2. veřejná přednáška
Přátelé, dnes bych chtěl vysvětlit, že existuje způsob, jak žít přirozeně, spontánně, bez neustálého tření disciplíny, bez neustálé bitvy o přizpůsobení se. Avšak abyste pochopili, co vám chci říct, tak nad tím neuvažujte pouze intelektuálně, ale také svými city. Musíte to cítit; neboť život ke svému naplnění můžete přivést jen tehdy, když budou harmonicky pracovat jak vaše city, tak vaše myšlení. Když budete plně žít v harmonii svého srdce a své mysli, pak bude váš život přirozený, spontánní, bez úsilí.
Většina myslí hledá jistotu. Chceme si být jistí. Jako své autority stanovujeme ty, kteří nám tuto jistotu nabízí. Uctíváme je, neboť nám nabízí jistotu, ke které může naše mysl přilnout, ve které se může cítit bezpečná a ujištěná.
Pokud se nad tím zamyslíte, tak spatříte, že i většina z vás sem dnes přišla proto, že ode mne toužíte získat nějakou jistotu – jistotu znalostí, jistotu konce, jistotu pravdy, jistotu myšlenky. Toužíte tu jistotu získat, abyste potom podle ní mohli žít, abyste se skrze ni mohli rozhodovat. Vaše mysli a srdce chtějí žít a jednat z pozadí té jistoty. Vaše rozhodnutí a vaše činy neprobouzí opravdové rozlišování ani opravdové vnímání, protože jste neustále zaměstnáni sbíráním znalostí, hromaděním zkušeností, honbou za rozličnými druhy zisků, vyhledáváním autorit, které vám poskytnou jistotu a útěchu, rozvíjením svého charakteru. Doufáte, že skrze všechny tyto snahy o hromadění získáte ujištění skrze jistotu; jistotu, která vás zbaví všech pochybností a strachů; jistotu, která vám dá – alespoň v to doufáte – pevnost ve vašem rozhodování. Rozhodujete se s myšlenkou na tuto jistotu a v naději, že získáte další pochopení. Avšak v takovém hledání jistoty se rodí strach z nezískání a strach ze ztráty.
A tímto způsobem činíte ze života školu, ve které se učíte, jak si být jistý. Není váš život právě takovým? Školou, ve které se učíte - ne jak žít, ale jak si být jistý. Život je pro vás procesem hromadění a ne otázkou žití. Pro mne existuje rozdíl mezi žitím a hromaděním. Člověk, který doopravdy žije, nemá žádnou potřebu hromadit. Avšak člověk, který hledá jistotu a ujištění, který hledá nějaký štít, z jehož pozadí by mohl jednat – štít charakteru, štít ctností – takový člověk pohlíží na život jako na hromadění, a proto se pro něj život stává procesem učení, získávání a zápasu.
Tam, kde se nachází představa hromadění a zisku, musí existovat také pocit času, a proto neúplnost v žití. Pokud neustále vzhlížíme k budoucímu zisku, k budoucnosti, od které si slibujeme nějaké výhody, nějaký rozvoj, větší sílu získat, pak musí být naše žití v přítomnosti neúplné. Pokud budou naše mysli a srdce neustále hledat nějaký zisk, nějaké dosažení, nějaký úspěch, pak nebude mít náš život, ať už bude jakýkoliv, žádný opravdový význam; naše oči budou upřeny k budoucnosti, naše mysli se budou zabývat pouze budoucností. A proto bude veškeré žití v přítomnosti vytvářet neúplnost.
Z této neúplnosti vzniká konflikt; a my doufáme, že ten konflikt překonáme skrze sebe-disciplínu. Ve svých myslích si věci rozdělujeme na ty, které chceme získat a kterým říkáme důležité, a na ty, které nechceme získat, a kterým říkáme nedůležité. A z tohoto rozdělení vzniká neustálá bitva a boj, konflikt a utrpení.
Pokusím se podstatu toho všeho vysvětlit ještě jiným způsobem, protože pokud to sami pro sebe skutečně nespatříte a neporozumíte tomu, pak nepochopíte ani to, o čem chci mluvit později.
My jsme ze života učinili školu, ve které je třeba se neustále učit. Avšak pro mne život není školou; není procesem sbírání a shromažďování. Život je tu od toho, aby byl žit přirozeně, plně, bez této neustálé bitvy konfliktů, bez tohoto rozdělování na důležité a nedůležité. Z této představy života jako školy se rodí neustálá touha dosáhnout, uspět, a odtud také hledání nějakého konce, touha nalézt nějakou konečnou pravdu, Boha, dokonalost, která by nám dodala – alespoň v to doufáme – jistotu. A z toho všeho se rodí pokusy o neustálé přizpůsobení se určitým společenským podmínkám, určitým etickým a morálním požadavkům, rozvíjení charakteru a pěstování ctností. Pokud se na tím skutečně zamyslíte, pak jsou všechny tyto normy a požadavky pouhými štíty, z jejichž pozadí jednáme, pouhými štíty vztyčenými skrze odpor.
A tímto způsobem žije většina lidí – životem plným neustálého hledání zisku, hromadění, a tedy i životem neúplnosti v žití. Představa zisku, která život rozděluje na minulost, přítomnost a budoucnost, je neustále přítomna v našich myslích; a proto nemůže nikdy vzniknout plné pochopení v žití samotném. Mysl se neustále zabývá ziskem, a proto nenachází žádný smysl v přítomnosti, kterou právě prožívá.
Takže takovým je způsob, jakým žijete své životy. Pro mne je tento způsob naprosto nesprávný. Život není procesem shromažďování, školou, ve které se musíte učit, ve které se musíte disciplinovat, ve které se nachází neustálý odpor a boj. Tam, kde se nachází toto neustálé shromažďování, tato touha hromadit, tam musí existovat neúplnost, která vytváří žízeň; kdybyste v sobě neměli žízeň, tak byste nehromadili. A kde se nachází žízeň, tam nemůže existovat správné rozlišování, přestože můžete procházet procesem rozhodování.
A teď se mne zeptáte: „Jak se mám od této žízně osvobodit? Jak mám svou mysl oprostit od tohoto procesu hromadění? Jak mám tyto překážky porazit? Říkáte, že život není škola, ve které bych se měl učit, ale jak mám žít přirozeně? Ukažte mi cestu, po které mám kráčet, metodu, kterou musím každý den nacvičovat, abych dokázal žít plně.“
Toto dle mého není správný způsob, jak na ten problém pohlížet. Otázka by neměla znít, jak žít plně, ale spíš co vás nutí k tomuto neustálému hromadění; neměla by znít, jak se zbavit této představy získávání a hromadění, ale spíš co ve vás vytváří touhu hromadit. Doufám, že vnímáte ten rozdíl.
Vy se na ten problém díváte z pohledu toho, že se něčeho chcete zbavit, z pohledu získání nezískávání, což je v podstatě to samé, jako toužit něco získat, protože všechny protiklady jsou stejné. Takže co vám brání, abyste žili přirozeně, harmonicky? Já vám říkám, že je to tento proces získávání a hromadění, toto hledání jistoty.
Vy pak toužíte vědět, jak se od tohoto hledání jistoty osvobodit. A já říkám nepřistupujte k tomu problému tímto způsobem. Marnost získávání pro vás bude mít význam jen tehdy, když se budete opravdu nacházet v konfliktu, jen když si budete plně vědomi disharmonie svých činů. Pokud v takovém konfliktu nejste chyceni, pak pokračujte dál svým současným způsobem; pokud si vůbec nejste vědomi boje a utrpení, pokud si vůbec neuvědomujete svou vnitřní disharmonii, pak pokračujte ve svém dosavadním životě. Pak se nesnažte být duchovními, protože vůbec nevíte, co to znamená. Extáze pochopení vznikne jen tehdy, když v sobě budete mít obrovskou nespokojenost, když zničíte všechny falešné hodnoty kolem sebe. Pokud nejste nespokojeni, pokud si nejste vědomi intenzivní disharmonie ve vás i kolem vás, pak pro vás to, co vám říkám o marnosti hromadění, nemůže mít žádný význam.
Pokud se však nacházíte uvnitř této duchovní vzpoury, pak budete chápat, co mám na mysli, když říkám, že život není škola, ve které bychom se měli učit; že život není procesem neustálého hromadění, procesem, ve kterém se nachází neustálá žízeň, která je oslepující. Pak vám samotná tato vzpoura, ve které se budete nacházet, samotné toto utrpení, dodá pochopení, protože ve vás probudí plamen bdělosti. A pokud si zcela plně uvědomíte, že žízeň je oslepující, pak spatříte její plný význam, a to tuto žízeň rozpustí. Pak budete od žízně a hromadění osvobozeni. Pokud si však takového boje a takové vzpoury nejste vědomi, pak můžete pokračovat svůj život tak, jak jste jej žili dosud, v polobdělém stavu. Když lidé trpí, když se nachází uprostřed konfliktu, pak by je samotné toto utrpení a tento konflikt měly udržet ve vysoce probuzeném stavu; avšak většina z nich se zeptá jen na to, jak se zbavit žízně. Když pochopíte plný význam toho nechtít nic získat, nic nehromadit, pak ve vás přestane existovat snaha, abyste se čehokoliv zbavili.
Abych to řekl jinak, proč procházíte procesem disciplinování sebe sama? Děláte to ze strachu. Proč máte strach? Protože chcete jistotu – jistotu, kterou vám dává společenská norma, náboženská víra nebo získání ctnosti. A tak začnete s disciplínou sebe sama. To znamená, že disciplinování sebe sama vzniká tehdy, když je mysl otrokem představy zisku a přizpůsobení se. Když vás utrpení probouzí, tak je to znakem toho, že se mysl snaží osvobodit od všech norem; avšak když trpíte, tak se to utrpení bezprostředně snažíte utišit tak, že svou mysl umrtvíte pomocí útěchy, jistoty, ubezpečení. A tak pokračujete pořád dál v tomto procesu hledání jistoty, která je pouhým opiátem. Jestliže však pochopíte iluzornost jistoty – a to můžete pochopit jen skrze intenzitu konfliktu, ze které jako z jediné může vzejít opravdové hledání – pak žízeň, která vytváří jistotu, zmizí.
Takže skutečná otázka nezní, jak se zbavit žízně, ale spíš: uvědomujete si plně, když trpíte? Uvědomujete si plně konflikt, disharmonický život kolem vás a uvnitř vás? Pokud ano, pak se v plameni tohoto uvědomování nachází správné vnímání, které v sobě nemá tuto neustálou bitvu o přizpůsobení se, o disciplinování sebe sama. Spatření falešnosti disciplinování sebe sama však neznamená, že se budete oddávat zbrklému a impulsivnímu jednání. Právě naopak, pak bude vaše jednání vycházet z úplnosti.
Otázka: Může existovat nějaké štěstí, až už nebude existovat žádné vědomí svého „já“? Bude člověk schopen vůbec něco cítit, až bude toto vědomí svého „já“ zcela vyhasnuto?
Krišnamurti: Nejdříve ze všeho, co si představujeme pod pojmem vědomí svého „já“? Kdy jste si vědomi tohoto svého „já“? Kdy si uvědomujete sami sebe? Sebe sama a svého „já“ jako entity jste si vědomi tehdy, když se nacházíte v bolesti, zklamání, konfliktu, boji.
Ptáte se: „Pokud nebude toto „já“ existovat, tak co bude existovat?“ Já vám říkám, že to zjistíte až tehdy, až bude vaše mysl od tohoto „já“ osvobozena, a proto se na to neptejte teď. Až budou vaše mysl a vaše srdce harmonickými, až se již nebudou nacházet uprostřed konfliktu, pak budete vědět. Pak se nebudete ptát, co je tou entitou, která cítí, která myslí, která prožívá. Dokud ve vás však existuje toto vědomí „já“, tak musí existovat konflikt rozhodování, ze kterého vzniká pocit štěstí a neštěstí. Tento konflikt vám dává pocit omezeného vědomí, vašeho „já“, se kterým se mysl ztotožňuje. Já vám říkám, že onen život, který se neztotožňuje ani s „ty“ ani s „já“, onen život, který je věčný, nekonečný, naleznete jen tehdy, až se toto omezené vědomí rozpustí. Vy toto omezené vědomí nerozpustíte; ono se rozpustí samo.
Otázka: Minule jste mluvil o vzpomínkách jako o překážce bránící opravdovému pochopení. Nedávno jsem díky nepřízni osudu přišel o svého bratra. Měl bych se na tu ztrátu snažit zapomenout?
Krišnamurti: Minule jsem vysvětloval, co mám na mysli vzpomínkami. Vysvětlím to ještě jednou.
Poté, co jste shlédl překrásný západ slunce, se vrátíte k sobě domů nebo do kanceláře, a začnete v onom západu slunce znovu žít, protože váš domov nebo kancelář nejsou takovými, jakými byste je chtěl mít, nejsou překrásnými; a tak abyste před tou ošklivostí utekl, tak se ve vzpomínkách vracíte k tomu západu slunce. A tak si ve své mysli vytvoříte rozdíl mezi svým domovem, který ve vás nevyvolává radost, a věcí, která vám poskytuje velkou rozkoš, západem slunce. A tak když se setkáte s okolnostmi, které nejsou příjemné, tak se ve vzpomínkách obracíte k tomu, co je radostné. Avšak pokud byste se místo toho, že se budete obracet k mrtvým vzpomínkám, pokusil změnit ty okolnosti, které nejsou příjemné, pak byste žil intenzivně v přítomnosti a ne v mrtvé minulosti. Takže když člověk ztratí někoho, koho velmi miloval, proč existuje toto neustálé ohlížení zpět, toto neustálé ulpívání na to, co nám dávalo potěšení, tato touha mít toho člověk zpět? Takovým procesem prochází každý, kdo zažije ztrátu blízkého člověka. Před utrpením té ztráty se utíká ke vzpomínkám na toho mrtvého člověka, k životu v budoucnosti, k víře v posmrtný život – která je také druhem vzpomínky. Ke vzpomínkám se musíme obracet proto, že naše mysli jsou sváděny k únikům, protože nejsou schopny utrpení střetávat otevřeně, čerstvě. A tímto způsobem nás minulost okrádá o přítomnost.
Otázka by tedy neměla znít, zda byste měl či neměl vzpomínat na svého bratra či svého manžela, svou ženu či své děti; je to spíš otázka žít plně, cele v přítomnosti, ačkoliv to vůbec neznamená, že se stanete lhostejným k těm, kteří se nachází kolem vás. Když žijete úplně, cele, tak se v tom nachází intenzita, plamen žití, které není pouhým otiskem náhody.
Jak má žít člověk úplně v přítomnosti, aby jeho mysl nebyla sváděna vzpomínkami na minulost a touhami po budoucnosti – které jsou také vzpomínkami? A opět, otázka by neměla znít, jak žít plně v přítomnosti, ale co vám brání v tom, abyste žili úplně. Protože když se zeptáte jak, tak hledáte nějakou metodu, nějaký prostředek, a dle mého ničí každá metoda pochopení. Když poznáte, co vám brání žít úplně, pak se sami ze sebe, ze svého vlastního uvědomění a pochopení, od té překážky vysvobodíte. To, co vám brání osvobodit se, je vaše hledání jistoty, vaše neustálá touha po zisku, po hromadění, po dosažení. Ale neptejte se mne: „Jak máme tyto překážky porazit?“, protože každé porážení je pouze dalším procesem získávání, dalším hromaděním. Pokud ve vás tato ztráta opravdu vytváří utrpení, pokud vám opravdu přináší intenzivní – ne povrchní – bolest, pak se nebudete ptát jak; pak okamžitě spatříte marnost ohlížení se zpět nebo kupředu pro útěchu.
Když většina lidí říká, že trpí, tak je jejich utrpení jen povrchní. Trpí, ale současně chtějí jiné věci: chtějí útěchu, mají strach, hledají způsoby a prostředky k úniku. Povrchní utrpení je vždy doprovázeno touhou po útěše. Povrchní utrpení je jako mělké orání půdy; nedosáhne ničeho. Jen když půdu ořete do hloubky, celým záběrem pluhu, tak vznikne bohatství. Ve stavu úplného utrpení vznikne úplné pochopení, ve kterém přestanou existovat překážky v podobě vzpomínek na minulost či na budoucnost. Pak budete žít ve věčné přítomnosti.
Víte, pochopit nějakou myšlenku nebo představu neznamená pouze to, že s ní budete intelektuálně souhlasit.
Existují rozličné druhy vzpomínek: existují vzpomínky, které se vám vnucují v přítomnosti, vzpomínky, ke kterým se aktivně obracíte, a vzpomínky, ve kterých vzhlížíte směrem k budoucnosti. Všechny tyto vám brání v tom, abyste žili úplně. Avšak nezačněte své vzpomínky analyzovat. Neptejte se: „Která vzpomínka mi brání v úplném žití?“ Když se takovým způsobem začnete ptát, tak nebudete žít; tak budete své vzpomínky pouze intelektuálně zkoumat, a takové zkoumání nemá žádnou hodnotu, protože se zabývá mrtvou věcí. Z mrtvé věci nemůže vzejít žádné pochopení. Pokud si však budete plně uvědomovat v přítomnosti, v okamžiku žití, pak všechny tyto vzpomínky vstoupí v činnost. A pak nebudete muset procházet procesem jejich analyzování.
Otázka: Myslíte si, že je správné vychovávat své děti náboženskou výchovou?
Krišnamurti: Odpovím vám na tu otázku nepřímo a když pochopíte, co vám řeknu, tak si na svou otázku budete moci odpovědět specificky sám.
Víte, jsme ovlivňování nejen vnějšími okolnostmi, ale také vnitřními okolnostmi, které si vytváříme. Při výchově dítěte jej rodiče vystavují mnoha vlivům a omezujícím podmínkám a jedním z nich je právě náboženská výchova. Pokud by však své dítě nechali vyrůstat bez takových zábran a omezujících vlivů, ať už zevnitř či zvenčí, pak jak by to dítě vyrůstalo, tak by si začalo klást otázky a začalo by samo inteligentně hledat odpovědi. Pak, pokud by chtělo náboženství, tak by je mělo, ať už byste zakazovali či povzbuzovali náboženský postoj. Jinými slovy, kdyby jeho mysl a srdce nebyly ovlivňovány, omezovány, ať už vnějšími či vnitřními normami, pak by skutečně samo pro sebe objevilo, co je pravda. To vyžaduje obrovské vnímání, obrovské pochopení.
V současnosti se rodiče snaží své děti ovlivnit jedním či druhým směrem. Pokud jste velmi nábožní, tak se snažíte své dítě ovlivnit směrem k náboženství; pokud nejste, tak se jej od náboženství snažíte odvrátit. Pomozte svému dítěti, aby se stalo inteligentním, a ono pak objeví samo pro sebe opravdový význam života.
Otázka: Mluvil jste o harmonii mysli a srdce uprostřed žití. Co je tímto žitím? Znamená toto žití fyzický pohyb, nebo se toto žití může odehrát, když je člověk zcela v klidu a sám?
Krišnamurti: Nezahrnuje žití myšlení? Není žití myšlením samotným? Nemůžete žít bez myšlení. Vím, že většina lidí to dělá, ale jejich žití není inteligentní, není harmonické. Myšlení je žitím, které je také pohybem. A opět, my myslíme odděleně od svých citů, a tak si vytváříme další entitu oddělenou od svého žití. Tímto způsobem rozdělujeme své životy na tři rozdílné části, myšlení, cítění a jednání. Proto se ptáte: „Je žití čistě fyzické? Je žití čistě mentální nebo citové?“
Pro mne jsou ty tři jedním: myslet, cítit, jednat, není mezi nimi rozdíl. A proto můžete být chvíli sám a v klidu, nebo můžete pracovat, pohybovat se, jednat: oba stavy mohou být žitím. Když toto pochopíte, tak nebudete činit rozdíl mezi myšlením, cítěním a jednáním.
Pro většinu lidí je myšlení pouhou reakcí. Pokud je však pouhou reakcí, tak už to není myšlení, protože není kreativní. Většina lidí, kteří říkají, že myslí, pouze slepě následuje své reakce; mají určité normy a určité představy, podle kterých jednají. Tyto mají uloženy ve své paměti a když říkají, že myslí, tak pouze následují tyto vzpomínky. Takové napodobování není myšlením; je to pouhá reakce, pouhý odraz. Opravdové myšlení existuje jen tehdy, až objevíte opravdový význam těchto norem, těchto předsudků, těchto jistot.
Abych to řekl jinak: co je to mysl? Mysl je mluvením, myšlením, uvažováním, chápáním; je tímto vším a je také cítěním. Nemůžete oddělovat myšlení od cítění; mysl a srdce jsou sami v sobě úplné. Avšak protože jsme si vytvořili bezpočet úniků skrze konflikt, tak vzniká představa, že myšlení je odděleno od cítění a od jednání, a z toho důvodu je náš život rozbitý, neúplný.
Otázka: Mezi vašimi posluchači se nachází lidé staří a slabí na duchu i těle. Mohou tu být také takoví, kteří jsou závislí na drogách, alkoholu nebo kouření. Co mohou tito lidé učinit, aby změnili sebe sama, když zjišťují, že se nemohou změnit, i když by chtěli?
Krišnamurti: Zůstaňte tak, jak jste. Pokud se opravdu budete chtít změnit, tak se změníte. Víte, to je právě ten problém: intelektuálně se chcete změnit, ale citově jste stále lákáni požitkem kouření či útěchou drogy. A pak se ptáte: „Co mám dělat? Chci se toho vzdát, ale současně se toho nechci vzdát. Prosím poraďte mi, jak mám uskutečnit oboje.“ Zní to legračně, ale toto opravdu žádáte.
Pokud se k tomu problému však přiblížíte globálně, ne s představou chtění či nechtění, přestání či nepřestání, tak objevíte, zda skutečně chcete či nechcete kouřit. Pokud zjistíte, že chcete, pak kuřte. Takovýmto způsobem objevíte hodnotu toho zvyku, aniž byste jej ustavičně museli nazývat obtížným a přesto v něm pokračovali dál. Pokud se k tomu skutku přiblížíte úplně, globálně, pak se nebudete ptát: „Mám přestat kouřit či ne?“ Avšak nyní chcete kouřit, protože vám to dává příjemný pocit, a současně nechcete kouřit, protože mentálně vidíte, že je to absurdní. A tak začnete disciplinovat sebe sama říkáte: „Musím se obětovat; musím se toho vzdát“.
Otázka: Nesouhlasíte s tím, že člověk získá království nebeské skrze život plně oddaný službě, jako Ježíš Kristus?
Krišnamurti: Doufám, že nebudete šokován, když řeknu, že člověk království nebeské tímto způsobem nezíská.
Avšak podívejte se na to, co vlastně říkáte: „Skrze službu obdržím něco, po čem toužím“. Z vašeho tvrzení vyplývá, že nesloužíte úplně; skrze svou službu hledáte nějakou odměnu. Říkáte: „Skrze čestné chování poznám Boha“. To znamená, že vás ve skutečnosti nezajímá čestné chování, ale abyste poznal Boha, a tímto způsobem oddělujete čestnost od Boha. Avšak Bůh či pravda se nedostaví skrze službu, skrze lásku, skrze uctívání, skrze modlitbu, ale pouze v samotném žití všech těchto. Chápete? Když se ptáte: „Získám království nebeské skrze službu?“, pak nemá vaše služba žádný význam, protože vás ve skutečnosti zajímá hlavně království nebeské; zajímáte se o to, abyste něco dostal výměnou; je to druhem obchodu, stejně tak váš život. A tak když říkáte: „Skrze čestnost, skrze lásku dosáhnu, realizuji“, tak vás ve skutečnosti zajímá ta realizace, která je pouhým únikem, druhem náhražky. A proto nemá vaše láska ani váš čestný skutek žádný význam. Pokud jste ke mně laskavý, protože vám mohu něco na oplátku poskytnou, tak jaký význam má vaše laskavost?
A takovým je celý proces našeho života. Máme ze žití strach. Jen pokud nám někdo před očima zamává nějakou odměnou, tak žijeme, a i pak nežijeme kvůli žití samému, ale kvůli té odměně. Řečeno jinak, žijeme pro to, co můžeme ze života dostat. To samé platí pro vaše modlitby. Protože pro nás život nemá žádný význam sám o sobě, protože si myslíme, že potřebujeme nějaký podnět, abychom žili čestně, tak jsme si před sebe umístili odměnu, něco, po čem toužíme; a doufáme, že toto lákadlo, tato hračka nám poskytne uspokojení. Pokud však žijeme s touto nadějí na odměnu, pak žití samo nemá žádný význam.
A proto jsem říkal, že jste uvězněni uvnitř tohoto procesu odměn a zisků, těchto překážek rozených ze strachu, které vedou ke konfliktu. Když to spatříte, když si to uvědomíte, pak pochopíte, že život, chování, služba, všechno, má význam samo o sobě; pak nebudete procházet životem s postojem, že chcete získat něco jiného, protože budete vědět, že život má sám o sobě svou vnitřní hodnotu. Pak nebudete pouhým reformátorem; pak budete lidskou bytostí; pak poznáte onen život, který je nekonečně tvárný a proto věčný.