V současné době zní halou Tate Modern galerie v Londýně rozjařený výskot návštěvníků, kteří si užívají Höllerovu instalaci nazvanou Test Site. Tu totiž tvoří pouze pět různě dlouhých tobogánů.“ Německého výtvarníka skluzavky fascinují, instaloval je již v galeriích v Berlíně, New Yorku, Helsinkách, Milánu a Bostonu. Podle něj poskytují jak bezpečný rychlý a účinný způsob dopravy uvnitř budov i mezi nimi, a navíc „prožitek sešupu poskytuje okamžik úlevy, dává možnost vypustit některé věci, které v sobě nosíte. Uvolníte se tak a dostanete se pak k podstatě věci. Mé tobogány jsou hřištěm pro tělo i mozek,“ dodává výtvarník Carsten Höller v článku J. Beránka „Londýňané doslova sjíždějí umění“ (HN 2. 3. 2007).
Koncem 80. let jsem jednou přednášel v nějakém tom tehdejším velkém učilišti nějakého toho velkého socialistického závodu na výrobu nějaké té socialistické zbytečnosti, díky které jsme tehdy jako společnost plnili plán na 100%, i když regály v obchodech zely prázdnotou. Tehdejší podniky měly dost peněz a některé tak pro své učně zbudovaly téměř vysokoškolské amfiteátry poslucháren. Právě do takové jámy lvové mne uvedl ředitel učiliště: postavil mne úplně dolů za dlouhý dubový stůl, šeptem vysvětlil, že kdybych učně nezvládl, kdyby po mně třeba něco házeli atd., mám zmáčknout červený knoflík pod horní deskou, a on že ihned přiběhne, a velmi silným trénovaným hlasem se snažil překřičet hlučící dav rozjívených učňů, aby mne představil.
Řekl jsem mu, že se nebojím, ať mne klidně nechá samotného, a pak jsem do halasu puberťácky se chovajících a hlučících kluků (ve věku od 14 do 18 let) zašeptal: „Vás ta škola baví? Dyk to stojí za hovno, ne?“ Inspirovalo mne totožné prohlášení jednoho habána, ze kterého, jako z ostatních, čpěl nikotin. Celá posluchárna rázem ztichla a učňové nevěřili svým uším. Tak jsem jim to zopakoval a začal dialog: „Vás ta škola baví?“ Už jsem totiž věděl, že se učni celý první ročník „učí“ pilovat na kusu plechu, který se pak vyhodí. „Néééé“, vzdychl dav. „Co vás nebaví?“ „Všechnoóóó!“ „Tak co byste s tou školou chtěli udělat?“ „Vyhodit do povětří!“
Za deset minut do amfiteátru vběhl ředitel, protože ho zmátlo dokonalé ticho. To jsme jen se třemi nejodvážnějšími učni na tabuli do nakresleného půdorysu školy umisťovali imaginární nálože dynamitu a vzpomínali na zákonitosti elektrických obvodů. To bylo totiž to první, co kluky za tři roky „studia“ konečně bavilo.
Pana ředitele jsem odvelel a pokračoval: „Dobrá, školu byste vyhodili, ale problém by zůstal, protože by vás prostě přeřadili do jiných škol. Pojďme se zamyslet a vymyslet něco, co byste ve škole ocenili, co by vás bavilo.“ A kluci začali vymýšlet. Prvním návrhem bylo otevření nevěstince hned vedle v ulici. A už třetí zněl velmi rozumně a reálně: „My bychom chtěli, aby ve škole nebyly schody, ale rampy, abychom mohli jezdit na skatech a kolečkových bruslích“. Dalších pět minut jsem jim vyprávěl o vestibulárním aparátu v uších každého z nás a pocitech euforie na skluzavkách, a výsledkem byl návrh, aby i ze sborovny byl jediný možný východ: tobogán. „Už jste viděli někoho, kdo se na konci tobogánu nebo skluzavky mračí?“, ptal jsem se řečnicky a vysvětloval, jak moc potřebujeme uvolnění těla a mysli, tedy pravidelný příděl endorfinů, přirozených opiátů. Moc jsme se tehdy nakonec i s panem ředitelem nasmáli.
Tuhle příhodu jsem pak dalších dvacet let občas používal na přednáškách i s dovětkem, že i práce parlamentu, ministerstev i vlády by vypadala daleko lépe, kdyby jediné východy z těchto a jiných úřadů byly tobogány.
Trvalo to, ale už je to tady. „Kdyby se lidé více klouzali, byli by daleko šťastnější. Kdyby premiér Tonny Blair používal na cestě do parlamentu skluzavku, mnoho věcí by bylo jednodušších,“ dodává v článku kurátorka instalace.
A nejde „jen“ o mé osobní zadostiučinění, ale o způsob, jakým by se dal změnit (pardon, sjíždět) svět.