Jednou z takovýchto terapií byla ta holotropní. Bývá označována za „rasantní, skupinovou metodu aktivního autoterapeutického změněného stavu vědomí, která umožňuje dostat se, bez použití drog, do oblasti nevědomí a prožít jeho obsahy. Vede k hlubšímu poznání sebe sama i druhých lidí za doprovodu evokující hudby a práce s tělem.“
Protože jsem byl tehdy jeden z mála, který měl sbírku kazet a CD také s nahrávkami bubnů, tibetských mnichů a jiných podivností, byl jsem zván na různé víkendové kurzy holotropní terapie, abych pouštěl hudbu. Protože je to právě hudba, která zároveň s hyperventilací navozenou usilovným hlubokým dýcháním rozebíhá spíše ty nevědomé proudy v myslích zúčastněných, děly se věci. Lidem se kroutily ruce nebo nohy, třásli se nebo chechtali či plakali, a úlohou přísedících (sitterů) bylo ne dostat toho kterého člověka z jeho transformativního záchvatu (jak by to udělal každý alopatický lékař), ale naopak, povzbuzovat ho, aby si tímto „blokem“ prošel a jednou provždy ho tak vyřešil.
K překvapení mnoha západních lékařů a psychologů tato Stanislavem Grofem vynalezená terapie změněného stavu vědomí (v jakési náhradě za halucinogeny) vskutku fungovala a řada lidí se takto „prodýchala“ a stále prodýchává k dosti převratnému zjištění, že člověk není jen to, co si tak říká, ale i daleko větší podvědomá část, se kterou se vyplatí umět spolupracovat. A že ti staří šamani nebyli nějací primitivové, ale soucitní lidé, kteří uměli (svými metodami) potřebným lidem pomoci. A že hudba je skutečně mocná čarodějka. A že mít u sebe někoho, kdo je ochoten pomoci už jen tím, že naslouchá a je oporou, je nade všechny vyčtené teorie soucitu.
Samozřejmě se pak ukázalo, že tato terapie, jako cokoliv na světě, nevyhovuje všem. Že když na ni jde člověk (emočně a duševně) „špinavý“, dost si „užije“(a počet terapií pak nemá konce), a že nestačí člověka probudit (ze spánku a iluzí o tom co je a jak funguje), ale že je třeba mu po absolvování zápisu do „první duchovní“ poskytnout v tomto oboru lidského vzdělání i druhou a další třídu. A také možnost stýkání se a vyměňování zkušeností s ostatními takto „probuzenými“.
Pro nepředpojaté a soucitně otevřené hledače poznání sebe sama to bylo a je docela efektivní otevření brány do světa uvnitř. Pro bigotní dogmatiky (a často bohužel i psychology a jinak „vzděláním“ postižené pochybovače) to byl a je člověka poškozující pavědecký nesmysl. Oba tyhle tábory mají svou pravdu, ale ten druhý si neuvědomuje (tak jako porodníci), že už jen jejich negativní a problémy očekávající přístup je sám o sobě katalyzátorem a spouštěčem negativních zážitků.
Viděl jsem desítky mladých mužů a žen, kteří se na konci víkendu hodinu svíjeli a křičeli a plakali, ale pak rozzářili své osobnosti tak, jak by se jim to nepodařilo po žádné jiné západní „terapii“. Viděl jsem ale také několik nešťastných jedinců, kteří se po několikáté protrpěli ke zjištění, že nic nezjistili: připadalo mi, že když už to mělo „prasknout“ (když už mělo ego namále, aby se pak zrodilo do nového života ve smyslu metaforické věty „Co je pro housenku smrt, je pro motýla zrod nového života“), takovýto účastník holotropní terapie couvl, nenašel odvahu projít svým blokem, a nenašel tak, co hledal. Terapie mu nepomohla, naopak, ještě prohloubila absenci jeho „jistoty“ a zvýšila pochyby.
To ale nic nemění na tom, že v onom dnes již tak pestrém spektru možností, jak „vyskočit z pastí programů mysli“, zaujímá holotropní terapie (pod vedením zkušených vedoucích) velmi důstojné místo. A kdo nezkusil, nemá šanci pochopit, oč jde a jak by mu to případně mohlo pomoci.