Jak to vidí Amanda 3.

Autor: Ukázka z knihy <@>, Téma: Sebepoznání, Vydáno dne: 04. 11. 2006



Byl to jeden z oněch poklidných říjnových dnů, který jako by byl namíchán ze směsi šalvěje, naleštěné mosazi a broskvové brandy. Amandin otec se brodil spadaným listím, duběnkami a křižo­val veverčí cestičky, když stoupal (za notného funění) na samý vrchol hory Bow Wow. Tam našel svoji dceru u vchodu do neto­pýři jeskyně, jak něžně rozmlouvá s Idiotem.

Otec pocítil úlevu a rozpaky zároveň. „Jsi strašně nastydlá, Amando," pokáral dceru. „Myslel jsem, žes jela do města k dr. Championovi, ale někdo mi řekl, že viděl tvou motorku zasvištět do lesa."

„Přišla jsem navštívit Ba Bu," odvětila Amanda. „Osvětlil mi skrytý smysl mé horečky a hlubší význam mé rýmy."

„Když je člověk nemocen, je mnohem logičtější jít k doktoro­vi," trval otec na svém.

Amanda obdařila otce milujícím pohledem a tiše pokračovala ve vyšívání svého dračího pláště.

Idiota polil ruměnec a postavil se. S pokornou uctivostí smekl šedý obnošený čepec a začal civět dolů na špičky svých bot. „Lo­gika dává člověku jenom to, co člověk potřebuje," vykoktal ze sebe. „Kouzlo mu dá to, co chce."

Jednou ráno po divoké elektrické bouři se Amanda probudila a objevila na dlaní podivný nápis: jediné „slovo", napsané jakým­si nejasným písmem.

Po celý čas, od ranního cvičení jógy, přes snídani v zahradní pagodě, která se skládala z lososa chyceného na pytlačenku a ja­hod se šlehačkou, až po své astrologické intriky dole na břehu potoka se tomu podivovala. Přemýšlela o tom, když se se svým děckem chichotali a váleli sudy v trávě na dvoře, dumala o tom, když jedla k obědu žabí stehýnka s kokosovým mlékem, a dokon­ce jí to vrtalo hlavou ještě odpoledne, kdy kroužila po jezeře na své oranžovofialové plachetnici a kdy ji k tomu v hlavě pěl chór osmi meskalových koláčků - vrtala se v té záhadě, přestože ve skutečnosti v tu chvíli jí nápis připadal spíš směšný než záhadný.

Následujícího dne - nápis se nedal smýt - se pustila do výzku­mu v Knihovně antropologických tužeb. Bez úspěchu. Poslala fotostaty nápisu jednomu mladému židovskému učenci, jenž byl do ní zamilován. Dvanáctkrát se pokusila nápis dešifrovat během transu. Poslala prosebné dopisy do oddělení Archaického lechtá­ní, sídlícího na Ministerstvu tajných vědomostí.

Nikdy se nedozvěděla, co nápis znamená, ale jednoho večera o mnoho let později si v jedné arménské restauraci nápisu všiml jeden stařičký muzikant, podal Amandě těžký železný klíč, vyšvihl se oknem na požární žebřík a utekl.

„V co věříš?" zeptal se Amandy místní kněz tvrdě.

Amanda vzhlédla od brouka, na jehož krovky malovala vodov­kami miniaturní scénu. „Věřím ve zrození, kopulaci a smrt," od­pověděla. „Ačkoliv kopulace obsahuje ty dvě další věci a smrt je pouhou formou narození. Ale ať už je to jak je to, narodila jsem se před devatenácti lety. Jednoho dne umřu. A řekla bych, že dnes budu kopulovat."

A skutečně nelhala.

Zrození, kopulace a smrt. Fajn. Ve skutečnosti však existovaly nejméně dvě další věci, v něž Amanda pevně věřila. Jmenovitě to byly magie a svoboda.

Pouze víra v kouzla by mohla osvětlit povahu jejího tetování. A kdyby nebyla velmi svobodymyslnou ženou, nikdy by rozhodně nemohla souhlasit s tím, aby byla tetována takovým způsobem a na takové části svého těla.



Tom Robbins: Another Roadside Attraction, Bantam Books, 1991. Česky Další dálniční atrakce, Argo, 1997. ISBN 80-7203-148-1