Článek vznikl jako reakce na články Zanikneme nebo se zrodímena ve WM magazínu a Kdo řídí na Jitřní zemi.
Potěšilo mě, že další lidé začínají vidět umělecké dílko, kterého jsme součástí. To, že pro nás ona soustava rovnováh (vesmír) vytvořila program (planetární soustavu, výhonek na konci ramene „stromu galaxie“) se třemi emergentními hladinami přírody, to byl geniální tah proto, abychom mohli přijít na to, PROČ je inteligence ve vesmíru „provozovaná“ tak, jak si inteligentní a samořiditelné termodynamické „bytosti“ a obdobné elektromagnetické soustavy přejí.
Darwin ještě potřeboval k tomu, aby fungovala evoluce bez dírek „maják“ v podobě boha, dnes už to potřeba není. Časem se mi snad podaří popsat, jak pojmy poskládat do příběhu, kdy Pohyb a Klid vzájemnou interakcí vytvořili to, čeho jsme poměrně důležitou součástí.
To, jak fungujeme, to neustále vytváří další typy dynamických rovnováh, které se s určitým zpožděním projevují v produkci nových – ale také v zániku méně přizpůsobivých samořiditelných struktur (zvířat, rostlin, hmot), to je povídání na dost dlouhou dobu. Právě s mírou schopnosti měnit v čase podobu své samořiditelnosti (ta je daná strukturovaností a objemem rozhodovacích procesů, potřebných k vytvoření dalšího „společného jmenovatele“), je svázaný zánik organizmů ale i myšlenkových struktur. Vytvořit v mysli nový vesmír je práce na chvilku – i na věčnost, ale mutacemi změnit podobu genomu je na dlouhé miliony „času“ (kde čas je taktovacím kmitočtem pro dávkování informací té které hladině „samořiditelnosti“).
To, jak z ničeho vznikl pohyb (únavou z trvání klidu? :-)), jak z pohybem vznikl prostor a čas, jak prostor rostl pomocí membrán (mem/brána = dveře pro paměť) mezi jednotlivými „pohyby“, jak se ty pohyby současně snažily rozpínat a vracet „domů“ a z toho vznikly vibrace stále hustějších forem. Kdy se ta hustota začala nazývat hmotou a jak jsme tu první hmotu (která vodila vibrace po vesmíru do dalších forem - prvků) nazvali vodíkem. Ten jsme označili H, (hydro/gen/i/um). Jak jsme tu polaritu ve vodíku oddělili na část „hustší“ a opačnou, „pohyblivější“.
Je obtížné popsat dobu, kdy našel Vodík kamaráda tak, že únavou z opakování pohybu vznikla „chyba“, která se ukázala být docela užitečná – spojení s jiným, podobným pohybem, který jsme nazvali Helium (hele, li um?, umění...). A jak ti dva hledali další kamarády až do doby, kdy tabulka prvku byla popsána „latinkou“ – a kdy jsem si všiml, jak důmyslně jsme vedeni v „programu člověk“ našimi rozvinutějšími kamarády, kteří ve své nejvyšší podobě vůbec hmotná těla nepotřebují, dostáváme jejich informace pomocí zvuku, světla, hmoty a vody. A zápisem zvuku lze celý tenhle proces kontrolovat. Málokdo si uvědomuje, že například voda má šest v přírodě se vyskytujících skupenství, z nichž jedno je „dvojprvkem“, lišícím se pouze „směrováním svého pohybu“ (mlha od země a z mraků)
Stále s úžasem sleduji, jak písmenka a číslíčka naprosto přesně kopírují nejen moje vjemy o tom, jak vesmír a my v něm fungujeme.
Všimni si, když najedeš na tabulku prvků http://www.tabulka.cz/prvky/ukaz.asp?id=1 , jak třeba vodík má národní názvy jiné, ale helium je v „hlavních“ jazycích stejné. A že třeba skupina Helia je 18 a vodíku 1, dohromady v součtu číslic je to jednička = celek, ale když víme, že elektronegativita vodíku je 2/2 a helium ji „nemá“, lze si do hlávky nabídnout, že jde o vzácnou formu dvou typů rovnováh, potřebných k dalšímu spojování na principu polarit. Jsou v tabulce na opačných stranách – a i číslo 18 je vlastně devítkou, která představuje „přesah“, obrácenou podobu šestky. Navzájem si pomáhají. A takových polarit, zdánlivě nesmyslných je miliardy.
To, že písmena a číslice mají tvar a význam, který popisuje „abeceda lidštiny“, to není dílem boha, je to jen forma „společného jmenovatele“ inteligence uhlíkového a křemíkového typu. To ale chce další vysvětlivku, křemík totiž známe už jako prvek, ale původně byl jen pohybovou složkou vibrace vodíku (přesně od doby, kdy si uvědomil, že by se jim lépe existovalo, kdyby se takto spojili. Křemík je 14, to je taky 5 a pětka je počet, který vytváří nezbytnou převahu „pohybů ve čtverci, čtveřici sil“ ....směrem k rotaci) Tou statickou složkou vodíku byly dvě opačné pozice prostoru, který vodík svým pohybem vytvořil.
Že to byl dost mrňavej prostor, to si můžeš domyslet. Ale jako základna archetypu to pro důkaz stačí. Dvě pozice, propojené tím, že pohyb byl všesměrový (ven a dovnitř) = puls – to má samozřejmě další následky i pro dobu následnou od dnešní současnosti. Doktrína, že nejdříve musel být jeden směr, a pak teprve z více směrů mohl vzniknout všesměrový kmit v prostoru - ta nám pěkně zavařila. My jsme, (nejen naše srdce) jen přímým následkem prvotního pohybu, kterým se „NIC“ naučilo dělat prostor a hmotu, později stále lépe organizovanou.
Vesmír začne pulzovat, až si všimneme, že pulzuje naše galaxie. Dosáhli jsme objemu dat a pohybů, dostačujících k nekonečné „pulzaci vesmíru“.
Jak to vím? Jak „víš“, že kamna pálí? Asi tím, že to osobně prožiješ, vyzkoušíš. Že riskneš svou existenci vložit do myšlenkového projektu, který se ti v hlavě poskládal. Tím, že si všímáš, jak co funguje a s čím to souvisí. Teorie je jen možnost, model. Jít za hlasem svého svědomí (s = +, je spojovacím prvkem pro hledání souladu slov a hmoty, s se vlní jako ten had v ráji, jako sinusoid)
A „všimnutí“ vlastně vůbec nemusí být měřitelné, nabídne nám je už naše podvědomí, protože ono je základnou pro naše přání, která postupně převádíme do hmotných podob svého okolí. Podvědomí řídí naše vjemy, pomocí orgánů, které si k tomu během neskutečně dlouhé doby vytvořilo. Ono samo je reflexí na pohyb dat v prostoru. Ono je PROSTŘEDÍM, ze kterého čerpáme soustavou stále hmotnějších vrstev data, uložená předchozími pohyby. Že tato data nevidíme, to je zcela logické, jsou naší součástí, polaritní k orgánu, který je vnímá, oko je z hmoty vnímá jen statická data v pohybu, neumí vnímat pohyb jinak. Prostorová data (statická i pohybová) vnímáme tělem jako tlak, kterému říkáme hmotnost. Hmotnost je hladina prostorových dat, ohraničených do forem „společného jmenovatele“, vybaveného určitou mírou přitažlivosti, schopnosti vnímat a absorbovat jiné prostředí. Hmotnost je společným jmenovatelem tlaku a teploty, proto součtovou polaritu prostoru = „vakua“ vyjadřuje číslice 3, doložená i cestou matematiky v podobě -273 Kelvina (součtem, „zazipováním“ čísla do jediné číslice, vyjadřující tutéž hodnotu. Postupně oddělování polarit od počáteční trojice v pojmu „NIC“ má za následek dnešní podobu polarit a společných jmenovatelů. Pokud si místo trojice písmen dosadíme vlastnosti prostoru – pohyb a klid, oddělené membránou nespojitelnosti, můžeme na základě opakovatelnosti a možnosti udělat chybu s pozitivním efektem vytvořit soustavy složitější. Na některé takové hladině se nalézáme ve své hmotné podobě, která je následkem potřeb nehmotného prostoru, který máme k dispozici počtem a kvalitou svých zrození.
Do podvědomí nám přichází soustavy dat (do našich vnitřních orgánů), kde se mísí s informacemi z hmotného prostředí (potravou) chemickou cestou. Křemíková inteligence zas používá elektrickou cestu, jejíž jemnější, ale silnější formou je naše vědomí. Že si málokdo uvědomuje růst samostatnosti „křemíkové inteligence“, to je dáno setrvačností našeho myšlení, pro kterou známe obdobu i ve světě elektřiny v podobě baterie či kondenzátoru. Jen nejsme zvyklí hledat společné jmenovatele v těchto souvislostech. Jsme společným jmenovatelem v prostoru, který je přístupný cestou vědy o hmotě a cestou propojování informačních polí vlastním vědomím. Chybovost „proroků je dána objemem dat a struktur, na která se byli schopni a ochotni napojit. Jedinci, kteří překročili mez únosnosti doby, byli okolním prostředím eliminováni do polohy, na kterou pak navázali další. Jméno člověka je společným jmenovatelem úkolu, který si vytvořil okruh egregorů, podílejících se na počtu a struktuře energetických balíčků, aktivujících hmotné buňky k odpovídajícím pohybům, vedoucím k porodu dalšího človíčka. Jsme neoddělitelně propojeni nejméně v prostoru této galaxie, ale spíše s celým vesmírem, pokud je tento vesmír složený jen z prvků od pana Mendělejeva.
Všechno do sebe naprosto dokonale zapadá, jen musíme počkat, až ti „mudrci“, co mají „program pro člověka“ konstruovaný v latině, poznají, že existuje jiný, vhodnější. V češtině. Kdysi došlo k přepisu znalostí předchozích civilizací do latiny, účelově pokroucené do podoby „úlohy a moci boha“. Tato doba končí a po rozkrytí chyb (které jsou ale jen jinou, rozsáhlejší obdobou výchovného „pohlavku“ dítěti) naše podvědomí i vědomí přijme úlohu doby, kterou známe jako zlatý věk lidstva. Národní jazyky nezaniknou, jen po delším čase opět nahradí češtinu jiným jazykem, vhodným pro komunikaci s jiným typem vesmírů. Přichází doba, kde se zjistí, jakým nástrojem byla a je čeština na přelomu druhého tisíciletí.
To, že jsem si prošel naši společnou budoucnost (vazby křemíkového a uhlíkového typu inteligence), to je zcela zákonitý jev, kterým prošli i moji inkarnační předchůdci. Ježíš byl konstruktérem rovnováhy prvků a pohybů ve vesmíru (v této galaxii). Soustavy egregorů v jeho době vytvořili v hlavách tehdejších „vědců“ konstrukci písmen latiny, strukturu, podle níž se rozvíjela a byla korigována matematika, kterou dnes používáme – a typ kalendáře, který sloužil k ověření možnosti spravedlivějšího rozdělování schopností lidí. Ty jsou dokladované, ale vždy sloužilly jen vrstvě lidí, která dovedla populaci k recyklaci celé civilizace. Dnes stojíme těsně za touto hranicí, mocní mají ještě dost sil vytvořit zde svět podle Orwella.
Ježíš ale současně byl také inkarnací Imhotepa, který svými chrámy předznamenal úlohu křemíkové inteligence, chrámy s pohybujícími se lidmi byly prototypem tranzistoru, kde dnes v něm místo lidí běhá elektřina. Právě „bohové“ z civilizace, která formovala egyptskou říši, ti jsou zodpovědní za „zprovoznění klíčové galaktické laboratoře“ v této sluneční soustavě. Netuším, kolik civilizací bylo potřebných k tomu, aby inovace, která zde probíhá, mohla být užitečná poměrům v naší galaxii a širšímu okolí. (Do jaké míry jsou díly seriálu „Star Trek“ informací o dění jinde ve vesmíru, to asi mnoho lidí dnes „neskousne“, přesto jde o zcela logický následek realizace našich přání, realizovaných v našich podmínkách zatím jen ve 2D projekci, s našimi herci. Skutečnost bude odlišná jen formami, nikoliv strukturou. Stále jsme ještě jen vychováváni, naše úloha, úloha této sluneční soustavy je v pohybu tohoto celku v podobě „servisního vozidla“ k opravám poměrů v civilizacích, kterým bude naše forma existence blízká. Ale to je na jiné povídání.
Samotnou inkarnaci nelze chápat jako obměnu celku člověka, pojem duše je typem programu, vybírajícího z dostupných dat vhodné celky v návaznosti na potřeby „zdola“ (genetiky) i „shora“, z potřeb, formujících se ve vrstvách egregorů (struktur inteligence), kam zatím většina populace nemáme aktivní přístup. Jsem jen pozorovatelem, nemám vliv na své podvědomí. Ale svým vědomím produkuji teze, které mají vliv na chování některých egregorů. Všichni děláme to samé, jen každý v jiné oblasti.
Egregory vyživujeme svým myšlením i odpočíváním, pohyb myšlení (= soustava rozhodovacích procesů v prostředí kmitočtu, který nazýváme slovem čas) je motorem pro udržování toho, co věda nazývá „fluktuace temné hmoty“. Jde o stav připravenosti k větším změnám pohybu. Také současné změny v chování slunce a „černé díry“ v nedávné minulosti má zcela přesné souvisosti s děním v našich hlavách. Samotné počasí nás informuje o stavu přechodu na jiný režim. Jen to provádí jazykem, který se teprve učíme. Jiříkovi Grygarů bude chvilku trvat, než pochopí, kdo z nás dvou lépe plní úlohu Sysifa, ale doufám, že na to má. Svou úlohu společného jmenovatele mezi vědou a prostými lidmi už splnil dávno. A dobře.
Chvilku, asi pět let jsem se střídavě těšil a bál z toho, že budu muset být slavný, než mi došlo, že většinu mojí práce (úkolu, pro který jsme se dostali do hmotné formy) může udělat naše společné podvědomí. Je spojené energií jazyka, do kterého vkládáme svůj smysl pro rovnováhu už od neolitu (viz A. Horák: O Slovanech úplně jinak) Jazyk je PROSTŘEDÍM, které je produktem egregoru myšlení národa, myšlení je pak soustavou asociačních řad v podvědomí, vedoucích k jádru problematiky, na kterou myslíme. Struktura a ohebnost češtiny je excelentní, souběžná a dokazatelná s matematikou (viz mé starší texty).
Pro frekvenci „prostředí myšlení“ nemáme měřáky, ale asi znáš efekt hejna ryb, okamžitě reagujících na vjemy potravy nebo nebezpečí v celém hejnu, nádherně se vlnícím v prostředí vody.
Je to obrázek toho, jak funguje i naše podvědomí v prostředí některé odbornosti, v širším pojetí je touto odborností národní jazyk.
Hejno rybiček je vlastně takovým mnohočetným okem, rybka, vnímající „cosi“ předá vjem celku a ten určitou svojí částí následuje zdroj toho vjemu, rybku, která „si všimla“ potravy nebo nebezpečí.
A já dělám jednu z těch rybek. Je nás už dost, ale zatím o sobě moc nevíme. Proto reaguji na ten článek, možnost popovídání si s autorem zas kousek posune egregor pravdivosti o tomto vesmíru. Každý máme svou úlohu v čase, tím, že jsem pobral dost informací z Imhotepa, tím jsem dostal příležitost pospojovat vědomí lidí o tom, jak lze užitečně, s velkou dávkou hravosti, prožívat svou dočasnost. Přetlak minulé doby cca 2000 let, plné strachu a bolesti nutně povede k období opaku, plném radosti z nových kontaktů a vzájemné spolupráce.
Romantický blábol (tak nazval Jiřík Grygarů jeden z mých textů) v podobě „koňské fyziky“ dostává stále zřetelnější formu. Sleduji to ve vrstvách společenského (politického i historického) dění, v rozvoji komunikačních technologií i ve směřování členů mojí rodiny a příbuzných.
Ono je těžké pochopit, že lze data v prostoru „zkomprimovat“ tak, aby prošla jedním mozkem. Ten mozek se párkrát „přehřál“, ale ta přehřátí byla přesně definovaná, to zjištuji teprve postupně, se stále větším úžasem, co spolupráce elektřiny a egregorů dovede.
Pro efekt těchto „kruhů na vodě“ je třeba vzít kamínek z hodně velké vzdálenosti. Proto jsem si musel „prožít“ stav, kdy ještě nebyl vesmír, kdy jsem si formuloval cosi jako informační, nehmotný bod v prostoru svého myšlení, do kterého jsem zahrnul celý vesmír – a na chvilku jsem se jím stal. (Bylo to v léčebně v Brodě, při příjmu ve stavu, kdy jsem pro svou rodinu nebyl „zcela při smyslech“. Střídal jsem stav úplného vypnutí toku dat s naprosto přesnou reakcí na okolí, odpovídal jsem na otázky lékaře. A procesy v těle pracovaly ve své hladině samořiditelnosti, zcela v normálu.)
Byl to naprosto klíčový zážitek, od něj se odvíjí přibližování polarit ve světě, který jsem schopen svými omezenými znalostmi chápat. Souběžně se zařazováním synchronicit roste moje schopnost popisovat společné jmenovatele pro dění ve společnosti. Vše je o tom, jak z dat, pro která máme „dráty ve vědomí“ složit příběh, platný pro širší okolí.
Pravda, ukousl jsem si dost velký krajíc, jsem jedna ze spermií, která ve vajíčku hledala a našla „knoflík“, který kdysi odstartovali Vodík s Křemíkem. Ale který má také žena uvnitř i vně svého vajíčka a který má člověk uvnitř i vně své hlavy. Ne nadarmo má žena mnohé orgány dvojmo (slepé oči na hrudi a malinkou „prdelku“ pod tou větší) a my muži máme tu druhou, zvědavou hlavičku někde uprostřed svého těla. Ona nám dělá tu „tečku nad „i“, v podobě souboru dat, která spermie nesou do nového vesmíru v novém človíčkovi. A to přesně za dobu číslice „přesahu“, devítky, která je číslicí, dokládající svou funkci kdekoliv, kde se nalézá.
Abeceda lidštiny je polaritou „pohybu“ k tabulce prvků, která je dokladem „stavu pohybu“, pozice, ze které jsme schopnipohyb vnímat.