Píše se rok 2007. Opouští dnes ještě lidé, kteří chtějí studovat a cvičit buddhismus, rodiny?
Pamatuju si, že jsem se kdysi chtěl stát zenovým mnichem. Někdy před deseti lety jsem si vyholil hlavu a chystal jsem se, že budu vysvěcen na mnicha. Zdálo se mi tehdy, že s vyholenou hlavou je život jednodušší. Nezajímalo mě manželství, vážné vztahy s dívkami, skoro nic mě nerozčilovalo, protože jsem si připadal nad věcí. Totiž nad životem šílených lidí na této planetě. Lidé s vlasy se mi zdáli opravdu nějak postižení - víc než ti, kteří jsou upoutáni na vozík. Ti, kteří byli na vozíku, mi připadali postižení pouze tehdy, pokud měli vlasy. Miloval jsem jednu myšlenku z jakéhosi starého buddhistického textu: Oholit si hlavu, obléknout kesa a cvičit zazen je nejvyšší štěstí lidské bytosti. Tak jsem tehdy s vyholenou hlavou a s rakusu na prsou usedával každý den na svém zafu, abych cvičil zazen. A byl jsem opravdu šťastný.
Později mi učitel, který mě měl vysvětit, můj nápad stát se mnichem rozmluvil a vysvětil mě „pouze“ na bodhisattvu. A dal mi jméno Ryu Nin, což znamená Trpělivost Draka. Tehdy jsem to chápal jako jeho výzvu, abych s tím mnišstvím ještě počkal. A tak jsem se stal zklamaným, netrpělivým bodhisattvou. Nechal jsem si narůst vlasy a vrátil se z nebe mnišského života na zem. Když jsem cvičil zazen, už jsem neměl onen pocit hrdosti jako dřív a lidé s vlasy mi připadali úplně normální.
Pak jsem po nějaké době začal uvažovat, jaký je vlastně rozdíl mezi mnichem a laikem v buddhismu. V naší sanghze byli tenkrát tři lidé vysvěceni na mnichy a řádové sestry. Nebo jeptišky? (V češtině pro tyto termíny nemáme vlastně adekvátní výrazy a v japonštině je pro výraz „mnich“ spousta nejrůznějších slov, jednou se v těch slovech zdůrazňuje pobyt v klášteře, jindy to, že jste učitel nebo to, že jste novicem či novickou). Pro obřad si vyholili hlavy. Když jsem se s nimi setkal za rok, už zase měli vlasy. Jedna řádová sestra je vdaná a má děti, taky chodí do práce, nežije tedy ani v klášteře. Tehdy jsem si říkal: Když se stanu mnichem, nijak se to neprojeví. Budu mít dál vlasy, chodit do práce a třeba se i ožením. A tak jsem opravdu přestal toužit stát se mnichem. Co z toho, že? Dnes už vidím svou hloupost, ale tenkrát jsem byl prostě zmatený, spíš zmatený tou situací než že bych byl opravdu proradný a čekal od svého mnišství nějaké výhody. Vlastně ani nevím, jestli bychom mohli říct, zda můj současný učitel Mike Luetchford je mnichem nebo ne. Vyholenou hlavu má, ale bydlí v soukromém bytě a má manželku. V japonštině je pro jeho stav určitý termín, ale v češtině prostě takovou kategorii nemáme.
Dnes jsem narazil na článek německého opata kláštera Antaiji v Japonsku, který vysvětluje tuto zmatenou situaci velmi zajímavě. On sám je mnich s vyholenou hlavou, opravdu žije v klášteře, aby ne, když je jeho představený, ale má manželku a dvě děti. V článku vysvětluje význam mnišství a jak se otázka tohoto stavu postupně vyvíjela v buddhistické historii. Na počátku byl samozřejmě Buddha, který opustil rodinu a domov. Stal se tak jakýmsi příkladem pro ty, kteří chtěli studovat a cvičit buddhismus tehdy, před nějakýma dvěma tisíci pěti sty lety. Buddha se také vzdal sexuálního života. A tak ti, kteří ho následovali poté, co odešli z domova a od rodin, dělali to, co on. Jenže se vznikem mahájány se důraz v buddhismu přenesl z odloučeného a světskými starostmi neposkvrněného života na život buddhistických laiků, chcete-li bodhisattvů. V mahájáně jde o to, že obyčejný člověk a buddha je jedna a tatáž bytost, nebo jinak – že nejde o to, zda jsme v klášteře nebo doma, protože v obou případech bychom měli dávat přednost pravdě před iluzemi.
Díky mahájáně se v buddhismu také na ženu nedíváme jako na zdroj rozptylování mnichů nebo dokonce nějaké zlo, jak tomu někdy je v tradičních zdrojích buddhismu, ale spíš na další příklad člověka, který může, pokud chce, studovat a cvičit probuzení v každodenním životě a může dosáhnout pravdy stejně jako Buddha. V mahájáně je tedy důraz kladen na každodenní život. Mužů i žen. Mniši v klášteře mají spoustu práce a povinností a zrovna tak i lidé zaměstnaní v úřadě nebo starající se o děti mají spoustu práce a povinností. V obou případech máme možnost studovat a cvičit buddhismus.
Co se stalo s celibátem v buddhistických klášterech Japonska? Je třeba připomenout, že celibát v klášterech Japonska neztratil zcela svůj význam, podobně jako ho neztratil ani v buddhistických klášterech USA nebo Evropy. Když se účastníme ústraní nebo když se rozhodneme pobýt několik měsíců v klášteře, neměli bychom se soustředit na sex, ale spíš na praxi a teorii buddhismu. Nejezdíme tam proto, abychom si našli přítelkyni nebo se oženili nebo vdaly, ale abychom hodně času věnovali cvičení zazenu. Když uplyne jistá doba našeho počátečního pobytu v japonském buddhistickém klášteře, pak je možné se oženit nebo vdát a studovat a cvičit buddhismus také v rámci rodinných starostí.
To vypadá jako jasný úpadek čistých buddhistických ideálů. To si nemyslím, ale jak k této situaci došlo? V Japonsku před několika staletími vláda změnila zákon a povolila buddhistickým mnichům se ženit a mít děti. Neudělali to z nějaké lásky k mnichům, ale právě naopak. Snažili se tímto opatřením přivést buddhismus v Japonsku ke zkáze a místo něho vynést na vrchol šintoismus. Tehdejší mocipáni si asi představovali, že mniši, kteří budou vést rodinný život, na buddhismus nakonec rezignují. To jim ale nevyšlo. Jak je vidět, i když se většina buddhistických kněží v Japonsku dnes zabývá spíš pořádáním pohřbů než buddhismem, přece se tu a tam najde výjimka a občas nějaký Japonec v klášteře opravdu cvičí zazen a zajímá ho podstata buddhismu.
Život s rodinou nebo mimo rodinu nic nemění na skutečném morálním profilu člověka. A také tento rodinný či osamělý život v dnešní době, kdy si můžeme snad všichni dovolit věnovat půl nebo hodinu denně cvičení zazenu, nemá vliv na autenticitu naší buddhistické zkušenosti. Dřív tomu tak nebylo, protože lidé měli příliš práce s obživou. Proto kdo chtěl opravdu studovat a cvičit buddhismus, musel většinou opustit pole a dobytek a vstoupit do kláštera. Lépe na tom byli úředníci, kteří už nějaký ten čas na zazen, návštěvy mistra a studium buddhistické filozofie mohli ve svém volném čase najít. Dnes jsme na tom všichni líp, ať už jsme chudí venkované nebo bohatí měšťané - všichni můžeme díky internetu najít odkazy na místa a osoby, které učí buddhismus a tato místa a osoby pravidelně navštěvovat. Můžeme doma cvičit zazen, aniž bychom museli odcházet do kláštera na celá desetiletí. Důležité dnes je především najít skutečného učitele buddhismu a pak s tímto učitelem zůstávat v kontaktu – podle našich časových možností s ním pravidelně cvičit zazen, poslouchat jeho učení a pozorovat jeho chování v každodenním životě.
Protože jsme často obklopeni nesmyslnými přáními a představami lidí, měli bychom - pokud si říkáme buddhisté - z tohoto nízkého stavu povstat a studovat ideály buddhismu. Ale pokud už nám jde o vznešené ideály Buddhovy Cesty, neměli bychom si tyto ideály plést s nadpozemskými stavy a opomíjet význam obyčejného života. Ideály buddhismu spočívají v realistickém životě a v realistickém vztahu k sobě, druhým a věcem kolem nás. Jestli nám někdo říká „mnich“ nebo „řádová sestra“ není zas tak moc důležité.