Nejtěžší je na buddhismu opravdu žít v přítomnosti. To je něco, co se nelze naučit z knih. Musí se to dělat.
I když podléháme iluzím, stojíme uprostřed osvícení a ačkoli jsme osvícení, stojíme uprostřed iluzí. Být buddhistou znamená překročit tento rozpor a skočit přímo do skutečnosti tady a teď.
Přestože je docela naivní hledat osvícení, rozhodně není hloupé vyvíjet snahu žít v pravdě. Otázka zní: Jak bychom měli vyvíjet snahu žít v pravdě? Žít okamžik za okamžikem, aniž bychom hledali něco vně nás nebo uvnitř nás - to je obyčejný život a praxe zazenu. Tak nejlépe můžeme usilovat o život v pravdě. I když zazen nabízí spoustu výhod lidem, kteří hledají výhody, nepřidává ani špetku čehokoliv ke krystalicky čisté skutečnosti. Tak pro člověka, který spoléhá na skutečnost, zazen potvrzuje tuto skutečnost a nepřidává k ní žádné výhody. Proč tedy vůbec zazen cvičit? Když se spoléháme na skutečnost, nehledáme přece něco, co by tuto skutečnost potvrdilo. Ale zazen je zkušenost, která přesahuje pouhá vysvětlení. Jakmile se nám podaří překonat takové chápání buddhismu, které je dané pouze intelektem, pak se přestaneme ptát, jestli bychom měli nebo neměli cvičit zazen. Jakmile překročíme toto intelektuální chápání a zdůvodňování a rozhodneme se cvičit buddhismus, prostě si sedneme a cvičíme zazen. V okamžiku, kdy usedáme na polštář, se naše důvody pro a proti rozplynou. I když naši mysl mohou chvíli zajímat důvody, naši páteř, kolena, zadek nebo temeno hlavy tyto intelektuální problémy nezajímají. Proto v zazenu myslíme nejen hlavou, ale celým tělem. I když se myšlenky vynořují, vynořují se z hloubi těla, vynořují se z kolen, z chodidel, z temena hlavy, z páteře. A navracejí se do kostí a do krve. Co je přítomné, je skutečné. Co není přítomné, je pouze sen. V zazenu se znovu a znovu vracíme ze snů do skutečnosti. To je nesmírně uklidňující.
Když skočíme do studeného jezera, jistě máme přímou zkušenost studené vody, která pohlcuje naši kůži. Ale nemusíme zrovna skákat do vody, abychom měli zkušenosti, jak funguje vesmír. Každý den máme spoustu cenných zkušeností – chodíme, jíme, pijeme, posloucháme … Většina lidí ale neví, jak cenné tyto zkušenosti jsou. Většina lidí dává přednost dennímu snění nebo hledání mystických zážitků. Někdo protestuje, když píšu, že buddhismus je každodenní život. A přitom každodenní život skoro nikoho nezajímá. Ten zajímá jen opravdu moudré lidi. Zajímal Buddhu a zajímal všechny patriarchy, kteří pochopili jeho učení, ale koho zajímá dnes? Koho zajímá zazen jako nejobyčejnější zkušenost všedního dne? Skoro nikoho.
Nemůžeme vyskočit ze světa klamů – není prostě kudy z něho vyskočit. Ale také nemůžeme vyskočit ze světa osvícení. Tyto světy nejsou nijak odděleny a jsou vždy podstatou našeho života. Jsou tu stále, právě na tomto místě, ať už jsme kdekoliv. Můžeme užívat pravdu, která přesahuje klamy a osvícení, ale k tomu je třeba cele se pustit do našich každodenních činností. Nikdy v budoucnosti nebudeme mít možnost ocenit hodnotu tohoto okamžiku. Proč? Protože tento okamžik se už nikdy nevrátí. Jak bychom ho mohli ocenit v budoucnosti? Nikdy nebudeme mít možnost někomu poděkovat: Děkuju za možnost žít v tomto okamžiku. Ale jednou možná budeme litovat, že jsme propásli šanci plně ocenit přítomnost. Gautama Buddha přišel na to, že je možné plně ocenit přítomný okamžik. Když plně oceníme přítomný okamžik, je to stejné, jako bychom řekli “děkuju” hlasitěji než úder hromu. Komu ale můžeme děkovat? Nikdo tu není, komu bychom za přítomnost mohli děkovat, je tu jen přítomnost. A tak nejlepší způsob jak ocenit přítomný okamžik je žít prostě přítomný okamžik tak, jak je to právě nejlépe možné.
I když se zdá, že člověk a okamžik jsou dvě různé věci, ve skutečnosti tu nikdy nemohla být žádná dělící čára mezi mnou a přítomným okamžikem. Když se milenci oddávají své hře, neříkají přitom “děkuju”. Prostě se jen milují, jsou jedna a tatáž skutečnost. A když se milují, je to totéž, jako by říkali „děkuju“. Tento okamžik je “děkuju”. Ale my nevíme, jestli někdo nebo něco je nám vděčné za tento okamžik nebo jestli my jsme vděční někomu nebo něčemu. A tak místo toho, abychom hledali hranici mezi objektem a subjektem, prostě můžeme být tady a teď. Kdybychom mohli v rakvi sledovat film, na kterém by byl záznam našeho života, zřejmě bychom si všimli, jak úžasné bylo žít obyčejné okamžiky všedních dnů. Asi bychom cítili lítost, že jsme za celý život nebyli schopni zachytit hloubku a čistotu obyčejného života.
Ale buddhisté mají štěstí, že se mohou učit vidět tu slovy nevyjádřitelnou hloubku každodenního života už dnes, už nyní. Buddhisté mají štěstí a myslím, že cítí spoustu vděčnosti za své každodenní příležitosti žít celým srdcem a tělem a že jsou vděční Buddhovi Gautamovi a také svým učitelům a patriarchům. Myslím, že opravdový žák buddhismu je nesmírně vděčný svému učiteli za to, že má možnost studovat a cvičit buddhismus. Někdy chci svému učiteli poděkovat za to, co pro mě dělá. Ale i když mu poděkuju, nezdá se mi, že to stačí. Myslím, že pro mě, jako pro studenta buddhismu, je tento okamžik svým způsobem dar od mého učitele a také od Buddhy a všech patriarchů. Nicméně když budu pořád myslet na svého učitele a budu mu pořád vděčný, ztratím to, za co jsem vděčný. Je to jako plavání. Ačkoli je moje tělo šťastné a mysl šťastná, když plavu, nemůžu přestat plavat, abych někomu řekl: Děkuju. Když přestanete plavat, začnete se topit. Takže je nutné, abychom se nezastavovali plni nějakých úžasných citů nebo myšlenek. I když naši tvář skropí slzy vděku a štěstí, musíme pokračovat pořád dál, okamžik za okamžikem. To je nejlepší způsob, jak poděkovat Buddhovi, patriarchům a učitelům. Každodenní život je v buddhismu ze všeho nejdůležitější.