Krátce po vzniku krvácející rány se elementární složky krve – krevní destičky – ukládají jedna těsně vedle druhé, aby vzájemným spojením vytvořily nepropustnou tkáňovou stěnu, která krvácení zabrání. Díky tomu se rána následně regeneruje a umožňuje tak bezproblémovou činnost těla.
Vzhledem k tomu, že na přílivu krve je přímo závislá činnost všech tělesných orgánů, možno říci, že spolupůsobení krevních destiček za účelem zastavení krvácení je nejen žádoucí, ale dokonce nutné. Umíme si představit, co by se stalo, kdyby se krevní destičky nedokázaly vzájemně spojit? Nebo kdyby se nespojily v krvácející ráně, ale například v mozku? Vytvořily by trombus způsobující mrtvici, s dalekosáhlými následky na celkovou kvalitu života dotyčného člověka.
Známe také přece poruchu krevní srážlivosti – hemofilii, která často způsobuje, že i malý úraz může být příčinou nadměrné ztráty krve, ba často i předčasného úmrtí. Lidé trpící touho poruchou jsou dlouhodobě odkázáni na pomoc lékaře, který odborným zásahem krevní srážlivost reguluje.
Přenesme tento děj na oblast celospolečenského života a všimněme si vzájemné poučné podobnosti.
Postiženým tělem, krvácejícím z otevřené rány, je i naše společnost, protože duchovně krvácí, v důsledku všeobecného mravního úpadku a neochoty jednotlivců poznávat úlohu života na Zemi. Jednotlivými krevními destičkami jsme my lidé, kteří jsme směli přijmout dar života ve fyzickém těle.
Chceme-li být v této situaci nápomocní, naše úloha je zřejmá: Musíme se vzájemně podporovat a doplňovat, přesně tak jako krevní destičky v těle, protože jenom tak dokážeme vytvořit pevnou duchovní hradbu, která společnost nakonec zachrání. Je to dokonce naší povinností, protože jenom ve spolupůsobení spočívá síla, schopná vytvořit plnohodnotný celek, přinášející duchovní pomoc, bez níž se nikdy neobejdeme.
Ale jaká je dnes lidská snaha spolupůsobit, v porovnání s aktivitou krevních destiček? Je také tak samozřejmá a spolehlivá, stojící na vroucí touze přivádět do pozemských poměrů ušlechtilé duchovní předobrazy povznášejícího života?
Nemusíme být zvláště vnímaví, abychom se se zklamáním přesvědčili o všeobecném úpadku v tomto směru. Nedostatek vnitřní svobody a vzájemného respektování ve vztazích způsobil, že nejeden člověk se již tolikráte zklamal v sobě i ve svých blízkých, že na ochotu spolupomáhat zcela zanevřel a raději si začal razit cestu podle vlastní vůle, v domnění, že právě v izolaci splní svoji životní úlohu.
Pravá příčina tohoto zklamání však není náhodná. Stojí za ní inteligentní vliv destruktivní síly, která chce lidi rozdělit a roztříštit, aby se nestali součástí duchovní hradby, jež může společnost zachránit před záhubou, ale pouze opuštěnými kameny, lemujícími širokou cestu, vedoucí k úpadku a zavržení. Za tímto účelem vší silou deformuje se ušlechtilý obsah pojmů spolupůsobení. Šíří lži, že spolupůsobení je přežitkem doby, utvrzuje lidi o jejich vlastní soběstačnosti jako o jediné šanci prosadit se a bez zklamání dosáhnout vlastních cílů. Dokonce se neštítí tvrdit, že spolupůsobení se protiví Vůli Stvořitele.
Neodvratným následkem toho je všeobecně uplatňovaný individualismus, projevující se tím, že člověk chce všechno učinit sám. Všimněme si, jak se v důsledku toho změnila například kultura nakupování. Ještě před několika lety byl samozřejmou součástí nakupování bezprostřední mezilidský kontakt nakupujícího s prodavačem, poskytující příležitost vzájemného obohacení se. Dnes je tento způsob postupně zaměňován za hypermarketový nákup v „obchodech“, kde nadměrné množství práce vytěžuje prodavače natolik, že téměř vůbec nemá čas komunikovat se zákazníkem, který navíc, strhaný starostmi dne, často ani nemá zájem o takový kontakt. Podobně chladný a neosobní je také internetový nákup v tzv. virtuálních prodejnách, které ve skutečnosti ani neexistují, apod.
I když jsme zmínili pouze dvě zdánlivě neškodné formy úpadku, přece se z nich můžeme dosti zřetelně poučit o tom, že lidé postupně ztrácejí šanci navazovat vzájemný kontakt a duchovně se obohacovat. Je pravděpodobné, že pokud se tento trend nezastaví, mezilidský kontakt se už v blízké době omezí jenom na ty okolnosti, v nichž se ještě nedokáže projevit technika a především vidina zisku, pro níž je technika často zneužívaná.
Něco podobného by se stalo také při větším zakolísání nadnárodní ekonomiky. Pokud by například došlo k prudkému a dlouhodobému pádu měny, uskutečnil by se sociology připouštěný scénář, podle kterého by ve společnosti nastal takový chaos a strach o živobytí, že vykořisťování stalo by se běžnou součástí boje o přežití. Toto vše mělo by dalekosáhlý dopad na celkovou úroveň společenského života.
Položme si otázku: je taková nezávislost a soběstačnost přínosná jenom proto, že nám přináší pohodlnější život? Nestáváme se i navzdory zdánlivému pokroku globálně existenčně závislými?
V současnosti se také mnozí právem obávají zneužívání rozsáhlých počítačových databází, jež obsahují všechny osobní údaje lidí, s nimiž je možné nakládat bez jejich vědomí a souhlasu. Člověku je vzato jeho nejužší soukromí; již nemůže učinit nic, aniž by si byl jist svou anonymitou. Není však i tento jev jenom projevem globální závislosti, jenž vznikl proto, že jsme zapomněli na vlastní duchovní úlohu a přestali se zajímat o život podle vzoru vyššího předurčení?
Mnohem ničivější následky si však vyžádal individualismus v duchovním povědomí lidí, kteří přišli na Zemi, aby ji společným působením pozvedli a ochránili před úpadkem na dráhu předčasného rozkladu. K tomuto úkolu byli dlouho připravováni tak, aby dokázali ve stanovený čas věrně splňovat a vzájemně si pomáhat. Na ně se však destruktivní síla zaměřila především, protože právě od nich cítila největší ohrožení svého vlivu. Jak se to projevilo?
Svého záměru dosáhla tím, že rozšířila nesprávně pochopenou myšlenku samostatnosti v duchovním úsilí. Prakticky se její uskutečnění rovná izolaci jednotlivce, protože společné působení vícero lidí je již v principu chápáno jako projev duchovní nesamostatnosti.
Problém spočívá v tom, že myšlenka samostatnosti je skutečně opodstatněná, avšak nesprávně interpretovaná. Pod pojmem „samostatnost“ totiž není myšlena izolace či odmítání spolupráce, ale duchovní nevázanost a nezávislost na všem, co by mohlo překážet ve splňování předurčeného duchovního úkolu. Mnoho těchto lidí proto například s pohrdáním zavrhuje možnost spolupomáhat na ozdravění života ve společnosti proto, aby si zachovali samostatnost. Přitom si neuvědomují, že tuto samostatnost ztrácejí často i proto, že se nedokázali vnitřně osvobodit od vazeb ke svým nejbližším příbuzným a od zděděných či naučených názorů.
Existují přece mnohé mezilidské vztahy, v nichž lidé žijí fyzicky odděleně a navzdory tomu jsou na sobě chorobně závislí a naopak. Je mnoho vztahů, v nichž lidé sdílejí bezprostřední fyzický kontakt s povznášejícím účinkem na jejich jednání, protože jsou duchovně samostatní.
A právě tato samostatnost je základem vnitřní svobody, jež je pro důstojný život nevyhnutelnou!
Pokud bychom snahu duchovního individualismu přirovnali k úvodnímu příkladu krvácející rány, můžeme říci, že lidé, kteří uvízli v nesprávném pochopení samostatnosti, jsou podobni těm krevním destičkám, jež se nedokážou spojit za účelem zastavení krvácení, a proto jsou pro záchranu života bezvýznamné.
Není možné si však myslet, že by takoví lidé byli proto zákeřní nebo zlí, právě naopak. Snaží se se všemi udržovat nekonfliktní, často až vroucí přátelské vztahy. Když se však mají zapojit do spolupráce dlouhodobějšího charakteru, ustoupí do pozadí a jejich pomoc nepřesahuje ani základní stupeň myšlenkové podpory, jež měla být již dávno samozřejmostí.
Oběťmi duchovního individualismu jsou i jedinci, kteří v samostatnosti vidí účinný způsob, jak se zviditelnit a dostat do povědomí druhých. Žádná forma spolupůsobení jim nevyhovuje, protože se obávají, že kdyby splynuli s celkem a stali se jeho nepatrnou součástí, ztratili by své obdivovatele, a spolu s nimi i smysl svého úsilí.
Pohleďme nyní na další příklad z přírody, jenž nám zřetelně ukazuje účinný směr spolupůsobení. Jak probíhá život mravenců, které už i děti znají jako usilovné pracovníky? Vyhýbají se snad spolupráci a bezprostřednímu kontaktu, když je potřeba, aby zvládli nějaký úkol?
V žádném mraveništi nevládne chaos, jaký je dnes patrný v lidském společenství. Navzdory rozličnosti úloh je možno všude pozorovat přísný pořádek a hierarchické uspořádání, jež jsou vzájemným úsilím a spoluprací neustále obnovovány a udržovány. Pokud je například potřeba přemístit úlomek větvičky, seběhne se ihned několik mravenců, kteří jsou připraveni konat.
Jaká je však v porovnání k tomuto přístupu naše ochota a schopnost být nápomocnými? Po zralé úvaze je možné zkonstatovat, že kdyby se mělo množství hodinové mravenčí práce poměrně přirovnat k práci, kterou za den vykonáme my, lidé, v oblasti duchovního spolupůsobení, museli bychom zůstat zahanbeni, protože naše úsilí by několikanásobně zaostávalo.
Stavba mostu se také neobejde bez spolupůsobení vícero odborníků, nikdo přece nedokáže postavit most sám, avšak společně to možné je! Někdo dokáže postavit konstrukci, jiný ovládá pomocné technické zařízení atd.
Každý však musí vykonávat svou práci svědomitě a trpělivě, aniž by přitom zasahoval do odborné práce druhých. Jenom tak je možné postavit most, který bude sloužit lidským potřebám, v souladu s plánem architekta.