Ježíše Nazaretského se jeden zákoník zeptal: „Mistře, které přikázání v zákoně je to největší?“ Ježíš mu odpověděl: „Miluj Hospodina, Boha svého, z celého srdce svého, ze vší duše své a ze vší mysli své. To je největší a přední přikázání; druhé je tomuto rovné: Miluj svého bližního jako sebe samého. Na těchto dvou přikázáních záleží celý Zákon i Proroci.“ (Mt 22,36-40)
Že toto přikázání není tím nejlehčím, poznáme na Vnitřní cestě. Láska k Bohu a láska ke svému bližnímu jsou naší hlavní úlohou k procvičování. V tom spočívají naše denní zkoušky a ukázky osvědčení.
Děláme-li však toliko tisíce úklon nebo myslíme-li či mluvíme-li tisíce manter za den jako duchovní cvičení - kde přitom zůstává náš bratr, náš bližní, jenž je bezprostředně po našem boku? Takováto cesta duchovních technik je vztažena jedině na osobu toho, jenž je nacvičuje, na silové pole lidského já. Kde je tu ale náš bližní?
Bůh je jednota všeho bytí, a k jednotě, tomu velikému celku, patří i náš bližní. Nechá-li duchovní snaživec svého bližního bez povšimnutí, nemůže to nikdy být cesta jednoty všech lidí a bytostí, kterou vyučuje Duch Boží v Kristu; může to sice jenom být cesta nějakého „mistra“ a těch za ním a skrze něho působících hierarchií v říších duší, nikdy však cesta k Bohu - i když je to „mistrem“ tvrzeno; neboť Bůh je jednota a spojení se vším bytím.
Jedna žena, která šla po mnoho let východní cestou sebeuskutečnění, vyprávěla, proč tuto cestu opustila:
„Jednoho dne jsem se zeptala mistra: 'Mistře, co říkáš o lásce k bližnímu? Neměli bychom se vzájemně milovat?' A toto byla jeho odpověď: 'Nechme to raději být. Stačí, když se podíváme na uplynulých 2000 let, abychom viděli, kam vedlo Kristovo přikázání o lásce k bližnímu. Raději od toho upusťme. Milujme boha v nás, tím uskutečníme nejvyšší vědění, jaké jsem vás učil. Milovat bližního nic nepřináší, máme milovat boha: Každý z nás miluje svého boha v sobě samém, a to je vše'.
Ptala jsem se: Milovat v sobě boha bez cesty, která vede přes mého bližního - copak je něco takového možné? Náhle jsem porozuměla, že je to největší egoismus, který může existovat: chtít technikami vynutit zkušenost lásky, míru a jednoty s bohem, jenž je ve mně, abych je měl pro sebe, aby se mně vedlo dobře, abych žil já v pokoji. A ostatní? 'Nech je být', řekl mistr, 'i oni mají v sobě svého boha'“.
Toto vyprávění ze zkušenosti působivě dokládá, proč se u východních „mistrů“ tak málo mluví o zákonu veškerenstva, o zákonu nezištné lásky. „Mistři“ sice o lásce mluví, že bůh je láska, že máme svého bližního milovat. Že ale cesta k Bohu vede jedině přes našeho bližního, protože náš bližní v našem nejhlubším nitru, v naší čisté bytosti, je částí z nás - o tom se nemluví.
Chceme-li zase dosáhnout jednoty s Bohem, který jest láska, potom se v nás opět musí probudit čistá bytost našeho bližního a musí vědomě patřit k našemu životu. To je jednota v Bohu, to je rodina Boží. Chci-li tedy opět vejít v Boha, v onu všeobsáhlou nezištnou lásku, musím se nejprve touto láskou opět stát, nejvyšší vibrace ve vesmíru, vědomým dítětem Božím.
Cesta k Bohu tedy vede jedině přes nezištný čin lásky pro naše bližní. To je cesta, kterou nás Ježíš Nazaretský v Jeho kázání na hoře vyučoval a kterou dnes jako Kristus v Bohu opět učí a prohlubuje.
Také jednotliví „mistři“ - lhostejno, čím se jejich tradice nazývají - budou muset opět uznat status synovství Božího, aby mohli opět vědomě být synové a dcery Boží. Každý „mistr“ bude muset uznat řád stvoření s Kristem, dílčí silou prasíly, coby Spoluregentem nekonečna: Jen tehdy bude moci prostoupit světelnou zdí nebes, zpět do věčného Bytí. Ať „mistr“ má jakékoli množství duchovního vědění, mohl i uskutečnit několik božských zákonností, mohl rozvinout určitou pokoru: avšak od Spasitelského činu na Golgotě nepřichází nikdo k Bohu, Věčnému, než jedině přes Krista. Neboť Kristus není jen manifestovaná personální duchovní bytost, nýbrž je současně coby Dílčí síla prasíly všudypřítomný ve čtyřech základních silách stvoření, tak i v hloubi duše každého jednotlivého člověka. Žádný z oněch pravých mistrů, působících na Zemi v době před Golgotou, nebyl však všudypřítomnou silou.
Do našeho nejhlubšího nitra, k Bohu, nás může vést jedině Mistr v našem nejhlubším nitru: Kristus. Dokud si toho nejsme vědomi, budeme stále hledat. A dokud hledáme něco, po čem můžeme sápat konkrétně, budeme hledat u lidí a poutat se eventuálně na „mistra“.
Kristus nás vpravdě dokáže vést do našeho nejhlubšího nitra, do našeho pravého Bytí, protože je v našem nejhlubším nitru všudypřítomný. Kdo v nejhlubším nitru není, může sice dávat pokyny nebo ponaučení, jež nás vedou několik kroků do nitra.
Od Golgoty nás však již žádný „mistr“ nemůže vést do našeho nejhlubšího nitra, v jednotu s Bohem.
Duchovní učitel může vyučovat ze své tradice, může eventuálně učit božským zákonnostem, které sám uskutečnil. Ale vejít do božského v našem nitru můžeme jen my sami, a to jedině uskutečňováním věčných zákonů Božích. Ať tu jsou všelijaké cesty a právě tolik „mistrů“ - nemohou nás vést v jednotu s Bohem v nás. K Věčnému v nás vede pouze jedna cesta: postupné uskutečňování Desatera přikázání, přikázání dle Kázání na hoře a zákonitostí Absolutního zákona, pod vedením Spasitelské síly v nás, síly Boha v Kristu.
Tuto cestu, křesťansko-mystickou cestu školení, ve všech stupních a detailech, projevil nyní všem lidem v tomto mocném obratu času Kristův Duch Boží pomocí Svého prorockého slova v Univerzálním životě, ve Vysoké škole Ducha Božího na Zemi. Na této cestě se obracíme ke Kristu v našem nitru. Odkrýváme své duchovní dědictví pomocí sebepoznávání, očištění a postupného uskutečňování a plnění Božích přikázání. Každý, kdo opravdově hledá Boha, může tuto cestu školení nitra, která je jedinečná na této Zemi, podrobit předem důkladné zkoušce; neboť tato cesta je k dispozici vytištěna, pro každého přístupná.
Cesta zahrnuje sedm stupňů: pořádek, vůli, moudrost, vážnost, trpělivost, lásku a milosrdenství. Uskutečňování a naplňování aspektů zákona Božího, vyučovaných na stupních jedna až čtyři, vedou ke stupni čistoty a rozvinutí duše i člověka, tak že poté může Vnitřní Mistr, Kristus, bezprostředně převzít další vedení žáka na stupních pět až sedm: vedení směrem do vědomé jednoty s Bohem, Věčným, do vědomé jednoty se vším bytím, do nezištného působení již jako člověk k blahu všech. Tisíce lidí na všech pěti kontinentech Země začaly kráčet touto cestou školení.
Proč hledáme? Není to naše duše, která hledá? Avšak člověk, který by rád všechno v rychlosti dosáhl, možná uvěří, že by mohl postoupit rychleji vpřed a snad se „duchovně“ něčím stát, když se upoutá na lidi, na duševní vůdce a jejich hierarchie.
Pro nás lidi však platí, abychom zásadně poznali: Existují pouze dvě možnosti v našem životě. Bud' se bezprostředně zaměřujeme na pramen síly, na Boha, a necháváme se vést spásnou silou Krista v našem nitru k našemu Otci, do věčného Bytí - nebo užijeme jiných cest a pramenů. V celé nekonečnosti existují od Golgoty pouze tyto dvě možnosti: bud' pomocí Krista k Věčnému v nás - nebo zaměření na lidi, tedy na stvoření, lhostejno nazývají-li se tito lidé „mistry“ nebo „duchovními učiteli“. I oni jsou děti Boží, jež v sobě nosí Spasitelskou jiskru, sílu proto - někdy - uznají Krista coby svého Spasitele a Spoluregenta stvoření.
Kristus je zákon, a tento zákon je zákon svobody. Kdo se tedy zaměří ke Kristu, ten na své cestě k dokonalosti je a zůstává volný. To znamená, že se na této cestě nepoutá. Vrací se svobodně k věčnému prameni, k Bohu v nejhlubším nitru své duše, ke svému pravému bytí. Bůh je svoboda; a proto také dal Svým dětem volnost, svobodnou vůli. Všechny ostatní cesty, především zaměření se k nějakému pozemskému „mistru“, nevyhnutelně vedou k připoutání na tohoto člověka a k vazbě na odpovídající hierarchie duší onoho světa, pro které tento „mistr“ na Zemi žije a působí.
Proč tedy okliky přes lidské duševní vůdce? Máme přece bezprostřední cestu k Mistru v nás: Vnitřní cestu „Blíž, můj Bože, k Tobě blíž“. Ušetříme si okliky! Zvolme přímou cestu, tu nejkratší cestu. Neboť Kristus, jediný pravý, všudypřítomný Mistr, žije v nás.