Byly tam články o józe, o hudbě která léčí a Stevenu Halpernovi, tehdy první zmínky o floatačních vanách nebo o Rupertu Sheldrakeovi a jeho teorii morfických rezonancí atd. Reakce žádná. Ne že bych čekal uznání nebo odměnu, dělal jsem to abych se podělil o svou radost a úžas a i jiným nabídl a hlavně zprostředkoval naději a možnost změny. Překvapilo mne, že nikdo z mých tehdejších přátel a známých, se kterými jsme se dělili o na stroji přepisované překlady spisků právě o indické a japonské a čínské duchovnosti, nereagoval. Neprojevil nadšení, nebo alespoň zájem o další informace.
Vida, za sedm let, v období, kdy jsem organizoval pravidelné přednášky různých svých zahraničních známých (šamanů, léčitelů, znalců a praktiků různé té pro nás exotické duchovnosti), se mi pak stalo, že jsem potkával různé známé, kteří mi doporučovali takovou malou žlutou knížečku, něco jako Sbírka překladů, kde jsou prý fantastické informace, které si musím přečíst.
V roce 1979 jsem se svou kapelou Amalgam odehrál několik koncertů, které posunuly tehdejší pohled na to, co je hudba a na jaké „hudební“ nástroje se u nás má a může hrát. Památný koncert v Lucerně dal například dohromady moje kubánská konga, tabla mého tehdejšího indického učitele, violloncello na punk ostříhaného bývalého kolegy basáka (obrovský úžas diváků), jihoamerickou píšťalku a jurodivý vzhled přítele malíře, akustickou a elektrickou kytaru dalších bývalých spoluhráčů. Publikum Lucerny bylo nadšené, ale přátelé a kritici se jen ušklíbali: ten Marek, hraje si na Inda, ten se zbláznil.
Vida, za dvakrát sedm let zněla tabla prakticky ve veškeré taneční hudbě a soubory hrající bhangru oslňovaly i pražské a české publikum.
V roce 1986, v rámci vyšetřovací vazby v Ruzyňské věznici (zorganizoval jsem mírový koncert na gongy, a v anglicky tištěném časopise v Japonsku zveřejnili můj dopis, ve kterém jsem příteli psal, že u nás jsou rockové koncerty nepovolovány, takže jsem naplnil skutkovou podstatu paragrafu „poškozování zájmů republiky v cizině“), na mne můj vyšetřovatel major StB Peřt řval: „Na třicet let vás dám zavřít, a pak vás pustím jen proto, abyste viděl, že nic z toho, o čem mi tady blábolíte, nebude existovat!“ Trávili jsme spolu hodiny výslechů (ve vyšetřovně bylo pořád líp než na cele s pěti dalšími vězni), a já mu vyprávěl, že za pár let i u nás budou lidi běžně cvičit jógu, budou jíst stále více vegetariánsky, v obchodních domech budou k dostání tofu a makrobiotické suroviny a mořské řady a lidi se budou stále víc zajímat o duchovnost.
Vida, o sedm let později jsem jel metrem a najednou vstoupil (již snad ne) major Peřt, uviděl mně, zbledl a honem vystoupil. A mně došlo, že se právě vracím domů s nákupem a v tašce mám mořské řasy a tofu.
V roce 1991 jsem zorganizoval vystoupení svého přítele, Němce Jörna Raecka, který poprvé u nás zazpíval alikvotní zpěv. Ticho po pěšině, jako by se nechumelilo. Když jsem tehdy pustil nahrávku alikvotního zpěvu ve svém pořadu v rozhlase, bylo mi naznačeno, že mručení tibetských mnichů se dá vydržet, ale tohle kvičení rozhodně ne. Pak se objevilo přece jen pár nadšenců, potom se uskutečnily první koncerty tuvanské skupiny Huun Huur Tu a koncert a potom, za sedm let, seminář nejlepšího zpěváka alikvotů na světě, Davida Hykese. Větší odezva ale stále nikde. Potřebovalo to ještě jednou sedm let. Dnes se můžete naučit zpívat alikvoty v rámci různých seminářů a každoročních festivalů alikvotního zpěvu, chodit si zazpívat s několika soubory, a v obchodech mají celou řadu alb s alikvotními zpěváky.
Podobné to bylo s tibetskými mísami. Po roce 1991, kdy jsem je začal systematicky používat a občas na ně hrát, to chtělo sedm let, aby mísy zdomácněly mezi přívrženci „hnutí nového věku“, a za dalších sedm let přišla na koncert na mísy do evangelického kostela v Ostravě téměř tisícovka posluchačů, a v Lidových novinách se objevil celostránkový inzerát na servery IBM, na kterém byla fotka mladého úspěšného muže, a text, který zněl asi takto. „V šestnácti sestavil svůj první počítač. Ve třiadvaceti pomáhal rozjíždět internet. V osmadvaceti na internetu investuje a chystá se do Himalájí naučit se hrát na tibetskou mísu.“
V roce 1998 jsem zorganizoval v klubu Roxy první veřejnou ukázku břišních tanců. Pořadatelé mi tehdy téměř vynadali, co jsem to tam dotáhl za šmíru. Vida, stačilo sedm let a ženy se mohou naučit a tančit břišní tance (které spolehlivě a zábavně rozhýbou jejich pánve, uvolní ženské orgány a zbytečný stud za své tělo, navrátí sebevědomí a pomohou objevit a obnovit ženskou energii) prakticky v každém městě naší republiky.
V tomtéž roce jsem zorganizoval i první kurz hry na australskou didžeridu a napsal o tomto podivném hudebním nástroji první článek do časopisu Baraka. Tehdy bylo nadšenců jen pár, zato pohrdlivých poznámek, že to není hudba a ani to nemá žádné dírky, přehršle. Vida, stačilo sedm let a na didžeridu hraje kdekdo, včetně studentek a porodních asistentek, které tak ulevují rodičkám od bolesti páteře.
V rámci současné dosti zbytečné a nic neřešící diskuse nad články, kterými jsem reagoval na mediální kampaň proti porodům doma (a ve kterých jsem psal i o tom, jak nám lékaři zamlčují značnou část současných výzkumů, prokazujících, že to, co se stále ve většině našich porodnic děje, není vůči ženám rodičkám a jejich dětem právě přátelské a často dokonce ani bezpečné) jsem si opět poněkud zazoufal. Jednak nad tím, jak jsou (ne)zodpovědní a politici nadále blahosklonně ignorantští, ale také jak neinformovaná, a arogantně nepříjemná je i ta část části internetové veřejnosti, která se sdružuje kolem blogu časopisu Respekt, a o které jsem si myslel, že je či umí být jaksi „nad věcí“ (a bude oplývat věcnými a konstruktivními námitkami namísto napadání poslů špatných zpráv).
Najednou se ale objevily dvě pochvaly. Zpozorněl jsem, že by?
Ale pak jsem se uklidnil. Vše je při starém, sedmiletém cyklu. Ony dva pozitivní (až nadšené) diskusní příspěvky reagovaly na mé dva letité články, které jsem umístil jen na svůj blog, a které měly, pokud se na ně člověk prokliknul, jen doplnit informace zmíněné v blozích nových, současných. Ty články jsem totiž zveřejnil již před sedmi lety na internetu a poté ve své knize Něco v síti (kritik Chuchma tehdy napsal, že to bylo „něco“ na síti, tedy na internetu, ale takto v knize prý je to „nic na papíře“).
V roce 1999 jsem navíc začal přemlouvat přátele, o rok později jsem pak namluvil (a v soukromém studiu natočil) a na kazetách vydal Reset, devět svých fejetonů z knihy Něco v síti. Aby se „kniha“ dala i poslouchat (slyšené, navíc opakovaně, je víc než jen čtené). Vida, o necelých sedm let později jsou na našem trhu k dostání CD, na kterých jsou ve formátu mp3 namluvené a k poslechu určené celé knihy klasické a dětské literatury.
V roce 1995 jsem v časopise Baraka uveřejnil první článek o přirozených porodech a vlivu psychiky ženy v průběhu těhotenství nejen na fyzické, ale i emoční a charakterové vlastnosti jejího dítěte. Žádná reakce. Za sedm let jsem vydal knihu Nová doba porodní. Opět mrtví brouci na všech frontách. Vida, půl dalšího sedmiletého období mám za sebou, bez jakékoliv propagace vyšla a byla vyprodána tři vydání, a na lékařské fakultě v Brně se z ní již (zatím jen historii porodů) učí budoucí porodní asistentky.
Takže když se dnes v reakcích na své internetové články o nutné změně porodnictví setkávám (kromě výjimek, e-mailů několika žen, které již porodily přirozeně nebo dokonce doma a jsou nadšené a děkují za knihu a články) téměř výhradně s odsudky, urážkami a nepochopením, prostě jen vím, že si na nějakou širší akceptaci, a tedy i pozitivní ohlasy, musím sedm let počkat.