Tabák, jaký známe my byl zřejmě vykultivován v Mexiku. Jeho využívání k náboženským lékařským a hédonickým účelům je velmi staré. Byl uveden v rozsáhlé sbírce aztéckých drog a receptů. Tabák užívali jako pochutinu i jako lék. Při rýmě se doporučovalo inhalovat prášek z tabákových listů, při zánětech sliznice a zánětech dásní se tabák vtíral do sliznice.
Také se dával do hrobů jako dar a na freskách v mayských chrámech a pyramidách byly objeveny jeho kresby a obrazy kouřících bohů.
Lakadonové uchovali původní mýtus tabákové rostliny, který se zřejmě prakticky nelišil od starých představ Mayů. Praví se v něm mimo jiné: Tabák je velmi lahodný, dobrý k užívání, neboť jeho kouř zahání mouchy sající krev, jeho šťáva usmrcuje klíšťata, hubí červy v mase. Kouř se nevdechuje. Kdo nasává kouř, vědomí jeho se změní, srdce jeho buší rychle, břicho se mu rozbolí. Kdo nasává kouř, rychle pije, musí říhat, nemá sil a trpí velkými bolestmi. Mnoho vody musí vypít, nebo je třeba ho udeřit po hlavě, pak se mu začne dařit opět lépe.
Pro použití si Indiáni balí obrovské doutníky, z nichž pouze popotahují. Pro lékařské účely používají kondenzovaný kouř. K tomuto účelu foukají kouř přes bavlněnou plenu. Hnědý nános, šťáva tabáku, slouží jako insekticid. Klíšťata, jejich kousnutí může byt v pralese velmi nebezpečné, omámena odpadnou, pokud se potřou malým množstvím tabákové šťávy. Kondenzát se používá také k očištění jiných kousnutí hmyzu či zvířat a poranění.
Indiáni kouří tabák s oblibou, zřídka však čistý. K tabáku si přidávají různé byliny- medvědici lékařskou, květy řebříčku a pod.
Na názoru Chivarů je založena jedna léčebná šamanská technika. Vychází z toho, že agresivní duchové mají rádi tabák, který je přitahuje. Šaman strhnuvší duchy přikrmuje tabákovou vodou. Indiáni Siu používají tabák jako návnadu k přilákání a lapení agresivních duchů, kteří mohou být v těle nemocného. Například – kolem ležícího pacienta udělají kruh z tabákových šátečků. Když šaman pracuje na likvidaci vpádu škodlivých sil z pacienta, využívá tabákové šátečky k vyhnání duchů. Jakmile je s prací hotov, opatrně tabákové šátečky smotá do klubka a ihned je odnáší na vzdálené místo. Tam klubko rozmotá a tabákové šátečky věší na větvičky nějaké stromu. Aby duchové byli rozptýleni daleko od lidí a možná v prostředí, ve kterém je jim lépe.
Loniceus ve své Kreuterbuch o této posvátné rostlině píše:
Tato posvátná léčivá rostlina se nazývá takto pro své léčivé účinky, které má oproti všem ostatním léčivým bylinám a je tudíž nutno pohlížet na ni jako na posvátnou bylinu. O síle a ctnostech této byliny píše Matthias Lobel, že žádná mocnější či léčivější bylina na rány či neduhy není, než právě tato. Slouží také proti slabosti prsou a plic, proti souchotinám a ke zhubnutí, ... ..
Evropané si záhy zvykli šňupat tabák při záchvatech migrény, kouřit ho při nachlazení. Tabák se tedy stal oblíbeným prostředkem lidového léčitelství. Žvýkal se či kouřil při bolestech zubů, při zástavě moči a proti červům se podávaly klystýry z tabákového nálevu (1,65g na 1/4l vody). Proti červům se do tlustého střeva foukal tabákový kouř, malárie se léčila tabákem namočeným v octě, a při vodnatelnosti se užíval tabákový popel. Žvýkání tabáku považovali námořníci za lék proti kurdějím a všelék. Při tyfu a moru se tabák kouřil, při zánětech šňupal. Při kousnutí nějakým zvířetem se ránu vkládal rozžvýkaný tabák, při vyrážkách a svrabu se přikládal odvar z tabáku nebo čerstvě vymačkaná tabáková šťáva.
Angličané v 17.století aplikovali při zácpách klystýr z tabáku takto :
Nátrubek zapálené dýmky se zavede do konečníku a na hlavičku se nasadí jiná vhodná dýmka, do jejíhož náustku se silně fouká, takže kouř musí pronikat do tlustého střeva.
Pokud se kuřáci (nemluvě o lékařích) pamatují na zážitek po vykouření svojí první cigarety, jistě podpoří apel na velikou opatrnost při užití této bylinky jako léčivého prostředku.
Tabák se používá i v homeopatii (Tabacu). Z čerstvých listů se získávají potence D4 až 200 Používají se např. při migrénách, kolapsech, mořské nemoci, poruchách zraku, gastritidě, zácpě, neuralgiích, svalovém revmatismu.
Vedle lékařského využití tabáku se stále více prosazoval zlozvyk kouřit tabák pro požitek a kouření se stávalo společenským rituálem. Tato "móda" se nejdříve ujala mezi majetnou vrstvou obyvatel a navzdory tvrdým trestům za kouření doutníků a dýmání z lulek v některých zemích i varovným upozorněním na nebezpečí návyku a závislosti při užívání tabáku, se rozšířila. S šířením tohoto zlozvyku a se vznikem tabákového průmyslu byl duch posvátné rostliny Indiánů postupně potlačen, původní význam a účel užití této mocné rostliny zapomenuto. Vzhledem k cévním onemocněním nohou, umělým hrtanům a rakovině způsobeným chronickým zneužíváním nikotinu by asi málokterého lékaře napadlo doporučovat například astmatikům či hypochondrům kouřit silné doutníky jako lék.
Kouření tabáku a tabákových výrobků se tedy stalo nejen celospolečenským zlozvykem, ale i výhodným obchodem a většinu populace začalo naopak zdravotně poškozovat.
Zdroj: kniha Tajemství šamanismu, autor ?
Indiánské léčivé byliny, Christian Rätsch
Medicina dávných civilizací, Kurt Pollak
Poslala: Gaia