Další ukázka nádherné poesie Rabindranatha Thákura.
39.
CELÉ jitro se pokouším uvíti věnec, ale květy se vymykají a vypadávají.
Ty tu sedíš, pozorujíc mne potají koutkem svých prosících očí.
Ptej se těch očí, jež temně osnují daremnost, čí to byla chyba.
Pokouším se zpívati píseň, ale marně. Skrytý úsměv chvěje se na tvých rtech; jeho se ptej po příčině mého nezdaru.
Nechť tvé usmívavé rty řeknou pod přísahou, jak můj hlas se ztratil v mlčení jako opilá včela v lotusu.
Jest večer a čas, aby květy semkly své lupeny.
Dovol mi, seděti po tvém boku a uložiti svým rtům dílo, jež lze konati v tichosti a v šerém svitu hvězd.
40.
Nevěřící úsměv kmitne tvýma očima, kdykoli se k tobě přijdu rozloučit.
Učinil jsem to již tolikrát, a proto si myslíš, že se brzy vrátím.
Abych řekl pravdu, mám tutéž pochybnost v mysli.
Neboť jarní dnové vracejí se čas od času i úplněk se rozloučí a přijde opět na návštěvu, květy přicházejí zase a rdí se na větvích rok co rok a já se as také jen loučím, abych se navrátil.
Ale přijmi zatím ten sebeklam; neodmítej ho s nevlídným chvatem.
Pravím-li, že tě opouštím na vždy, přijmi to za pravdu a nech, ať mlha slz na okamžik prohloubí černý okraj očí tvých.
A pak, když přijdu zas, směj se tak škádlivě jak ti libo.
41.
TOUŽÍM mluviti nejhlubšími slovy, která, ti mám říci, ale netroufám si, aby ses nesmála.
,A proto se směji sám sobě a tříštím své tajemství v žert.
Zlehčuji svou bolest, abys ty tak neučinila.
Toužím pověděti ti nejpravdivější slova, jež ti mám říci; ale netroufám si obávaje se, že bys jim nevěřila.
A proto je zahaluji v nepravdu, říkaje opak toho, co mám na mysli.
Dávám své bolesti zdání pošetilosti, abys ty tak neučinila.
Toužím pronésti nejvzácnější slova, jež mám pro tebe, ale netroufám si, neboť se bojím, že mi nesplatíš stejnou měnou.
A proto ti dávám tvrdá jména a honosím se svojí hrubou sílou.
Ubližuji ti ze strachu, že nikdy nepoznáš bolesti.
Toužím seděti mlčky u tebe; ale netroufám si, aby mé srdce nepřešlo přes mé rty.
A proto lehce hovořím a žvatlám a skrývám srdce své za slova.
Jsem krutý ke své bolesti, abys ty tak neučinila.
Toužím odejíti od tebe; ale netroufám si, abys nepoznala. mou zbabělost.
A proto vztyčuji hlavu svou a bezstarostně přicházím k tobě.
Ustavičné útoky očí tvých věčně oživují bolest mou.
Rabindranath Thákur: Zahradník