Ladění

Autor: Vlastimil Marek <barakan@volny.cz>, Téma: Hudba jinak, Vydáno dne: 29. 11. 2006

Při řešení zapeklitých rébusů života individuálního i společenského často stačí si odpočinout (myslet chvíli na něco jiného), nebo si rovnou položit několik jiných, ale opravdu jiných otázek.

Začnu rovnou jednou jen zdánlivě obvyklou: jaký je smysl života? Samozřejmě, většina přemýšlivců dokáže odpovědět: sebezáchova, reprodukce, vývoj.  A někteří přidají ještě něco navíc: intelektuální a duchovní zdokonalování.

Svět, jak dnes vypadá a kam směřuje, je ovšem sám o sobě nejpádnějším důkazem o tom, že nejen neznáme cíl svého směřování, ale chybí nám i nějaké smysluplné vize. Jen nás to tak veze. Vlády už dávno nic neřídí, ale jen hasí, a člověk sám je ovládán daleko více svými hormony, nezvládnutými emocemi a reklamou, než svou svobodnou vůlí. Kam ale míříme? Jsme odsouzeni k postupnému zblbnutí? Jsme odsouzeni k postupné přeměně v homo conzumensis, jakési sci-fi variantě zhýčkaného a na pomocné technologie plně závislého sběratele slastí?

Přitom už víme, že jsme tvorové, kteří se s (tělesnou a emoční) výbavou doby lovce mamutů ocitli v době mobilů, on-line bankovních a televizních přenosů. Co když je to tak, že na moderní dobu a její technologie jsme jaksi jen evolučně nepřipraveni?

Přitom nám začíná docházet to, o čem mluvili staří moudří (Indové, Číňané, Tibeťané a šamani), totiž že celý vesmír „ladí“. A zemětřesení je také „ladění“, i když v globálnějším měřítku. Už víme, že každá buňka v našem těle „zní“, tedy zpívá, a my sami jsme gigantickým orchestrem, existujícím uprostřed jiných, ještě gigantičtějších. Není náhodou jakákoliv nemoc jen špatná písnička? Tak jako si hudebnici před začátkem koncertu musí „naladit“ své nástroje (a indičtí mistři si pak ladí i publikum, a teprve pak začnou hrát tu kterou rágu),  neměli bychom chtít po sobě i svých poslancích a ministrech, aby se před každým důležitým jednáním emočně a psychicky vyladili?

Mimochodem, duchovní lidé to, co zde chci naznačit, věděli odjakživa. Mám doma reprodukci japonské mandaly z 16. století, na které jsou v jedné dokonale vyvážené sestavě stovky symbolických obrázků již osvícených lidí v dokonale hierarchizovaných a vyladěných posloupnostech. Chápete? Ti (duchovně čistí) mistři z doby před šesti sty lety byli již tehdy schopni uvažovat o tom, jaké to bude, až budeme všichni osvícení (čistí)!?! A tahle „otázka“ je napadla právě protože byli čistí…

Jak člověk pozná, že ten který hudební nástroj ladí? Aniž se tomu musel učit, prostě to „cítí“. Jedna trošku rozladěná struna na pianu přitom rozladí celý orchestr. Jeden cákanec na výkresu pokazí hodinu tvůrčí práce. Je tedy všestranně výhodnější nenechat se rozladit, necákat.

Jak pozná rozladěná kytara, existující mezi tisíci jinými rozladěnými kytarami, že je rozladěná? V současném světě, plném „ušpiněných“ myslí následně špinavě jednajících lidí, málokomu dochází, že jakákoliv upřímná a třeba i intenzivní snaha o nějakou očistu není už z principu možná – protože návody, rady a metody očisty vymýšlejí zase jen špinavě (nehomogenně, nekoherentně) myslící a jednající lidé.

Přitom už Pythagoras objevil, když zkracoval napnutou strunu, že platí zákon oktávy a že vesmír jaksi, ehm, ladí. Ani my stále netušíme, jak je možné, že vznikl (velký třesk byl výbuchem s přesností na čtrnáct desetinných míst), že každý den vyjde Slunce a Měsíc (a planety se nezřítí do žáru slunce), že na Zemi je relativně stálý tlak a teplota a pH, že led je lehčí než voda a že z žaludu vyroste zase jen a jen dub.

Biblický Eden byl snad místem, kde byli všichni v harmonii. Vyladění. Pak jsme začali používat levou mozkovou hemisféru, myšlení, a postupně jsme se evoluci a svým programům vymkli z kloubů a blbneme.

Vědci a myslitelé se pod tíhou dalších důkazů začínají divit: že by opravdu myšlenka předjímala účel (a tvar)? Zatím nám všeobecně nedochází, že svět je takový, jaký je, také díky tomu, že jej tak (nevědomě, svým negativním myšlením a poškozeným uvažováním a vnímáním) chceme a také realizujeme. A že na počátku každé budovy, pistole, veky a novely nějakého zákona byla myšlenka. Byla-li dokonale čistá…

Tak znovu: co takhle začít si klást jiné otázky – ale až po příslušném a důkladném vyčištění mysli? Jak to, že máme v mozku a mysli jaksi vrozeně naprogramované „osvícení“? Je v genetickém inteligentním plánu vývoje života na Zemi (a ve Vesmíru) zabudován přechod z hmoty k čistému duchu? Nestačilo by tedy nehledat nějaký vzdálený imaginární smysl všeho a prostě se vyčistit?

Co když si to imaginární zadání dokonalosti zatím jen vší silou a nevědomě, tedy v jakési iluzi a zvířecí parafrázi skutečného bytí, špiníme – ale ono je tu, jen se rozhodnout, jen začít s očistou?

Naznačuji tedy, že smyslem současného člověka a lidstva je znovu se vyladit. A smyslem vyladěného lidstva bude zůstat vyladěný. Nekazit to přírodě, planetě, vesmíru.

Mysli globálně, jednej lokálně a změň se individuálně, je už nějakou dobu heslem nadšenců hnutí nového věku. Když se ťukne na tibetskou mísu, původní zvuk (chvění hmoty) je potlačen a stále zřetelněji zní jen čisté alikvoty. Tedy zvukové vlny, vzniklé z interference dvou a více vln. Každý máme hlasivky, jakýsi přechod mezi světem hmoty a vibrací.

Protože jsme si ještě nepoložili tuhle otázku, netušíme, že máme v hlase léčitele a šamana zároveň.

Každý můžeme jen tím, že si zjistíme, jak, a začneme pravidelně zpívat, postupně změnit svůj zdravotní a psychický svět.

Všichni se tak můžeme vyladit.

A až budeme vyladění, začnou se (rezonančně) ladit i naše rodiny, okolí, kolegové v práci, a vydržíme-li to, i společnost.

A až budeme, jak o tom snili zenoví mistři v 16. století (ale před nimi již Buddha a další) vyladění všichni (tedy až po správných otázkách začneme i správně mluvit, myslet a konat a vydržíme aspoň tři generace), začneme ladit i se světem, planetou, vesmírem.

Otázka na závěr: má někdo jiné, lepší řešení zapeklitých současných individuálních i společenských problémů?