Při cestě osobním vlakem do Kolína jsem si jako obvykle sedl do horního patra i při jízdě tichého, příjemně klimatizovaného, právě uklizeného vagónu. Jel jsem výjimečně po poledni, takže jsem doufal, že vlak bude poloprázdný. Taky byl, než nastoupily dvě třídy tak osmiletých žáčků. Byli asi na výletě a i ve vlaku se projevovali jak se dalo čekat: pokřikováním, pošťuchováním, přebíháním, nabízením žvýkaček a sdělováním dojmů. Tak nahlas, že se dvě babičky, již sedící v jenom kupé, raději zvedly a odešly do jiného vagónu. Představte si to: půl vagónu někdy až rozječených, přes sebe navzájem křičících dětí, dva stateční obyčejní cestující, a paní učitelka, která nakonec děti zvládla jen co se týká bezpečnosti (kontrolovala, aby nepřebíhaly). Nakonec se pokusila vyhlásit bobříka mlčení, což se pak projevovalo tím, že děti, které žalovaly na sousedy, že mluví, neustále napomínala. Děti nakonec vystoupily v Úvalech, a těch několik cestujících, kteří mezitím přistoupili, si oddechlo, zaujalo relaxační pozice, vytáhlo knihy či noviny, a těšilo se na klidný průběh zbytku jízdy.
Ale ouha, v Českém Brodě nastoupila partička fotbalistů asi ve věku 14 let. Pošťuchovali se a křičeli jeden přes druhého přesně jako ty menší děti, jen byli decibelově mnohem zdatnější, a taky používali mnohem sprostší slova. Jejich učitel hrál roli tolerantního pedagoga, ale očividně své svěřence nezvládal. A ta peprná slova, do úst školáků se naprosto nehodících, jakoby neslyšel.
Svět se mění. Děti jsou každou generaci chytřejší, ale bohužel také (porodem) poškozenější. Počet lehkých mozkových dysfunkcí, hyperaktivit a dyslektiků neustále stoupá. A ve zmateném prostředí neustále se měnících názorů na to či ono (nebo neustálých školských reforem) jsou jak děti, tak i rodiče ale i pedagogové stále zmatenější. Děti to různě maskují, ale uvnitř jsou si nejisté. Jediný recept je model, vzor, příklad. Potřebují lásku, potřebují cítit oporu, ale i pevnou ruku (lásku a hranice). Potřebují důslednost. V tomto smyslu je příliš liberální výchova stejně kontraproduktivní, jako přílišná hygiena. Ale vždy je to velmi individuální: co platí na jedno, neplatí na druhé dítě ani v rodině, natož ve třídě plné rozjívených puberťáků.
Dnes už navíc víme, že asi 80% informací vnímáme podvědomě: „nevíme“, že je vnímáme. V oblasti sluchu se dokonce uvádí ještě vyšší číslo: 92% toho, co naše uši (a sluchová centra v mozku) registrují, vědomě neslyšíme. Mozek si jako dokonalý cenzor a ekolog (aby ušetřil energii) vybírá jen to, co je pro tu chvíli (a toho člověka) důležité. V onom podvědomém modu ale velmi dobře (podvědomě!) nějak víme, že ač se učitel tváří jako suverénní pohodář, uvnitř je zmaten a zahanben vlastní neschopností poradit si s partou zvlčilých puberťáků. A oni to (také podvědomě) velmi dobře vycítí a využívají (tak jako výše popsaná partička fotbalistů).
Martina Riebauerová se v článku Školákům je třeba někdy nařezat (MF Dnes 25. 5. 2007) vyjádřila jasně za všechny rozumné: „Pohlavky i dřepy jsou nepřípustné, bez předchozího souhlasu rodičů nelze nechat dítě po škole, ba ani mu uložit úkol navíc. Nemluvě o diskrétních doporučeních ředitele: V rukavičkách, prosím, rodiče škole platí. Tady však už končí obrana práv dítěte a začíná holubník,“ aby o pár řádek dále došla k logickému a rozumnému názoru: „Nepřiměřený trest je krutý a dítě ho nechápe. Přiměřený trest je naopak ten, jemuž dítě rozumí a jehož vykonavatele respektuje….Riziko zneužití trestů je v dnešních školách bohužel příliš velké a těžko si lze představit jejich povolení zákonem. Upřímně však říkám: Neřeknu ani slovo, když učitel, jehož si velmi vážím, dá mému dítěti za (třeba) výjimečnou aroganci jeden výjimečný pohlavek. Zákaz nezákaz. A dokonce mu k tomu dám jakýsi generální pardon.“ http://zpravy.idnes.cz/mfdnes.asp?v=121&r=nazorya&c=751128
Mimochodem, i T. G. Masaryk byl toho názoru, že „trestat by se mělo co nejméně, ale když trest, tedy tělesný a ovšem takový, aby se cítil – žádné hraní!“
Problémy s tresty ve škole ale svá řešení mají. Například už 5600 učitelů prošlo kurzem ESRO, který je má naučit lépe se ovládat a rozvíjet u dětí emoční inteligenci. Projekt financuje Evropský sociální fond. „Říkáme, že nezralí lidé učí nezralé lidi. Jen kantor, který ovládá emoce, dokáže totéž naučit své žáky“, tvrdí jedna z lektorek kurzu.
http://lidovky.zpravy.cz/kantori-se-uci-jak-zvladat-emoce-dnu-/ln_noviny.asp?c=A070525_000019_ln_noviny_sko&klic=219494&mes=070525_0
Domnívám se, že když rodič trestá, je to, jako v případě rozvodu, většinou nejméně z poloviny i jeho „chyba“. Rodiče dnes dávají méně facek než dávali jejich rodiče, a více s dětmi diskutují. Jenže to často berou příliš vážně a aplikují na myšlení dítěte myšlení své.
Já to se svými dcerami řešil tak, že když překročily hranice, plácnul jsem do stolu a zařval: „Co jste to provedly… to sem ale přísnej tatínek, co?“ Tutéž větu jsem začal jako přísný a trestající, ale dokončil s úsměvem jako chápající tatínek, na něhož je spolehnutí. V jedné větě byla hrozba, vytyčení hranice, ale zároveň ujištění, že je mám rád. A bylo to. Příště to už nezkoušely.
Přitom už víme, jak na to. Když je dítě správně porozeno (bez lékařských zásahů), neodebíráno matce, co nejdéle kojeno, co nejvíce chváleno, a neustále zásobováno dalšími podněty a stimulacemi (když už nestačí rodiče, nastoupí pískoviště nebo školka, a dnes i počítače a další vymoženosti), a ve škole hodnoceno ne podle toho, co neumí, ale chváleno podle toho, co mu jde, nezlobí a dá se s ním mluvit. I v pubertě. Mějme na paměti, že do sedmi let je hotova emoční struktura člověka na celý jeho život. Plácnutí na zadek školáka už moc nefunguje. Ale pamatujme si také, že děti jsou „dospělí“, co se týká schopnosti domýšlet důsledky svých činů, až po jednadvacátém roku věku.