Jackalova meditace 1
Byla druhá polovina dubna a já jsem si vyrazil na procházku do Národního parku Podyjí, který se nachází uprostřed údolí řeky Dyje, která po jeho dně protéká v nekonečných meandrech a zákrutách. Po asi dvou hodinách chůze parkem od brány, nejprve podél přehrady a dále podél řeky, jsem z údolí vystoupal kousek nahoru a usídlil se na jedné ze skal přímo v meandru řeky, odkud byl krásný výhled dolů do údolí a na hnědozlatou hladinu řeky.
Nacházím se tedy v srdci národního parku, sedím na skále nad řekou, která poklidně proudí dole pode mnou. Po dlouhé zimě konečně nastalo jaro. Tady uprostřed lesa a divoké přírody má to jaro jakousi jinou chuť ve srovnání s městem. Není tak výrazné, není tak barevné, ale o to je intenzivnější. Přece jenom sytá žluť zlatého deště působí uprostřed šedivé pustiny paneláků jako pěst na oko. Ve městech si lidé v zahrádkách pěstují různé květiny, rozkvétají tam tulipány, narcisky, sněženky, fialky, lidé se tam hrabou v zahrádkách, vylákáni voláním přírody. Tady je jaro jiné. Není tak okaté, ale o to je svěžejší, o to intenzivnější. Půda lesa je ještě pokryta starým listím předchozího podzimu a svěží tráva ještě nestačila vyrůst. Avšak ze všech stromů, stromků, keřů a ratolestí všude kolem se jako o závod klubou pupeny nových lístků. Lískové ořechy kolem mne rozvíjí své žilkované lístečky, bílá bříza po zimě vyrašila svěží zelení. Duby, buky, habry – všechny stromy kolem jsou nalité svěží jarní mízou. Jediný intenzivní hluk kolem vytváří ptáci. Štěbetají, pískají, vrkají, kukají a volají jeden na druhého v řeči, které rozumí jen oni. Asi se domlouvají na tom, kde si vystaví nějaké hnízdečko lásky pro svá vajíčka a pějí písně lásky. Do to všeho po lese bzučí čmelák, velký pruhovaný, černobílý divoký čmelák, který se snaží nalézt po dlouhé zimě konečně nějakou pořádnou potravu.
Pokud člověk tím lesem jen prochází, pochoduje, tak se nestačí přizpůsobit jeho rytmu, nestačí jej ani zpozorovat. Člověk si musí sednout, najít kousek tichého klidného místa a jen tak pozorovat a vstřebávat všemi svými smysly, svým zrakem, svých sluchem, svých čichem a také svou kůží.
Je to naprosto neuvěřitelné, ale na protějším břehu řeky si nějaký hulvát začal strašně nahlas pouštět agresivní rapovou hudbu. Člověk je obecně strašně nevnímavé a necitelné zvíře. Svým nekonečným hlukem, svou agresivitou, svou chamtivostí a nebetyčnou hloupostí ničí všechno kolem. On nikdy neposlouchá, on stále jen mluví a mluví a mluví. Proč neposlouchá třeba zvuku datla, jak buší do stromu, proč neposlouchá ptáky, proč nenaslouchá větru, jak sviští v korunách, proč nenaslouchá svému vlastnímu srdci? On nechce slyšet, co mu říká srdce a aby ho překřičel, tak si donekonečna přehrává svou hloupou hudbu. Člověk není schopen být nikdy sám, neustále vyhledává nějaký vnější hluk, aby mohl utéct. A před čím to utíká? Před prázdnotou, nudou a sterilitou svého vlastního života, před necitelností a šedí svého vlastního srdce, které uzamkl v kleci svého egoismu. Je to až smutné pozorovat člověka. Je smutné pozorovat, kam až se vzdálil sám své vlastní podstatě, jak strašně se odcizil.
Kdesi za kopcem se ozvalo zakvičení divočáka a z keře kdesi v zákrutu řeky vzlétl nějaký dravý majestátný pták a chvíli kroužil v ladných křivkách nad řekou pode mnou, pravděpodobně káně. Ladnost a krása jeho letu byly dech beroucí.
Proč nedokážeme být nikdy zcela tiše? Proč musíme neustále mluvit? Nejen mezi sebou, ale taky uvnitř sebe. Proč musíme pořád všechno komentovat, na všechno mít ten správný názor, ke všemu zaujímat stanoviska? Proč nedokážeme jen zcela v klidu naslouchat? Jak bychom taky něco mohli slyšet, když pořád jen mluvíme a mluvíme a mluvíme? Mluvím o klidu a míru duše, o stavu naplnění srdce, ve kterém už není žádné vlastní úsilí. Každé vlastní úsilí je jen hlukem ega. Náš egoismus je naším vlastním vězením. Zabarykádovali jsme se před světem ve své vlastní kobce a tu kobku jsme vybavili svým vlastním nábytkem. A nejsme ničím jiným než právě jen zatuchlou kobkou s trochou nábytku. Máme nábytky v podobě akademických a vědeckých titulů, máme nábytky v podobě svých skvělých vzpomínek, máme nábytky v podobě svých znalostí a dovedností, máme nábytek své chytrosti, své krásy, své dokonalosti, máme svůj krásný dům i své drahé auto, i svou ženu a své děti máme jako nábytek, dokonce svou vlastní lásku máme jako nábytek v zatuchlé kobce svého sobectví. Kde se nám ve vší té dokonalosti nábytků ztratila přirozená radost lidského srdce? Kde jsme v tom všem ztratili smysl života? Kde jsme v tom všem ztratili lásku? My význam slova láska dávno neznáme, stejně jako dávno neznáme význam slova svoboda a stejně tak neznáme význam slova pravda. Někde v minulosti jsme překročili bludný kořen svého egoismu a zamotali se ve vlastních lžích. Už ani sami nevíme, co je pravda, a proto se musíme znovu učit ji naslouchat.
Víte co je to pravda? Víte co je? Jste vůbec naživu?
A víte co není pravda? Pravda není nic z toho, co si myslíte, nic z toho, co pojmenujete, co zaškatulkujete, co zabydlíte ve svém rámci, co ulovíte do sítí svých filosofií. Vy sami nejste pravda, protože vy sami jste středem lží a temnoty. Vy sami jste zdrojem toho, co není pravda. A tento střed nepravdy a hluku musí být vymazán, abyste mohli pochopit pravdu. Pravdě se nelze přibližovat z nějakého středu, pod nějakým úhlem pohledu, z nějaké perspektivy – to všechno je jen zkreslením a pokřivením, které je způsobené pozorovatelem. Kdo je tím pozorovatelem? To jste vy, zalezlí ve své kobce plné nábytku a snažící se objevit pravdu. Pravda prostě je, kdežto vy nejste. Víte co to znamená? Že už v sobě nemáte žádný střed, žádné sebestředné já, které by toužilo něco měnit, něco dokazovat, utíkat samo před sebou, chytat se nějakých jistot, snažit se něco naučit nebo zapamatovat, snažit se cokoliv odnést. Onen střed ve vašem srdci prostě vyhasl, už ve vás není žádného rozdílu mezi já a ne-já. Pak je vaše srdce pohrouženo v pravdě, v míru, tichu, radosti, lásce, svobodě. Vy si to vůbec nedovedete představit, protože celý váš život se točí jen kolem jakéhosi bolavého středu, který nazýváte svým já. Toto já je složeno z vašich zkušeností, znalostí, komplexů, egoismu, z toho, co nazýváte láskou. Vy si nedokážete představit pocit z eliminace toho středu, z jeho uhasnutí, z ukončení jeho neustálého úsilí a snahy po něčem, z neustálé nikdy nekončící žízně po něčem. Ten střed prostě odešel a zbyla jen nekonečná, věčná a nesmrtelná řeka života, ve které se koupe vaše srdce. To srdce už dávno není vaše. A když se dostanete až tak daleko jako sem, pak můžete začít chápat význam slova Bůh, pak konečně budete dost zralí, abyste mohli zodpovědět na otázku, zda existuje nějaký Bůh. Všechny vaše předchozí představy o Bohu vycházely stále ještě z onoho středu, byly výsledkem vašeho podmínění, vašich iluzí a představ, byly jen prázdnou projekcí toho, o čem jste si představovali, že by mohlo být bohem. To všechno je však nyní pryč, není ve vás žádný střed a vy víte, jak je to s tím Bohem, ale nesmíte to vyslovit, je ve vás jen dokonalé ticho a v tom dokonalém tichu se jeden neopakovatelný okamžik věčnosti střídá s dalším. A pak je ve vás láska.
Ptáci nad hlavou stále zpívají, mravenci lozí po spadené větvi stromu, řeka dole stále teče svým poklidným proudem, vítr se prohání v korunách mízou nasátých stromů, nad tím vším visí šeděocelová obloha. A někde tady dole se nacházím také já, lidská bytost, která pochopila význam svého lidství a která pochopila, k čemu bylo stvořeno lidské srdce. Lidská bytost, která nepotřebuje ke svému životu žádnou morálku, protože všechnu morálku má v sobě. Osvobozená lidská bytost, která už není otrokem sebestředného já.
A co má taková lidská bytost ve světě dělat jiného, než probouzet taky ostatní lidi kolem sebe? Proč jim neukázat: podívejte se, jdete zcela špatným směrem, který vede jen ke zkáze, ničení a utrpení. Existuje i jiný způsob života, který je mnohem plnohodnotnější a šťastnější. Podívejte se na svou vlastní lidskou společnost, která je jen čistým obrazem vašeho vlastního nitra, podívejte se na všechnu tu brutalitu, na všechno to šlapání těch schopnějších po těch méně šťastných, na všechnu tu planou ctižádost, ambice, soutěživost, na všechen konflikt a neustálý zápas. Rozhlédněte se a uvědomte si, jak jste přijali násilí za způsob života, jak jste vy sami plni svého násilí. Nejde jen o fyzické násilí, ale i mentální násilí, násilí způsobené nátlakem, nucením. Jste násilní nejen k jiným lidem, ale také sami k sobě. Vy sami jste zodpovědní za to, co z vašeho srdce vychází ven do světa. Jsou to jen vaše ambice? vaše přání? vaše nekonečné já? Vždyť ve vší té brutalitě kolem už dávno ztratily na významu pojmy jako přirozená laskavost, dobrosrdečnost, radost ze štěstí někoho druhého. Stali jste se společností bezohledných sobců a všude kolem sebe i uvnitř sebe sklízíte své vlastní plody. Myslíte si, že když jste dokázali vystudovat universitu, založit rodinu, máte krásné auto, krásný dům, myslíte si, že máte všechno. Něco vám však přesto chybí. To něco je smysl a to něco je krása vašeho života. Krásou se snažíte obklopovat všude kolem sebe, protože uvnitř sebe sama ji nemáte. Sami ve svém srdci cítíte, jak malicherný a zbytečný je váš vlastní život, sami ve svém srdci cítíte prázdnotu, před kterou se snažíte pořád utíkat. Vy sami víte, že jste oškliví. Ošklivými budete, dokud ve vás nebude láska. Dokud ve vás nebude láska, nenajdete nikdy naplnění svého srdce.
Co může osvobozený člověk dělat v tomto světě? K čemu zakládat nějaké náboženství, sekty, kulty osobnosti, víry, nauky, filosofie? To všechno lidi jenom rozděluje od sebe navzájem. To všechno způsobuje jen hádky, třenice, hloupost nad hloupost, nesmysl nad nesmyslem. To všechno lze jakkoliv překroutit a nemá to žádnou hodnotu. Jak osvobodit i jiné lidské bytosti z jejich na sebe sama uvaleného vězení? Je možno jen ukázat cestu ke dveřím a říct: podívejte se, tady jsou dveře. Ve vás samotných je někde klíč od těch dveří, jen vy sami ho můžete nalézt a jen vy sami jím můžete odemknout ty dveře. V hledání toho klíče ani odemknutí těch dveří vám nikdo neporadí. Nedočtete se to v žádné moudré knize, nenaučí vás to žádný osvícený učitel, nepřinese vám ho žádná nová zkušenost. Ale když ten klíč naleznete, tak jste nalezli svou vlastní moudrost. Pokud ten klíč nebudete hledat, pak váš život nebude mít žádný smysl. Tento klíč lze nalézt jen skrze bolestný proces poznávání svého vlastního já. Bez skutečné znalosti sebe sama nemůže existovat žádná skutečná moudrost ani svoboda. A jak poznávat sami sebe? Prostě se jen dívejte na svůj vlastní život a začněte jej chápat. Objevte sami v sobě střed vaší neustálé sebestředné aktivity, neustálé žízně, neustálé snahy. Objevte ten střed a pochopte jej. V tom pochopení on se rozplyne a vy naleznete pravý význam slova moudrost. Ve skutečnosti je to ta nejtěžší věc na světě, protože nalézt moudrost znamená zemřít. Zemřít každému svému včera a zemřít každému svému zítra. Zemřít všemu svému nábytku, zemřít svému já. Jen srdce, které každým okamžikem umírá, je schopno být stále svěží a obrůstat květy. Moudrost, láska, pravda, svoboda nepochází z času, vůbec nepochází z myšlení. Myšlení se jich nemůže ani dotknout, ba naopak, myšlení je jejich popíráním. Myšlení vždy vychází z podmínění, z minulosti, je pouhou reakcí na nějaký nevyřešený problém, hledáním odpovědí na nějakou otázku. Myšlení je naším nábytkem, kterému musíme zemřít.
Ale kdo to všechno chce slyšet? Zajímá to vůbec někoho? Zajímá to všechny ty, kteří trpí a kteří touží nalézt vysvobození ze svého utrpení. Nezajímá to ty, kteří už spí. Kteří se už dávno uspali nějakým mamonem tohoto světa. Nechme já spát dál a snít své destruktivní sny. Nemůžeme je změnit, nemůžeme je odvrátit od jejich cesty. Jejich životy jsou ztraceny. Ale co ty? Zajímá tě to? Jsi spokojen se svým životem?
Krišnamurti říká: „Když zjistíte, že pozorovatel je totožný s věcí, kterou pozoruje“ – tady jde o to pochopit, kdo je tím pozorovatelem? Kdo je tím cenzorem? Kdo je a co od svého pozorování chce? Kdekoliv existuje rozdíl mezi pozorovatelem a tím, co pozoruje, tam je také konflikt. A člověk nemůže změnit to, co pozoruje. Člověk může změnit jen pozorovatele.
Cestu zpět jsem absolvoval v povznesené náladě a bez pozorovatele jsem vstřebával krásu přírody kolem sebe, krásu probouzejícího se jara. Všude na stromech rašily svěží zeleňoučké lístečky a spousta z těch stromů také kvetla velmi půvabnými květy. Všude bylo možné spatřit různé hnědožluté a žlutozelené jehnědy, chocholíky, různě tvarovaná květenství. Podél řeky i podél cesty začala rašit svěží vegetace, kopřivy, svízel, různé fraktálovité kapraďorosty, žluté pryskyřičníky, fialové hluchavky, pampelišky. Jaro se teprve začínalo probouzet. Ovocné stromy teprve začaly rašit svá bílá nebo růžová poupata. Po celém městě kvetl zlatý déšť a zářil do celého okolí. Jeho větvičky byly obsypány sytě žlutými zvonci. Ve městě i v přírodě bylo spousta lidí, které jaro vylákalo ven. Někteří vyrazili za sportem, jiní jen tak na vycházku. Já jsem kráčel domů a neměl jsem v sobě své vlastní já. Já jsem jen pozoroval život bez pozorovatele. Pozoroval jsem jakési dva důchodce, kteří si vyrazili do přírody na vycházku o francouzských holích, pozoroval jsem jakési dva vagabundy, kteří ve svých špinavých šatech a s mastnými vlasy popíjeli lahváče na oslavu jara a opírali se o zábradlí na mostě přes řeku, matky s kočárky, cyklisty, děti a spousty jiných…
23.4.2006, Jan Lošák
PS: Nejsem žádný osvobozený člověk a netvrdím o sobě, že jsem osvícený nebo něco takového. Tento zápis jsem si pořídil čistě jen sám pro sebe, nepsal jsem ho s tím, že ho bude číst někdo druhý. Před publikováním jsem měl v plánu jej trochu upravit a přepsat, ale nakonec jsem shledal, že na to nemám ani čas ani chuť, a tak jsem ho nechal téměř v původním stavu. Pokud budou reakce příznivé, tak možná publikuji víc, jinak nikomu nic nutit nebudu ;-)