Jedna internetová postava se mě ptala, jestli jsem osvícený. Tady je pokus o odpověď.
To, že píšu o osvícení, je velká drzost. Nikdo mě nezná jako důvěryhodnou autoritu v otázkách duchovních. Nic jsem v podstatě nikomu nedokázal, nepředvedl žádné zázraky a klidně si tu píšu o osvícení. Co to má znamenat? Samozřejmě to vypadá, že si myslím, že zrovna já jsem osvícený. Ale osvícení je v podstatě omyl. Já o něm nepíšu jako o svém vlastním zážitku, ale jako o nedokonalém konceptu, jako o obrázku kočky, kterou vám někdo přinesl a tvrdil – tady je živá kočka. Takže celá tato esej je vlastně založena na omylu. Pokud vás ten omyl zajímá, čtěte dál, protože jste už možná byli takto obětí omylu víckrát. Možná ten omyl odhalíme. Když ale od čtení tohoto článku odejdete s jakýmkoli závěrem, co je nebo není osvícení a kdo je a kdo není osvícen, odnesete si obrázek kočky místo živé kočky.
Každý okamžik jsme součástí skutečnosti, reality. V noci je venku tma a někdy svítí hvězdy. Ráno slunce vychází. To vše je realita, ale lidé mají ve zvyku mezi sebe a realitu vkládat interpretaci v podobě slov. Když ukážu na šálek čaje, lidé řeknou, že to je šálek čaje. Když ukážu na oblohu, řeknou mraky. Když začne pršet, řeknou, prší. Ale kdo má přímý zážitek čaje, mraku a deště?
Někdy se stane, ze člověk objeví, že žil celý život v iluzích. Ačkoli byl neustále uprostřed skutečnosti, nahrazoval tuto zkušenost slovy. Žil v pojmech jako „já“, „mysl“, „stromy“, „mraky“. Nikdy ho nenapadlo, že by se dalo žít nezávisle na těchto pojmech. Když člověk objeví skutečnost samotnou, kterou nelze definitivně nazvat slovy jako „strom“, „já“, „mysl“, tak se praští do hlavy - něco hlubokého pochopil. Na druhou stranu vidí, že jeho mysl se nezastavila, ale běží dál a dál pracuje v pojmech. I když je to tak, skutečnost se prostě nedá nikdy svázat lidským intelektem. Skutečnosti je filozofie naprosto ukradená. Přesto nutně potřebujeme takovou filozofii, která nás bude postrkovat směrem k trans-filozofii, která spočívá ve skutečném životě. A tam ukazuje buddhismus.
Když nenapíšu tento článek, na skutečnosti to nic nezmění – nic to neubere na křišťálovém jasu skutečnosti, která je v nás a kolem nás. Ale z karmického hlediska má smysl poznávat buddhistickou filozofii, protože toto studium může nám a druhým pomáhat žít ve skutečnosti, a nikoli jen ve snech. V buddhismu jde tedy o to vracet se znovu a znovu do každodenní zkušenosti – a také ke cvičení zazenu, který je sám o sobě vyjádřením nepopsatelné a celistvé zkušenosti člověka. Bez zazenu je buddhismus jen zajímavá filozofická škola, ale buddhismus je mnohem víc než jen zajímavá filozofická škola.
Mohli bychom říct, že buddhismus je prostě každodenní život a cvičit zazen už není třeba, pokud jsme buddhismus jako každodenní život pochopili. Ale pokud přestaneme cvičit zazen s tím, že jsme něco pochopili, jen dokazujeme, že jsme nic nepochopili – místo toho jsme uvízli v intelektuální síti. Buddha, který dosáhl osvícení, pokračoval v zazenu nikoliv proto, aby šel příkladem, ale proto, že si uvědomoval, že dnešek je stejně cenný jako byl včerejšek. Jinými slovy, každý den stojí za to zažít skutečnost takovou, jaká je. A každý den stojí za to začít od nuly. Každý okamžik je dobrý. Každý okamžik je začátek našeho života a konec našeho života. Každý zazen je ten nejdůležitější zazen našeho života.
Nakonec tedy nemá význam rozlišovat mezi někým, kdo dosáhl osvícení a kdo nedosáhl osvícení. Spíš si můžeme všimnout, že někteří lidé žijí ve skutečnosti znovu a znovu, aniž by se nechali mást intelektuálními koncepty svými nebo druhých lidí, a jiní lidé pořád dokola bloudí v lese intelektuálních konceptů – a ačkoli cítí, že se nemohou nikam dostat, odmítají ty koncepty překročit. Tito lidé prostě nevěří, že skutečnost bez našeho pojmenování je to ono, co jsme vždycky hledali.
Můžeme to přirovnat k situaci, kdy se v jezeře koupají dvě dívky a ta jedna říká:
Poslyš, jaké to je koupat se v jezeře?
A ta druhá říká: Kde myslíš, že se koupeme?
A ta první řekne: To mi chceš tvrdit, že ty se koupeš v jezeře? Vždyť v jezeře se mohou koupat jen lidé, kteří dosáhli dokonalosti, lidé, kteří celý život to jezero hledali a teď jsou pokrytí zlatými šupinami, jako kouzelné ryby. Kdepak my bychom se mohly koupat v jezeře!
A ta druhá řekne: Co mají tvoje úvahy společného s tím, co tady děláme?
A ta první řekne: Já bych se strašně někdy chtěla koupat v jezeře a doufám, že jednou poznám tak velkého učitele, který mi tu cestu k jezeru ukáže!
A ta druhá si zacpe nos a ponoří se, protože ji už ten abstraktní dialog nebaví a chce si to jezero opravdu užít.