O Egu, zlu a úhlech pohledu

Autor: Čábelka Štěpán <stepac@seznam.cz>, Téma: Duchovno, Vydáno dne: 03. 03. 2007

O Egu se tvrdí, že je příčina všeho zla.[1] Metafyzicky není na tomto výroku nic nesrozumitelného. Je-li Bůh absolutní dobro a stav bez Ega něco jako splynutí s Bohem, pak by dosažení tohoto stavu mělo automaticky garantovat, že konáme dobro. To podporují i výroky o tom, že realizované bytosti (bytosti bez Ega) plní Boží vůli a netvoří karmu. Dvě pragmatické otázky ale zůstávají nezodpovězeny: a) proč by tomu tak mělo být, proč je vlastně neexistence Ega zárukou konání dobra, a b) co v praxi konání dobra, či lépe bytí dobrým, znamená.

Vyjděme z definice, že Ego je vědomí ztotožněné s tělem a myslí.[2] Stav bez Ega je tedy totéž, co stav rozepjatého vědomí, vědomí, které prožívá samo sebe jako všepronikající a všeobsahující a ve kterém jsme s ostatními sjednoceni. Proč by ale takový stav měl zaručovat naši dobrotu? Náboženské spisy se v tomto ohledu vyjadřují metaforicky: když se cítíme být sjednoceni se vším a všemi, je jakékoliv zraňující jednání vůči komukoliv bodnutím do vlastního boku. Ublížit druhému je prý totéž, jako ublížit sám sobě. Jenže abychom to takto skutečně vnímali, museli bychom toto sjednocení prožívat nejen na úrovni vědomí, ale i na úrovni pocitů. Museli bychom bezprostředně cítit, že druhému nějak ubližujeme (buď přímo nebo z jeho reakcí) a být schopni okamžitě upravit naše jednání. Celý tento proces by měl být navíc být automatický a bezusilovný. Tak to ale v praxi často není, zvláště pokud kráčíme k Bohu některou z technicky orientovaných stezek, jako džňánajoga nebo zen, v nichž jsou pocity považovány za něco nežádoucího a jako takové přehlíženy.

V tomto ohledu se tedy domnívám, že samotné úsilí o rozšíření vědomí, jakkoliv metodické a pravidelné, nemusí být garantem našeho směřování k dobru. Podobně ani ustálené prožitky vědomí překračujícího tělo a mysl nemusí sami o sobě znamenat, že plníme Boží vůli a jsme vyvázáni z osidel karmy. Staří mistři si byli tohoto nebezpečí vědomi a proto velmi zdůrazňovali, že je třeba doplnit meditaci kultivací mysli, čištěním vásan a zušlechťováním charakteru. Problém je, že neříkali, nebo aspoň ne vyčerpávajícím způsobem, jak vypadá ideál, ke kterému by toto úsilí o mravní čistotu mělo směřovat. Jak se stát dobrým? Seznamy různých přikázání a zákazů se při bližším zkoumání ukazují jako nedostatečné. Např. Jiří Vacek uvádí jako nejhorší projevy Ega city, které jsou opakem lásky: závist, nenávist, nepřátelství a hněv. Jenže život je barevný a mnohovrstevnatý a vyříznout z něj některé emoce a paušálně je zapovědět nelze. Skutečně bych neměl cítit ani závan nepřátelství, když mi znásilní manželku? Skutečně je v nepořádku poryv hněvu, když mi nadřízený už popáté tento týden nařídí neplánovaný přesčas? Nehněvali se snad někdy i Ramana Mahariši a Ježíš?

Označit některé z emocí za zlé je podle mého soudu prvním krokem k jejich potlačení. Tím nechci říct, že je chvályhodné pěstovat závist, utápět se v hněvu nebo libovat si v nepřátelství. Je však dobré ke všem emocím, včetně těch zdánlivě negativních, přistupovat neutrálně a bez předpojatosti zkoumat, co je vyvolalo. Emoce jsou totiž cennými signály o nerovnováze mezi vnějším a vnitřním světem a vyplatí se jim naslouchat. Kupříkladu závist může být zpráva o tom, že v některé oblasti života máme na víc, že nerozvíjíme dostatečně svůj potenciál. Nepřátelství nás může informovat o tom, že se něčeho bojíme do té míry, že bychom to nejradši zprovodili ze světa. A hněv může poukazovat na špatně nastavené hranice nebo na bezradnost vůči realitě, která neodpovídá našim představám.

Tím se dostáváme ke druhé otázce v záhlaví. Jak tedy poznat, co je dobré a co zlé? Jak poznat, jak moc ještě jednám z pozice Ega, i když už se třeba většinou prožívám jako vědomí neomezené na tělo a mysl? Pro odpověď nemusíme chodit nijak daleko; je patrná ze způsobu jakým v běžné řeči používáme pojem Ego. Jaké chování označujeme jako ego-centrické, jakého člověka jako ego-istu? Intuitivně spojujeme Ego se sebestředností, s omezeným viděním světa, s upřednostňováním vlastního prospěchu, s přehlížením ostatních.

Postavme tuto intuici na pevný základ. Domnívám se, že průvodním znakem stavu bez Ega je schopnost konat z pozice Celku, tedy z maximálně širokého úhlu pohledu. Ale protože si netroufám odhadnout, jak široký onen „maximálně široký úhel pohledu“ je, nabízím užitečnější, postupnou definici. Čím širší úhel pohledu mám, čím více perspektiv dokážu vzít v potaz při svém rozhodování, tím větší dobro konám a tím menší je mé Ego.

Tato hypotéza je v souladu i s moderními poznatky o psychologickém vývoji. Každý člověk i společnost prochází třemi stupni vývoje, egocentrickým, etnocentrickým a světocentrickým.[3] Na egocentrickém stupni vidí člověk jenom sebe, jeho vědomí není ani tak vyspělé, aby si uvědomil, že ostatní vůbec existují jako jemu rovné a nezávislé bytosti. Na tomto stupni vidí člověk ostatní jako překážky, které je třeba odstranit: převažuje impulsivní a bezohledné uspokojování potřeb, nemilosrdný boj o moc a zákon silnějšího. Na etnocentrickém stupni se člověk identifikuje se skupinou podobně smýšlejících a svět vidí jako černobílou hru „my (dobří) versus oni (zlí)“. Takovéto skupinové Ego přitom nemusí být tvořeno klanovou nebo rodovou příslušností, ale třeba i vyznáváním společných idejí, vírou v jedinou správnou filosofii. Pro tento stupeň je charakteristické spoléhání se na pevně daná pravidla, kodex. Až na světocentrickém stupni je člověk schopen tolerovat jiné úhly pohledu a vnímat ostatní jako jedinečné bytosti, jejichž recept na život, ač třebas drasticky odlišný od toho mého, není nutně horší. Nedílnou součástí světocentrického postoje je i schopnost vnímat relativitu druhdy absolutistických stanovisek a nesmyslnost pevně daných přikázání.

Moje osobní zkušenost navíc potvrzuje, že je to právě omezený úhel pohledu, který vytváří karmu, tj. emocemi nabité vazby k tomuto světu. Emocionální vazby byly u kořene všech psychických bloků, které jsem kdy rozkryl. Ale ať už byla povaha těchto vazeb jakákoliv — ať už jsem se hněval, bál nebo se cítil nemilován a opuštěný — tyto emoce se bez výjimky uvolnily v okamžiku, kdy jsem dosáhl dostatečně širokého úhlu pohledu; kdy jsem pochopil a procítil si, proč se věci děly tak, jak se děly. Hněv na tátu vymizel, když jsem si uvědomil, že mě vychovával, jak nejlépe uměl; zlost na mámu vyprchala, když jsem zjistil, že mi nedala bezpodmínečnou lásku, neboť měla v době mého narození dost problémů sama se sebou, apod. Troufám si proto tvrdit, že kdybych v běžném životě neustále nahlížel ve všech situacích skutečná hlediska a motivy všech zůčastněných (tedy viděl věci z dostatečné šíře, viděl je tak, jak opravdu jsou), byl bych ušetřen zablokovaných emocí i psychických problémů. A tedy i nutnosti znovu se vtělovat, abych splatil své účty do posledního haléře...

Z výše uvedeného vyplývá, že Ego jakoby mělo dvě složky, bytostnou a psychologickou.[4] Ta první je zkušenost „já jsem tělo a mysl“, kterou tak často zdůrazňuje třeba Jiří Vacek. Ta druhá je jednání z pozice „já ze svého úhlu pohledu vidím svět správně a ostatní špatně“. Chceme-li se rychle duchovně vyvíjet, myslím, že je optimální pracovat na obou složkách Ega současně. Obě složky se totiž navzájem podporují a posilují: rozšíření vědomí a poodstoupení od vlastních myšlenek a emocí je velmi nápomocné při rozšiřování úhlu pohledu a naopak jakékoliv rozšíření úhlu pohledu jakoby uvolňovalo energii, která je pak k dispozici našemu vědomí a díky které je naše meditace hlubší a prožitky rozepjatého vědomí přesvědčivější.

Co to ale znamená, rozšiřovat si úhel pohledu? Helena Vertelmanová, autorka praktické životní filosofie Principy života[5], uvádí následující. Za prvé je nutné přijmout to, že rozdílné úhly pohledu existují a všechny jsou platné, byť omezeně. To neznamená, že se s úhly pohledů ostatních trpně smířím (myslete si a ciťte si co chcete, já si také budu myslet co chci), ale že se o ně aktivně budu zajímat. Budu se tedy častěji ptát, než zdlouhavě vysvětlovat. K rozšíření mého vlastního úhlu pohledu pak dojde, pokud začnu rozumět tomu, proč se někdo druhý chová, jak se chová, a proč říká, co říká. To neznamená, že s ním budu souhlasit, ale že budu vědět, proč nesouhlasím.

Častým problémem ovšem je, že se můžu domnívat, že chápu, proč se druhý chová tak a tak, ale ve skutečnosti do něj jen projektuji své představy. Otázkou je, jak se před takovouto projekcí ochránit, jak nezůstat zakován ve slonovinové věži vlastních iluzí. Momentálně mě napadá, že pouze pomocí zpětné vazby. Musím si svoji hypotézu o chování druhého ověřit. Buď s ním samotným nebo s dalšími lidmi, kteří jsou svědky jeho chování. Určitou možností je i přímé naladění se na druhého člověka, ať už v meditaci nebo v nějakém druhu terapie.

Užitečnou metodu k rozšíření si úhlu pohledu a navázání porozumění doporučuje psychoterapeut Carl Rogers.[6] Rogers navrhuje, aby diskuse mezi dvěma nesouhlasnými stranami podléhala následujícímu pravidlu. Každá strana může hovořit až poté, co dokázala zopakovat názor vyslovený druhou stranou, a to tak přesně a výstižně, že s touto formulací druhá strana bezvýhradně souhlasí. Rogers tvrdí, že je nemožné přeformulovat výstižně něčí názor bez toho, aniž bychom se do něj hluboce vcítili. A kde je vcítění, tak je i porozumění. Nemám s touto metodou přímou zkušenost, ale mám zkušenost s Rogerovskou psychoterapií založenou na obdobném základě. A z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že pouhá snaha terapeuta zopakovat a shrnout, co jsem já sám řekl, je léčivá a otevírá prostor k hlubšímu porozumění. Často totiž s terapeutovým shrnutím úplně nesouzním a právě zkoumání, co mi vadí na jeho slovech, co je v nich nepřesného, a proč si ještě úplně nerozumíme mi umožňuje přesněji vymezit vlastní problém. Nakonec bývá náš dialog korunován okamžikem, kdy terapeut několika slovy vyjádří to, co jsem já hodinu lopotně destiloval z prchavé mlhy pocitů a vjemů mého vnitřního světa. A já, nemaje cobych dodal, cítím, že je to trefa do černého. A mám radost, že zase lépe rozumím sám sobě i že tak výjimečně souzníme jeden s druhým...

Ale ještě ke spojování úhlů pohledu. Podle mé zkušenosti je důležitým důkazem toho, že se mi podařilo vstřebat úhel pohledu mého bližního, nepřítomnost vypjatých emocí a jakási tichá radost z pochopení, jak věci jsou. Ale úplně posledním arbitrem je život sám: pokud lépe zvládám komunikaci s někým, s kým jsem si ještě včera nerozuměl, pokud chápu někoho, o kom jsem si ještě včera myslel, že je z Marsu, pokud v klidu reaguji na něco, co mě ještě včera bezprecedentně vytáčelo, pokud dokážu najít řešení konfliktu tam, kde jsem ještě včera narážel na zeď bezvýchodnosti, pak jsem svůj úhel pohledu rozšířil; pokud se nic výrazně nezměnilo, pak si to pouze namlouvám. Skutečným důkazem o rozšíření úhlu mého pohledu totiž není mé vnitřní, povznesené pochopení, proč se ten druhý chová jako pako a jak by se měl změnit; skutečným důkazem je to, že dokážu najít cestu, jak s ním vyjít, aniž by se musel měnit.[7]

Obecně vzato přispívá k rozšiřování úhlů pohledu cokoliv, co relativizuje můj stávající pohled, cokoliv, co boří moje představy o tom, jak by věci měly být. Čím více zkušenostem se tedy vystavíme, čím bohatší život žijeme, s čím různorodějšími lidmi se setkáváme, tím větší je šance, že se nezahrabeme v mentálních zákopech a nevypadneme z proměnlivého proudu Života. Naopak osvědčeným receptem na to, jak myšlenkově zatuhnout, je uzavřit se v úzce vymezeném společenství, kde si všichni myslí totéž, co my. To se může zdát v rozporu s často uváděnými doporučeními k duchovnímu životu, jako je důraz na samotu a na styk pouze s duchovními lidmi. Ale tento rozpor je pouze zdánlivý — oba úhly pohledu jsou snadno propojit... Tak jako tělo potřebuje spánek, aby si odpočinulo a poté mohlo aktivně fungovat, ale spánek není smyslem existence těla, tak i my potřebujeme samotu, usebrání, a podporu stejně smýšlejících lidí. Ale samota a klidová meditace je jen tréningem, dobitím baterií; skutečný Život se odehrává "tam venku", v předivu aktivních vztahů, ve středu názorů a na kolbišti práce. A tak jako je podmínkou pro zdraví těla rovnováha mezi odpočinkem a aktivitou, tak je i zdraví ducha nemožné bez rovnováhy mezi klidovým usebráním a vášnivou činností. Tedy alespoň podle mého úhlu pohledu :-)

Psychologická stránka Ega je mnohými duchoborci podceňována. Někdy mi skoro přijde, že nejmenší Ego (nejšiřší úhel pohledu) mají ti, jež o něm vůbec nepřemýšlejí. Jak říká David Deida: průměrná babička je často vyrovnanější a moudřejší, než mnohý zanícený meditátor.[8] Je to škoda, protože, alespoň pro mě, není nic smutnějšího, než vidět někoho, kdo na jedné straně hýří zkušenostmi rozšířeného vědomí a na druhé straně není schopen tolerovat prostý nesouhlas se svým názorem. A takových lidí je víc, než by člověk čekal...


[1] Viz např. http://www.jirivacek-satguru.cz/clanky/clanky-rok-2006-iii/bludicky-na-stezce. Zpět

[2] Dtto. Zpět

[3] Viz např. http://www.wie.org/j25/guruPandit.asp. Zpět

[4] První složka souvisí s tím, jak ovládáme své vědomí/pozornost, druhá s tím, jak vyčištěné máme podvědomí. Zpět

[5] Viz http://www.principyzivota.cz. Zpět

[6] Rogers, Carl (1961): On becoming a person: A therapist's view of psychotherapy. Zpět

[7] To samozřejmě vůbec neznamená, že se musím každému přizpůsobit. Rozšíření mého úhlu pohledu může spočívat i v pochopení, že s některými lidmi vůbec vyjít nejde, a že snaha o dohodu s nimi je jen ztrátou času. Zpět

[8] Deida, David (2005): Function, Flow and Glow. Zpět