Historické pozadí ?kódu da Vinci? (2.)

Autor: Wiesner Ivo <@>, Téma: Víra, Vydáno dne: 15. 11. 2006

Kataři, templáři a další temná místa historie - pokračování článku...

Svatá rodina, Kataři, Prieur de Sion a templáři

   Starodávná minulost velmi poznamenala území Visigotů, známého  pod jménem Carcassone

Carcassonne
Carcassone

Rodí se tu skvělá vína, carcassonská a provensálská červená vína jsou nezaměnitelně nejlepší z darů Země a lidé tu od počátku považovali křesťanství za naplnění svého života a ne jako prostředek mocenské politiky, tedy úplně jinak než ve zbytku Evropy ovládaném původně Římany. Protože Gótové i Gallové byli nábožensky velmi tolerantní, měla zdejší víra podobu splynutí nazarenského (essénského) křesťanství, antického, gallského i germánského pohanství, kultu Mithry a především gnostické filosofie. Také židovské náboženství bylo respektováno jako plnoprávná a legitimní víra, což se o zbývající Evropě říct nedá. Zdejší vikomti svůj původ odvozovali přímo z pokrevní linie Ježíše Krista a jeho legitimní manželky Marie Magdalény, která právě sem, do tohoto Bohem požehnaného kraje, odešla s několika přáteli, aby tu porodila Ježíšova první dítě ? dceru Tamaru. Když byzantský císař vyhnal skupinu Bogomilů (kteří se hlásili k manicheismu a křesťanské gnózi), našli exulanti útočiště právě tady. Postupně se sžili s obyvateli a zdejší vyznání víry bylo vždy velmi vzdálené římskokatolickému křesťanskému dogmatu, tedy pokud s ním někdy předtím mělo vůbec něco společného. Spíš lze říci, že si římskokatolické víry  nikdo příliš  nevšimal. V průběhu dvanáctého století nejen prostý lid, ale i zdejší šlechta odmítla papeže, přesto katolické kněze nikdo nevyhnal, jen je prostě ignorovali. Rozšířilo se duchovní učení zvané "katarství" (od řeckého slova katharsis = znovuzrození). Sami kataři se nesnažili o nějakou revoltu, nebo vytvoření církve s tuhou vnitřní strukturou,  byli totiž stoupenci gnostického  křesťanství zachovávajícího  ducha původního Ježíšova učení, od kterého se římskokatolickí církev po nikejském koncilu zcela odchýlila. Gnostičtí biskupové se odvolávali na původní evangelium sepasané těmi, kteří osobně Ježíše znali a byli jeho přímými žáky, jako na příklad Marie Magdaléna. Vyvrátili většinu základních prvků římskokatolického  dogmatu stoupenců Pavlovy  církve, která gnostici nikdy nepřijali. Kataři, stejně jako všichni gnostici, trvali na nelegitimitě autority římskokatolické církve, neoprávněnosti prosazování této víry jako jediného učení a poukazovali na mnoha chybných úchylek, kterými se katolické křesťanské učení vzdálilo od původního učení Ježíše.

     Římskokatolická církev se ve svém postavení cítila  mocensky ohrožena, což nakonec vedlo k několika křížovým výpravám, jimž pomáhal hlavně francouzský král. Během těchto křížových výprav, či spíše křižáky provedené genocidy,   bylo místní obyvatelstvo decimováno a násilím byla nastolena římskokatolická verze křesťanství. Zbytky katarů, kteří  unikli masovému vraždění  a nadále odmítali  konvertovat k římskokatolické církvi, se rozprchli po Evropě. Poměrně početná skupina katarů se usadila také v jižních Čechách, neboť Čechy jim byli blízké stále doutnajícím odporem proti římskému papeži a jeho dogmatické církvi. Král Václav I. je nepronásledoval, protože si z církve zas tak moc vrásky nedělal. Kataři byli koneckonců většinou šikovní a zkušení řemeslníci a kulturně vyspělí lidé. Označení "katar" Němci nakonec zkomolili na "katzer" a z toho se vyvinulo i český termín "kacíř". Českou větví katarů byli adamité. Likvidaci zbytku francouzských katarů dokončil francouzský král Ludvík IX. zvaný Svatý.

Zajatí Katarové vedení na popravu
Zajatí Katarové vedení na popravu

Posledním symbolickým aktem bylo dobytí hradu Carcassone v předhůří Pyrenejí a upálení 205 zajatých katarů, kteří se ani bitvy nezůčastnili, protože odmítali vzít do ruky zbraně. Na obrázku vlevo jsou zajatí Katarové  vedeni  na popravu (1209).

   Tajná francouzská organizace, známá jako Prieur de Sion (Prieur de Notre Damme du Sion), byla založena přibližně pře 900 lety. Nedávno představení této organizace prohlásil, že organizace Prieur de Sion vlastní důkazy o tom, že Ježíš přežil ukřižování. Nejen to, prohlásil rovněž, že ve svém tresoru mají uložené záznamy historie národů Evropy a rovněž letopisy nejstaršího období křesťanství. Nakladatelství Lincoln and Co. se rozhodlo vydat knihu J. Vankina a J. Whalena: 50 Greatest Conspiracies of All Time. (1995), ve které autoři shromáždili dostupný materiál o jedné z největších historických hádánek Francie, o vzniku legendy vztahující se k Rennes-le-Chateau, velmi starobylé vesnici v Pyrenejích. Legenda hovoří o tom, že kdesi pod dlážděnými ulicemi Rennes-le-Chateau se nachází poklad obrovské hodnoty, který do podzemí uložili starokřesťanští Katarové, jimž hrozila invaze římskokatolických vojsk, neboť odmítli přijmout dogmata, vytvořená na Nicejském koncilu římskokatolické církví a za to jim hrozilo pronásledování papežem, který je nakonec prohlásil za kacíře a v 13. století byli během jedné z křížových výprav vyvražděni. Jejich proslulý poklad, který přivezli z Jeruzaléma templáři, však nebyl nikdy nalezen. Mezi obyvateli oblasti Rennes-le-Chateau se dlouho udržovala pověst, že nejcennějším v tomto pokladu byl Svatý Grál.

Rennes le Chateau
Rennes le Chateau

V roce 1885 získal dr. Saunier, třiatřicetiletý lékař a velice vzdělaný muž, kostel farnosti Rennes-le-Chateau nevelký kostel, pocházející ze šestého století byl postaven na vrcholové části posvátného místa Visigotů, Saunier jej zrestauroval a značně rozšířil.

Horní část visigotského sloupu v kostele Rennes-le-Chateau
Visigotský sloup

Pod kamenným oltářem byl při restaueačních pracích objeven dutý visigotský sloup a v něm nalezl Saunier několik starobylých pergamenů

Pergamen ze spodní části oltářního visigotského sloupu
Obrázek pergamenu

Byly mezi nimi dva rodokmeny, jeden z roku 1244, druhý z roku 1644, dále dokumenty sepsané farním knězem během roku 1780, které podle Lincolna s spoluautorů obsahovly serie čísel a kodů, jakousi "fantastickou sestavu, kterou se nezdařilo  vyluštit ani s pomocí počítače". Dr. Saunier vzal svůj objev k biskupovi v Carcassonne, který je poslal do Paříže kněžím zabývajícím se studiem starých pergamenů. Jim se podařilo vyluštit jednu jednodušší šifru, která zněla:

 "Dagobertu II. králi a Sionu náleží tento poklad a on  tam leží mrtvý".

 Když se Saunier opět vrátil do své farnosti zahajil opět obnovu kostela a opravdu nakonec objevil podzemní kryptu s kostrami. V podzemní kryptě instaloval několik nalezených předmětů (nádržku na svěcenou vodu se soškou šklebícího se červeného démona, kamenný relief zobrazující Ježíše stojícího na vrcholu kopce, na jehož úpatí se válely žoky peněz). Dr. Saunier také instaloval serii šifrovaných zpráv uvedených na kostelních předmětech. Hovoří se o tom, že poklad nalezl a použil jej jednak na opravy kostela, jednak na nákupy drahého starožitného čínského porcelánu a dalších vzácných artefaktů. Zdroj svého bohatství odmítal komukoliv prozradit. Když v roce 1917 zemřel, nezůstaly po něm žádné větší peníze. Spekulovalo se, že mohl nalézt skutečný katarský poklad, nebo poklad uložený visigotskými králi, nebo poklad merovingianských králů (Dagobert  II.) z období 5. - 8. století. Dr. Saunier ale mohl objevit i nějakou variantu zakázaných znalostí, nebo významné artefakty.

   V centru podzemí našel záhadnou a velmi realisticky provedenou sochu pojmenovanou Pier Plantard de Saint-Clair, spolu se záznamem podivného rodokmenu. To přinutilo pracovníky Pařížské národní knihovny k tomu, aby se věnovali hlouběji pátrání po odkazech na tajemnou starověkou společnost Prieur de Sion (Prieur de Notre Damme du Sion). Slovo "Sion" se totiž objevuje v mnoha tajných dokumentech nalezených v podzemí Rennes-le-Chateau a v různých šifrách, nějakou majících spojitost s Rennes-le-Chateau. Připomeňme si, že "svatá hora Sion" je jménem jedné hory v Jeruzalémě, na níž Šalamoun postavil svůj proslulý Templ. Podle tajných dokumentů je Prieur de Sion úzce vázán nejen ke katarům, ale především ke slavnému řádu bojovníků a mnichů templářů, kteří bránili Svatou zem během 12. století. Jméno svého řádu odvozovali templáři z názvu místa v něm byli v Jeruzalémě ubytování a kde tajně hledali proslulý Šalamounův poklad - Templum Solomonum.

   Lincoln dospěl k závěru, že "katarský poklad", uložený v Rennes-le-Chateau byl podstatnou částí Šalamounova pokladu, který z podzemí jeruzalémského Templu vyzvedli  a do Francie odvezli templáři.  Jenže papež i Filip II. získali informace o tom, že katarský poklad přestavuje obrovské množství mincovního zlata a drahokamů, které by prázdná královská pokladna tolik potřebovala. Podle některých indícií je pravděpodobnější, že možné i to, že součástí tohoto pokladu byl  vzácný a významný technický artefakt, který Hebrejové pojmenovali ?Šalamounovo oko?. Jiný názor vychází z toho, že nejcennější součástí katarského pokladu byly dokumenty (rodokmeny) pokrevní linie Ježíše, Marie Magdalény  a jeho bratra Jakuba.

   Anály zaznamenávají, že Ježíšů  s Jakubem byli jednovaječnými dvojčaty a spolu s Marií Magdalénou,  Nazareny a s některými  dalšími  apoštoly pokračovali v šíření nazarenského hnutí, či spíše filosofie gnosticismu, v západní Evropě, které zde postupně splynulo s duchovně velmi blízkým keltským náboženstvím. Existence nazarenské náboženské obce a Ježíšovy gnostické církve potvrzují  keltské církevní záznamy již v roce 37 n.l., tedy čtyři roky po údajném ukřižování Ježíše. Musíme si uvědomit, že Ježíš nikdy nebyl křesťanem v takovém pojetí jak si jej přisvojila římskokatolická církev a Vatikán. Byl důsledný Nazaren, tedy gnostik.  Římskokatolická církev byla založena o mnoho později teprve v kýlové brázdě Ježíšovy mise. Slovo "křesťan" bylo poprvé zaznamenáno a použito teprve v roce 44 n.l. v Antiochii (Syrie). Nazareny založené keltsko-křesťanské duchovní hnutí bylo po mnoho století pravým opakem později apoštolem Pavlem založené "římskokatolické křesťanské církve". Jádrem gnostického duchovního hnutí byly morální kodexy, vzory chování, sociální praxe, právo a spravedlnost v té formě, která se odvíjela ze Starého zákona ale s liberálnějším přístupem v oblasti smýšlení - tak jak to vyplývalo z hlavních principů Ježíšova učení. Většina těchto informací byla nalezena jedním palestýnským archeologem v rukopisných dokumentech starých 2.000 let, které byly uloženy v džbánech zalitých pryskyřicí a ukryty v jednom jeruzalémském sklepení. Tento badatel větší část nalezených dokumentů přeložil do němčiny a překlady dokumentů vydal knižně v USA pod jménem "The Talmud Jmmanuel" (Jmmanuel=Kristus). V aramejštině psaný dokument byl  nalezen  v roce 1963 a přeložen do švýcarské němčiny. V červnu  roku   1974 byl zničen kvůli jeho údajnému kacířství vůči křesťanské a židovské doktrině.Tento rukopis již není dosažitelný ani v USA a je obtížně dostupný dokonce i ve Švýcarsku. Palestinský badatel byl ale zavražděn dříve, než mohl dokončit celý překlad. Tyto dokumenty údajně potvrzují, že původní text Nového  zákona byl zcela pozměněn a upraven tak, aby vyhovoval doktrině římskokatolické církve a podporoval tvrzení o nadřazenosti Římské říše a Vatikánu králům a císařům, právě tak jako měl změnit lidské vnímání Boha v duchu římské autokracie. Hovoří se v něm, že Jmmanuel (Ježíš) byl na kříži uveden do velmi hlubokého transu, pravděpodobně ?samadhi? a jen Josef Arimatejský byl seznámen s tím, že Ježíš žije i po probodení oštěpem.   Po po sejmutí těla Ježíše z kříře a zahalení  do pohřebního roucha, byl odnesen do  hrobky a Josef Arimatejský  rychle vyhledal Jmmanuelovy hinduistické přátele, aby pomohli Ježíše oživit pomocí svých znalostí bylin a schopností léčit. Používali druhý vstup do hrobky, který znal pouze  Josef aby  nevzbudili nežádoucí  podezření římských stráží. Po třech dnech je Jmmanuel brzy ráno odnesen tajným východem  a jeho léčení úspěšně pokračuje. Jak  byl Ježíš schopen obnovit své životní funkce tak rychle,  není známo a jedno z možných vysvětlení  jsou zázračné hinduistické léky. Během následujících schůzek se svými stoupenci, je varoval  aby se dobře ukryli a přežili jako ostatní. Další zajímavé údaje úpskytuje web site (http://www.proaxis.com/~deardorj/index.htm).

  Nějaký čas po uálostech Golgoty (po ukřižování Ježíše), odešli apoštolové Petr a Pavel do Antiochie a pak do Říma, kde založili křesťanské hnutí. Římská církev byla ale vytvořena až o 300 let pozdněji, po ukončení tvrdé perzekuce křesťanů římskými císaři. Římská křesťanská církev je příliš sebestředná a zahleděná do vlastních účelových a často morálně nečistých praktik v boji o vliv a moc. Nazarenské náboženské hnutí bylo ve své podstatě hnutím gnostiků hledajících Nejvyšší pravdu, kdežto římská křesťanská církev byla založena Pavlem jako státní náboženství císařů, patriciů a papežů.

   V oficiálních análech Římského imperia je zapsán Pilátův rozsudek k ukřižování Ježíše. Podle tohoto úředního deníku římských guvernérů můžeme přesně určit, že ukřižování se konalo v březnu o svátku Passover roku 33 n.l.. V té době byla Marie Magdalena již tři měsíce těhotná a k porodu mělo dojít  v září roku 33 n.l..

   Ježíše sice odsoudil římský místodržící Palestýny Pontius Pilate, ale odsouzení Ježíše si na Pilátovi vynutil židovský zákonodárný orgán Sanhedrin, který předtím sám Ježíše odsoudil a exkomunikoval, ale obával se vlastní rukou prolít Ježíšovu krev, protože ten pocházel z přímé dynastické linie krále Davida. Rozhodli se přinutit nějakým způsobem místodržícího Pilata Pontia, představitele římské moci, aby Ježíše odsoudil a nechal popravit jako vůdce povstání, kterým ovšem nikdy nebyl, což Pilat Pontious  dobře věděl.

   První dítě Ježíše a Marie Magdaleny  (dcera Tamara), počaté v prosinci roku 32 n.l., se mělo narodit v září roku 33 n.l..  Podle chronologie událostí se ukazuje, že v září roku 37 n.l. se Marii Magdaléně narodilo druhé a v  roce 44 n.l. třetí  dítě. Prodleva mezi těmito dvěma porody obnášela šest let, což naznačuje, že dítě narozené v roce 37 n.l. byl syn Ježíš Justus. Třetí dítě narozené v roce 44 n.l. bylo také synem, ale jeho jméno je neznámo.     Mnozí se přesvědčili, nebo se přesvěčují o tom, že římskokatolická doktrina křesťanství není založené na učení Ježíše, ale na zcela principiálně odlišných uměle vytvořených a nesystémových dogmatech římskokatolické církve, které ji měly zajistit vliv, moc a bohatství. Ježíš a jeho Nazarénští byli jako gnostikové zcela oddáni Pravdě, odmítali moc, nadvládu a hromadění bohatství. Tím se stali nebezpečným problémem nejprve pro Sanhedrin a později i pro římskokatolickou církev. To byl skutečný důvod, krajně tvrdých represí římskokatolické církve vůči  všem gnostickým  náboženským skupinám. Neúprosná válka Vatikánu a biskupů zastávajících římskokatolické dogma proti Gnosi začala v roce 1208, když papež Innocenc III. přiměl francouzského krále Filipa IV. Slíčného k tomu, že poslal katolickou armádu čítající 30.000 křižáků do oblasti Languedocu v jižní Francii, kde se nacházelo středisko katarů ("znovuzrozených"), ochránců Svaté rodiny kterou Vatikán považoval za trvalé nebezpečí ohrožující rozvrácení římskokatolické církve a jejího dogmatu. Papež spolu s Filipem IV. vyhlásili trestnou výpravu, kterou nazvali "křížovou výpravou proti Albigenským" (Katarům). Tato křížová výprava, patřící k největším zločinům římskokatolické církve, trvala 36 let a stála životy asi 30.000 nevinných lidí, zabitých ve jménu Boha a papeže (obraz vlevo-křižáci vedou zajaté Katary na popravu). Ve skutečnosti cílem výpravy bylo zajetí Svaté rodiny, kterou tvořili dvě čisté dynastické pokrevní linie navazující na dynastii krále Davida. První pokrevní linii představovali přímí potomci Ježíše a Marie Magdalény, druhou potomci Ježíšova bratra Jakuba a ženy jejíž jméno není s jistotou známé. Jestliže papeži Inocencovi III. šlo předevšín o likvidaci Svaté rodiny, pak francouzskému králi Filipovi IV. šlo především o poklad Katarů přivezený půvoně templáři o Francie ze Šalamounova chrámu, ale ten nebyl nikdy katolickými křižáky nalezen. Tak vyšel zkrátka nejen Filip II., ale i Inocenc III., protože po Svaté rodině nebylo ani stopy.

   Zřejmě právě neúspěch této křižové výpravy přivedl papeže Řehoře IX. k tomu, že v roce 1231 založil s vydatnou pomocí Řádu dominikánů Úřad svaté inkvizice. Následovaly divoké a hrůzné perzekuce trvaljící více než 400 let, které byly postupně rozšířeny proti židům, muslimům a protestantům, hlavně proti těm majetným. Ve skutečnosti inkvizice nebyla nikdy formálně ukončena a přetrvává dodnes, pouze v roce 1965 byla přejmenována na "Svaté shromáždění".

    Bez ohledu na řádění inkvizice, následovalo nazarenské hnutí neohroženě svůj vlastní duchovní gnostický směr a tajemství pokrevní příbuznosti potomků Svaté rodiny bylo v literatuře a umění šifrováno  heslem "Sangroyal" (Svatá dynastie, Svatá rodina), nebo "Sang Blood" (Pokrevní linie Svatých králů). Neinformovaná veřejnost  byla pak obětí záměrné desinformace, která Sangroyal (Svatou rodinu) chybně spojila se  "Svatým Grálem", což je fonetický velmi blízký termín, ale pojednává o něčem zcela jiném. Tajnou činnost sledující ochranu Svaté rodiny podporovaly především starobylé šlechtické a královské dynastie  Galie, kde bylo tajemství Sangroyalu dobře známo (na příklad dynastie Champagne a  dynastie Anjou), ovšem centrum protikatolického odporu představovalo "Převorství naší paní ze Sionu" (Prieur du Notre Damme du Sion) se svoji vojenskou složkou Řádem rytířů templu a Desposyny. Tím se  objasňuje proč se příběh keltského velekrále (pendragona) Artuše je tak úzce propojen s tradicí Sangroyalu  a se Svatým  Grálem. Nikdo z nezasvěcených ale o podstatě a smyslu Svatého Grálu nic jistého nevěděl, stejně jako Vatikán. Hledání Grálu bylo ztotožněno s hledáním Pravdy a symbol Grálu se stal vnějším symbolem gnostiků. Ve světle tohoto vývoje je zřejmé, proč se templáři stali v roce 1307 dalším cílem útoku Svaté inkvizice za podpory  papeže Klementa V. a francouzského krále Filipa IV. Sličného. Klement V. chtěl vykořenit gnostické křesťany  a zajmout či zlikvidovat potenciální nebezpečí představované existencí Svaté rodiny, kdežto Filip IV. měl prázdnou pokladnu a hledal pramen, ze kterého  by ji opět naplnil. Templáři, třebaže sami osobně chudí, představovali velmi bohatý, a  vojensky  i mocensky vlivný řád.

    Papežské křižácké armády vylupovaly Evropu aby zakryly  horečnou snahu o získání dokumentů templářů vztahujících se ke Svaté rodině a bohatství jejich řádu, leč nic z toho nikdy nebylo nalezeno, přestože ve jménu Boha a papeže bylo mnoho předních  templářských rytířů v soudním procesech Inkvizicí  zneuctěno, část z nich umučena a ostatní krutým způsobem popraveni. Části méně významných templářů se podřilo utéci do zemí, kde vliv papeže byl malý. Templářský řád nebyl zničen, zatímco papežští emisaři bez úspěchu pátrali po celé Francii, byly dokumenty i zlatý poklad uloženy nějaký čas v kapitulních pokladničních sklepích Paříže, které střežila elitní skupina templářů "Strážci královského tajemství", známá spíše jako Grand segneur de St. Anthony. Posléze byl poklad  tajně odvezen do La Rochelle, kde byl jedné noci naložen na 18 templářských galér. S rozbřeskem loďstvo odplulo do Skotska, kde bylo uvítáno králem Robertem Brucem a celým skotským národem, který byl exkomunikován papežem pro odpor proti katolickému anglickému králi Edwardovi. Pravděpodobně v rámci této akce templářů, byla z Francie do bezpečí odvezena především Svatá rodina (Sangroyal), poklad Katarů a také jakýsi významný  komunikační artefakt nazývaný ?Šalamounovo oko?. Tento artefakt byl  skupinou  tří templářských rytířů  odvezen  lodí do Indie a dále po souši dopraven  do Tibetu, kde byl, podle udržované tradice,   předán "králi Země- Rybáři". Ve Skotsku templáři, spolu se svým pokladem, nějaký čas zůstali a bojovali s Brucem v bitvě u Bannockburnu (1314) a tak pomohli Skotům získat nezávislost na anglických Plantagenetech. Osudy Sangroyalu, neboli Svaté rodiny, jsou dnes tak dokonale utajeny, že se všichni historici nadále pohybují pouze v oblasti dohadů.  Ke zmatkům, přispívá i chování Vatikánu, který  připouští používání jména "Svatá rodina"  pouze v souvislosti s Josefem, matkou Marii a Ježíšem, aniž jakkoliv dovoluje zmíňky o jednovaječném Ježíšově dvojčeti Jakubovi a Marii Magdaléně. Zbývá důležitá otázka,  proč byl král Artuš (Arthur), keltský vrchní velitel a král keltských kmenových králů šestého století, tak důležitý pro templáře a evropské královské dvory? Bylo to proto, že král Artuš byl jedinečný se svým  dvojím genetickým dědictvím v pokrevní linii krále Davida a Ježíše Krista. Král Artuš, byl historickou osobností, jak to dosvědčují záznamy nalezené ve staroskotských a irských análech. Byl skutečným "králem králů" (pendragonem) Keltů a svrchovaným velitelem spojené armády britských ostrovů v období konce šestého století. Artuš se narodil v roce 559 a padl v boji v roce 603. Jeho matkou byla Ygerna del Acqs, dcera královny Viviane  z Avallonu, pocházející z přímé dynastické linie Ježíše a Marie Magdaleny. Jeho otcem byl král Aedrin Dalriada (Argyll), který byl Pendragonem keltských Britů a  pocházel z dynastické linie Ježíšova bratra Jakuba. To je dost  dobré vysvětlení, proč jsou ságy o Artušovi a Josefu z Arimateje v románech zabývajících se tématikou Svatého Grálu tak těsně propletené. Skotská dynastie Stewartů vzešla z manželství mezi pokrevní linií Ježíšova bratra Jakuba, která se spojila s pokrevní linií Merovingianů a keltských králů Británie. Stewarti se proto jeví jako opravdu jedinečná "dynastie Grálu" (správně Sangroyalu), dlouho známá jako královská dynastie domu jednorožce".

(pokračování)