sen, kde jsem tuto neviditelnou bariéru násilně překročil a nebylo to vůbec nic příjemného. Takto si tedy vychutnávám požitek z létání včetně akceptování toho vrchního omezení, až se probouzím. Usedám na posteli a nechám vše doznít a zachytit onen mír a svátost, kterou provázelo poznání toho, že viděná skutečnost, ačkoliv se zdála být dokonalou kopií „skutečného světa“ byla jen hrou mysli.

Druhý den – je to tak prakticky vždy po lucidním snění – ve mě běží téma tohoto snu. Jdu po Karlově mostě a vše je tak napůl venku a na půl uvnitř. Vše je zároveň skutečné a zároveň neskutečné. Vším proniká něžné ticho a ani křik turistů ho neruší. Poselství snu ještě doznívá.... vše je hra mysli. Zároveň skutečné, zároveň neskutečné...

Dále je tam uvědomění si oné vrchní hranice, jakéhosi omezení, vymezené dosavadním poznáním a zralostí – tedy spíše nezralostí a radost z toho, že jsem jí akceptoval, protože to jinak nemívám ve zvyku.

Až večer před spaním si uvědomuji jednu důležitou věc – v tomto snu nebyl žádný jiný člověk. Jen já. :-)

Závěrem snad jen, že i ve vědomém snu bychom si měli počínat opatrně. Tuším že Míla Tomášová mluvila o tom, že zde už můžeme vytvářet karmu. A dále, jak jsem již výše naznačil, mám velmi nepříjemnou zkušenost, hraničící se zblázněním, z překračováním oněch neviditelných hranic, které se mohou objevit. Alespoň takové je mé poznání.

Jako největší dar beru vždy to ticho v pozadí. Je jiskřivé, nežné, uklidňující a konejšivé. Jako slova vesmírné mámy, která nám poslala v dopise, když jsme vyrazili z domova na dlouhý výlet. Ten dopis končí vždy stejně. Jeď synáčku, hledej a poznávej, já se však vždy budu těšit, až se vrátíš domů.