K oslavě keltského slunovratu posypte zahradu sporýšem, šalvějí nebo tabákem, jako dar skřítkům, kteří pomáhají při zahradničení.
Syn krále Moyů o slunovratu našel v lese dívku.
Ona mu dala černé plody trnitého keře,
ona mu dala náruč jahod na stéblech trávy
Dillon, raná irská literatura
Slunce je o letním slunovratu ve svém zenitu a dává nám radost nejdelšího dne v roce. Slunce bylo pro staré Kelty středobodem rituálního ročního cyklu. Postupně byly vynalezeny votivní modely praktikovaného uctívání Slunce: vozy tažené jeleny, býky nebo labutěmi, s nákladem ptáků a rohatých zvířat. Někdy byl na voze i obraz boha nebo bohyně.
Labutě buď vůz táhly, nebo na něm seděly, často k sobě navzájem připoutané řetězy. Vůdkyně hejna byla v některých případech spojena se symbolem Slunce. Dlouhonozí vodní ptáci, jako např. jeřábi, představovali sluneční božstva - uzdravující síly, kdežto labutě symbolizovaly očištění, smyslovost, lásku, planoucí vášeň a kouzla konaná prostřednictvím krásné hudby. Dokonce i krkavec se objevuje v úloze slunečního ptáka moudrostí a proroctví.
V ikonografii slunečního kultu se často vedle labutí, jelenů a koňů objevují býci. Kůň bývá v některých případech zobrazován zapřažený před vozem, na kterém je sluneční disk. Ve staré irské literatuře je velký hrdina, hrdinka nebo vynikající kůň, přirovnáván ke Slunci.
Léčivá síla Slunce byla spojována s uzdravující mocí vody. Oltáře Slunce často stály u léčivých pramenů. Voda byla mystickou vstupní branou do Zásvětí, a dary bohům a bohyním se často házely do studní a jezer. Do hlubin padaly výrobky ze skla a keramiky, mince, kameny, vyřezávané dřevěné sošky a zlaté předměty. Posvátné studny prostředkovaly uzdravování, proroctví a věštby. V určité dny se jim vzdávala čest tzv. „odíváním studny“ - studna byla pokryta květinami a větvemi, chodilo se okolo ní po směru hodinových ručiček a zpívaly se písně spojené s hudbou a tancem, určené dané studni. Následující hostinou byl vzdáván dík vodě a Matce Zemi, která o vše pečuje. Součástí odívání studní bývalo i přivolávání deště - celebranti nabrali do misek vodu, kterou rozstříkali po polích a zahradách.
O půlnoci v den slunovratu byly na všech kopcích zapalovány ohně. Lidé kolem hranic tančili a proskakovali je. Bylinami zapálenými z posvátného ohně se žehnalo kravám a telatům v chlévech. Domy a pole se obcházely se zapálenými pochodněmi po směru hodinových ručiček. Uhlíky z ohně slunovratu se pro zajištění dobré úrody rozhazovaly po polích.
„Bílý kůň", zastupující hospodářská zvířata, vyrobený z koňské hlavy a dřevěného rámu, přes který bylo přehozené bílé prostěradlo, „skákal" skrz plameny.
Životadárnou úlohu při oslavách letního slunovratu hrálo uctívání stromů. Duby u studní a pramenů se zdobily barevný mi látkami. Lidé tančili kolem opentlených a květinami ozdobenych hlohů. Po tanci přišla na řadu hostina a hry.
Mezi ty, jimž je o svátku Meán Samhraidh vzdávána úcta, patří Bile, stvořitel a zásvětní ochránce keltského lidu. K jeho manželce Danu (Ann, Ana, Don) směřují v předvečer slunovratu modlitby za štědrost a úspěch. Prosebníci vynášejí na kopce slaměné pochodně na dlouhých větvích kvůli požehnání dobytku a právě zasetému obilí.
Danu má vztah k Dunaji, Dněpru, Dněstru a Donu v Rusku. Je bohyní těhotenství, zrání a domova. Jako Matka irských bohů a bohyň a Tuatha Dé Danaan („kmen bohyně Danu") je keltskou Magna Mater, která dává život půdě.
V dávných dobách byla natolik vážená, že souhvězdí, které dnes nazýváme „Cassiopea", znali lidé pod jménem „Donin dvůr". „Severní koruna" se nazývala „Caer Arianrho" - „Hrad Doniny dcery". „Mléčná dráha" byla „Hrad Gwydion", „Hrad Donina syna". Nuada Argetlam („Stříbrnoruký"), Danin syn, vlastnil 21 000 kusů dobytka, byl bohem bitev a velkodušnosti.
Ohně na kopcích, jakož i ohně vzdálených hvězd, tedy odrážejí teplo a životadárnou energii Velké Matky, Danu.
BYLINY PRO MEÁN SAMHRAIDH
Bez černý, čekanka, borovice, fenykl, heřmánek, jmelí, kapraď' samec, konopí, krtičník, levandule, mochna plazivá, pelyněk, ptačinec žabinec, růže, sporýš, stračka, dřínovec, tavolník, třezalka.