Jan neklidně přecházel. Šel přes hřiště. Támhle je kostel, dům Boží, kde se Hanička a Holger odříkali ďábla. A tamhle v koutě roste šeřík.
Šeřík, co to s ním je? Je to tím, že osvětlení je dnes nějak zvláštní, nebo má jeho koruna skutečně výraz jako tvář, která s poloúsměvem čeká, až bude poznána?
Bratříček! Bratříček, který se jednoho dne vynořil z hlubiny svých očí jako bublina a přinesl odpověď na to, odkud jsme přišli.
Zíral na šeřík, který stále čekal, až bude poznán.
Ano, tys to byl, který jsi byl otevřený a vzal jsi Bratříčka a mě s sebou do otevřena.
Otevřeno! Jak je to už dávno, co v něm žil. Studiu ho nepozorovaně vtáhlo do světa, kde se člověk učí a poznává kus po kuse. Ale záře světa nebeské řeči přece svítila nad jeho dny.
Stalo se to ale doopravdy? Nebylo to jen něco, co se mu zdálo?
Zíral do šeříku.
Ano, viděl, že je otevřený.
Jen kdyby měl jistotu, že je to něco skutečného.
Zdálo se mu, že na tom závisí spása jeho duše.
Díval se na šeřík a vzpomněl si na bezedné bratříčkovy oči, když se poprvé otevřel. Všechny ostatní vzpomínky vybledly ve světle této. Vadly, usychaly.
Vzpomínal si na tu bezednou hloubku v bratrových očích, jak se přímo dotýkaly jeho očí a rozšířily je.
Vzpomínka byla tak silná jako opětovné prožívání. Stalo se to. Zdálo se mu, že bratříčkovy oči jsou v jeho očích a přinášejí jim radost.
Nemohl odolat, ale rozšiřoval v sobě ten pocit.
Pronikal jako měkký dotyk hluboko do jeho duše. Otvíral se mu.
Nevěřil tomu docela, ale podvoloval se pocitu, že bratříček je v otevřenu a že se tam s ním může sejít.
Vnitřní radost, jako by měla tělesnou sílu, ho táhla vpřed, k šeříku.
Nevěřil tomu, ale nemohl odolat pocitu, že bratříček ho vede do otevřena, jako on sám tak často vzal maličkého za ruku a prováděl ho po zavřeném světě.
Když stál pod šeříkem, byl v otevřenu, zbaven pochybností. V hlubokém klidu a neochvějné jistotě se díval z otevřena do zavřeného světa a viděl jako prostý poznatek poměr mezi pohybem a klidem.
V tom byl rozdíl mezi otevřenem a zavřenem.
Velký pohyb šel světem, hybná síla se mocně linula z otevřena a pronikala vše a pohybovala vším.
Síla byla všude táž, a přece stále různá, hned byla pomalá a líná, hned prudká a divoká, hned tichá a mírná.
Vše živé plulo v jejím mírném proudu.
I takzvaně mrtvé, nehybné. Vnikala do všeho, do kamenů a kovů a dávala jim život a pohyb. Nic nebylo mrtvé.
Viděl do světa rostlin a do světa zvířat, kde se výrazněji měnila.
Bylo to jako vidět vznikat svět. Dělo se to teď.
Na počátku stvořil Bůh nebe i zemi. Ale my jsme ještě na počátku.
Viděl živou sílu ve světě lidí, a tam byla celá, jak ona z "mrtvých" věcí,tak ona z rostlin a zvířat a ještě jedna, tichý dech, který vycházel rovnou z otevřena.
Hybná síla strhovala lidi k činu. Pokládali ji za svou vůli a čin nazývali svým. Když je ale hybná síla dohnala kamsi vpřed, stávalo se, že se ohlédli a zapřeli svůj čin, poučeni drahou zkušeností.
Tím vznikla představa o svobodné vůli, začali si vybírat a zavrhovat. Začali činit rozdíl mezi neosobní silou a sebou samými. Vznikla povaha. Bůh stvořil člověka.
To se stalo na počátku, ale my jsme ještě na počátku.
Avšak v otevřenu je věčná přítomnost, která je bez počátku a bez konce. Tam je "sedmý den", kdy si Bůh odpočívá, když povaha člověka je vytvořena.
Tam musí být vyhledáván člověkem, který si ho přeje cítit, který bojuje na vlastní pěst o vývoj povahy.
Neboť proto jsme v proudu, v proudu neosobních mocností, abychom se naučili rozeznávat mezi sebou a jím, stali se charaktery.
Charaktery, které se pak odevzdávají v lásce Bohu.
Šel domů v hlubokém míru.