Napadlo vás někdy, že vaše reputace je pošramocená, že zítra vstanete a budete muset znovu čelit těm samým problémům a že kdybyste se rozkrájeli, nebudete mít ze svého života nikdy dobrý pocit, protože prostě sami sebe nepovažujete za dost duchovní nebo dost morální lidi? Máte pocit, že jste si už toho dost nadrobili a budete za to muset pořád nějak pykat? A stalo se vám na druhou stranu někdy, že jste přišli do starého bytu, kde byla spousta harampádí a špína a pavučiny a vy jste si představili, jak ten byt bude krásný, když ho dáte do pořádku a vybavíte hezkým nábytkem? Pamatujete si na ten pocit klidu a svěžesti ve vaší mysli, ačkoliv jste stáli uprostřed estetické hrůzy?
Buddhismus nepopírá vliv karmy – jestliže jste včera udělali něco špatného, dřív nebo později se to projeví ve vašem životě. Podobně když koupíte dům, který prošel povodní, může se stát, že se jednoho dne zřítí. Zdá se, že ty chyby, které jsme v minulosti udělali, si neseme dalším životem jako kříž. Na druhou stranu jsou možnosti, jak tomu kříži dát lehkost, vlastně ho natolik provzdušnit, že v podstatě necítíme ani jeho váhu. Nejde tedy o to, abychom spoléhali na schopnost oprostit se od problémů, které jsme si způsobili - jinými slovy nepodporuju to, aby lidé vědomě nebo podvědomě páchali násilí a zločiny. Jen chci říct, že ačkoli jsme v minulosti udělali chyby nebo spáchali zločin, to, jak se k této skutečnosti stavíme dnes, je mnohem důležitější, než co jsme kdy spáchali. Dnes totiž tvoříme to, co přijde zítra a pozítří a dále v budoucnosti. Můžeme teda chodit stále dokola a naříkat si na svůj osud a podporovat své problémy a svou špatnou karmu tím, že na ni pořád myslíme, anebo raději půjdeme přímo dál, ať už neseme kříž nebo ne. Můžeme prostě ráno vstát, podívat se do zrcadla a říct sami sobě: No tak ukaž, cos mi v minulosti připravil, co dnes budu muset řešit. A můžeme to brát docela optimisticky – jako když stojíme uprostřed zaneřáděného bytu, který nám někdo přenechal a my se s chutí pouštíme do rekonstrukce. Každé ráno se můžeme pustit do rekonstrukce našeho života, aniž bychom měli pocit viny. Prostě si prohlídneme ten nepořádek, ty dluhy, všechny lidi, kteří nás nesnášejí a podobně, a můžeme si říct: „Víte co, mé milé problémy z minulosti, dnes je nový den a já nemám čas s vámi trávit víc než jednu minutu. Jsem rád, že jsem vůbec na světě a dokud mám nohy a ruce, dotud můžu nějak pracovat a podílet se na chodu světa nějak pozitivně.“ To znamená, že pokud máme dluhy, spíš než na to myslet bychom měli v klidu dělat jednu věc po druhé - jednu po druhé - takže nakonec ty dluhy musí nutně zmizet. Ale ony už tu nejsou teď, když děláme jednu věc po druhé. A tak je to se vším – nemůžeme prostě chtít změnit sebe nebo svět ze dne na den. Na druhou stranu čelit věcem realisticky v tomto okamžiku už je samo o sobě obrovská, nedozírná změna sebe a světa. A současně to není žádná změna sebe a světa. Ale je to něco moc důležitého. V tom je jádro buddhismu – v tom, co děláme v tomhle okamžiku a jak to děláme.
Někteří duchovně orientovaní lidé mluví o nějakém „odosobnění“. Zdůrazňují, že duchovní člověk se neztotožňuje se svým já, a je tudíž neustále klidný a osvobozený. Nemá žádné problémy, protože problémy může mít jenom ego. Buddhismus je ale v tomhle trochu zvláštní. Ačkoliv to vypadá, že právě Buddhovi šlo o to naučit se odosobnit, a naučit to druhé, ve skutečnosti je něco cennějšího než schopnost dosáhnout odosobnění. Je to schopnost uznat skutečnost samotnou. Je to schopnost vidět osvícenou povahu světa a sebe už teď, pravdivou povahu světa a sebe už v tomto okamžiku a z toho vycházet. Ať už máme ego nebo ne, ať už jsme dosáhli osvícení nebo ne, v obou případech je tu něco, co přesahuje rozlišování na osobní a neosobní, osvobozené a neosvobozené, osvícené a neosvícené. Duchovní lidé stále mluví o potřebě vymanění se z dualistického chápání světa a někteří guruové se jen pořád usmívají, ale to je taky dualistické chápání světa. Tento svět potřebuje především lidi, kteří vidí skutečnou tvář světa a podle toho jednají. Potřebuje lidi, kteří jsou sami sebou, ať už jsou spíš mírumilovní nebo prudcí. Protože skutečnost přímo před naším nosem je přesně to, co je pravda. Teprve přijmout skutečnost takovou, jaká je teď, to je probuzení buddhy. Není vůbec potřeba rozlišovat nějaké blažené nebo neblažené stavy mysli. Místo toho je v buddhismu potřeba dělat něco skutečného a splynout s touto skutečností. Být skutečný znovu a znovu.
A tak ačkoliv uznáváme zákony karmy, v tomto okamžiku je vše čerstvé a připravené jen pro nás. Skutečnost je tu jenom pro nás a my jsme tu jenom pro skutečnost. Jinými slovy my jsme skutečnost. To je příležitost něco užitečného udělat, nemyslíte?