Požitek z násilí

Autor: Vlastimil Marek <barakan@volny.cz>, Téma: Společnost a vztahy, Vydáno dne: 10. 06. 2007

Souhlasím s názorem Stanislava Komárka, že díky televizi (a agresivním videohrám) je individuální i společenská tendence k násilí historicky bezprecedentně nižší, protože kanalizovaná. Čím snadněji může potenciální úchyl ventilovat svou aberaci virtuálně, tím více zůstává doma u obrazovky televizoru nebo počítače, a čím brutálněji se (především ti američtí) fotbalisté a především hokejisté sráží a perou na obrazovce, tím klidnější je i každý hospodský rváč: niternou agresi vyvenčí fanděním a komentováním.

Požitek z násilí máme stále stejný jako diváci římských orgií, nebo, jak připomněl Steven Pinker (Dějiny násilí, Respekt 21/07), jako Pařížané v 16. století, s nadšením a smíchem sledující oblíbené veřejné upalování koček.

Americký psycholog a neurovědec tvrdí, že máme důkazy o tom, že se lidstvo vyvíjí k vlídnosti, i když nevíme proč. Z různých studií totiž vyplývá, že počet vražd se snižuje (např. v Anglii ve 14. století zaznamenali 24 vražd na 100 000 obyvatel, na konci 60. let 20. století už jen 0,6). Prehistorické společnosti byly mnohem násilnější, než si připouštíme. Sociální psychologové sice tvrdí, že „lidská povaha se nemění, a touhu po násilí jsme netratili, ale tím, co se změnilo, je ochota se k násilnickým choutkám přiznat,“ ale např. sociolog Norbert Ellis píše, že „evropská modernita urychlila civilizační proces, který charakterizuje zvýšená sebekontrola a citlivost vůči myšlenkám druhých.“

Jak by taky ne, když rostoucí počet lidí nemusí denně bojovat o přežití.

Jak by taky ne, s rozvojem médií, s novinami (o stovkách stran každou sobotu) a nepřetržitými zprávami o každé mediálně zužitkovatelné vraždě (s detaily) kdekoliv na světě. Nebo, z jiné strany, rozvoj prefrontální mozkové kůry, stimulované prudkým vývojem počítačové kultury, umožnil zároveň právě onu zvýšenou empatii k druhým (když jsou na té obrazovce tak blízko, až se staly jakousi rozšířenou rodinou).

Jak by taky ne, dovozuje autor hypotéz o výhodnosti spolupráce lidí v tzv. teorii her: stále více lidí získává určité know how, o které se mohou dělit s jinými, a vyvíjet technologie, které jim umožňují distribuovat zboží a myšlenky na velkých územích, a tedy bohatnout.

Pinker samozřejmě na závěr článku musí zmínit, že „ať už způsobuje ubývání násilí cokoli, má to hluboké následky. My si dnes můžeme užívat mír jen proto, že lidé v minulých generacích se děsili násilí a pracovali na tom, aby skončilo. Ale také my bychom měli pracovat na tom, aby skončilo hrozné násilí naší doby. Nemáme přece žádný důvod k přílišnému optimismu – svět nikdy předtím neměl vůdce, jako jsme my: s prehistorickým cítěním a moderními zbraněmi.“

Naznačuji ovšem, že právě proto je velká škoda, že jedna úzká vrstva (porody poškozených) lidí má dnes tak velkou moc nad programováním budoucích kvalit (či spíše řečeno problémů) lidstva – mám, na mysli k nejnovějším vědeckým studiím nevšímavé a stále arogantní porodníky. Válek je méně, násilí asi skutečně ubývá, a právě proto je třeba se vážně zamyslet a pokusit se ovlivnit jak porodnictví, tak média.

Všeobecného násilí je totiž snad méně, ale právě proto je velká škoda, že malé procento násilníků, kteří své požitky z násilí, které nedokáží jinak kanalizovat, terorizují celé populace.