Zarputilý (brazilský, v Praze delší dobu žijící a píšící) novinář Fabiano Golgo má samozřejmě v mnohém pravdu, když se ptá: „Zabránila Live Aid snad v roce 1985 hladomoru v Etiopii? Do jaké míry vedl popový hit We are the World začátkem osmdesátých let ke změnám na světě? Odstranil snad Live 8 některé z afrických hrůz? Proměnily se úlevy při zadluženosti pro některé africké země ve skutečnou pomoc pro obyvatele Afriky?“ a sám sobě odpovídá: „Live Earth je jako náhražka pro vědomí politicky korektních mladých lidí, kteří jsou vždy připraveni zachraňovat svět. Avšak jako akce je to asi tak významné jako nedělní chození do kostela: většina těch lidí, kteří se v kostele kají za své hříchy, je během následujícího dne - nebo hodiny - spáchají znovu.“
Zaprvé, důvody, proč se svět nezmění zazpíváním nějakého hitu s nějakou tou celebritou, jsou fyziologické. Když totiž zpíváme, nebo posloucháme nějakou harmonizační hudbu, v naprosté většině je to, kromě polechtání příslušných emocí, neúčinné. Víme totiž, že aby hudba nějak zharmonizovala jednotlivé buňky a celé části lidského těla (a jeho mysli), měla by působit nejméně 6 až 8 minut. Rychleji to prostě nejde. Přitom 99% všech písniček trvá (coby dědictví maximální kapacity tzv. singlu, šelakové malé desky), přestože současné technologie už umožňují daleko víc, tři až čtyři minuty. Jsme tedy (poslechem soukromých rádií a pop hitparád) mučeni neustálou frekvenční a hudební dietou: sotva se naše těla (tkáně, mysli) začnou ladit na Gotta, už nám ho seberou a vnutí jiné frekvence a tóniny typu Vondráčková. Ale ani tu našim tělům a tkáním nedopřejí, v půlce ladění na Vondráčkovou nám ji seberou a vnutí Zicha. Po tolika letech setrvačnosti (a i Český rozhlas dnes vyžaduje od skladatelů jen tříminutové písničky) pozdě honit bycha: naše hudba nefunguje. Ani terapeuticky, ani apelativně.
Řešení je ukryto ve schopnostech našeho těla nechat se optimální hudbou zharmonizovat: aby příznivé uvolňující (a tedy i apelativní) účinky hudby přetrvaly delší dobu, musela by ta která písničky znít alespoň dvacet minut!
„Diagnóza je možná správná, ale lék je příliš slabý,“ píše dále Golgo. „Nemoc zřejmě vyžaduje složitější lékařskou proceduru. Teploty budou stoupat dál celá desetiletí, protože hlavní plyn, který způsobuje globální oteplování, zůstává v atmosféře asi sto let. Vědci nyní varují, že kritické roztání ledových ploch a tedy vážné zvýšení hladin moří je už nevyhnutelné. I kdybychom my všichni teď zhasli. Je už prostě příliš pozdě. To, čeho jsme svědky nyní, je důsledek skleníkových plynů, vypuštěných do ovzduší do roku 1968, protože klimatu trvá asi 30 let, než je ovlivněno vypuštěnými látkami. To, jak poškozujeme životní prostředí nyní, bude zjevné až po roce 2030.“
I Golgo ví, že je třeba něco udělat, ale píše-li, že „Jestliže se všichni dnes necháme Alem Gorem zhypnotizovat a začnete jednat podle jeho rad jak zachránit svět, jediné, čeho můžeme dosáhnout, je ještě nezhoršit situaci pro lidi, kteří budou žít po roce 2040,“vylévá s vaničkou problému i dítě (řešení). Samozřejmě i on ví, že „bychom měli učinit všechno, co je v našich silách, abychom neutralizovali globální oteplování,“ ale netuší, že spadl do pasti negativního myšlení. Jak ví, že to nebude fungovat? Ono to vypadá, že to nebude fungovat ne proto, že už je pozdě a mléko nenapravitelně rozlito, ale že je to právě negativní myšlení, které způsobí, že si v ten správný okamžik nevšimneme správného řešení, protože budeme mít těla a mysli staženy obavami, co se stane, až nastane katastrofa.
Zadruhé, psychologové a neurovědci už dávno ví, že když člověk myslí na problém, a vnímá tak sebe a svět jako problém, podvědomě tak dá příkaz mozku a tělu, to se stáhne, a v napětí očekává problém (chce být připraveno). Jenže tohle (tělesné) stažení, spojené s produkcí adrenalinu, m.j. energetického mobilizátoru, zabrání nalezení řešení problému. A naopak, vnímá-li člověk sebe a svět jako radost, jeho tělo (a mysl) je plna endorfinů, přirozených opiátů, jeho tělo (a myšlení) je pružné a uvolněné, a v naprosté většině případu nalezne správné řešení.
Západní prognostici hovoří o potřebě vymýšlet negativní scénáře, aby se nenaplnily, na čemž je také trochu pravdy (ve smyslu varování), ale bohužel se neporadili s neurovědci. Sebevyplňující se proroctví (když se začnu bát, že při přechodu po kmeni stromu nad potokem spadnu, s největší pravděpodobností, právě proto, že je moje mysl plna obav, a tělo staženo, spadnu, zatímco když po kmeni přejdu s veselou myslí a uvolněným tělem, které si poradí, s největší pravděpodobností kmen se na druhou stranu dostanu bezpečně a spolehlivě) naznačuje, že pokud budeme jen tak sedět, s rukama v klíně, a pesimisticky shromažďovat důkazy o tom, že už je na záchranu pozdě, katastrofu nejen že neoddálíme, ale spíše ji jen urychlíme.
V tomto smyslu jsou pak varování, že bychom „měli věci na záchranu planety dělat realisticky, ale že nemůžeme počítat s nějakou zázračnou dobrou vůli od obyvatel tohoto světa,“ nic neřešící. Když totiž píše, že „nikdo nemůže očekávat, že obtížné kroky na pomoc životnímu prostředí podnikne víc lidí než střední vrstvy z rozvinutého a rozvojového světa. Drtivá většina obyvatel světa ani vůbec neví, co životní prostředí je. Indie a Čína, které nyní vstupují ze středověku do průmyslového věku se ho pro Ala Gora nevzdají,“ předem rezignuje na jakékoliv řešení. Co kdyby stačil nějaký mamutí festival v Dillí, s indickými popovými a filmovými idoly (a totéž v čínském provedení Šanghaji)? Je třeba to zkusit, a ne předem vzdávat.
Placebo efekt (nemocní lidé dostanou jinak neškodnou ale také neúčinnou pilulku, ale řeknou jim, že to je nejdražší a nejúčinnější lék – a uzdraví se) funguje a celá alopatická medicína, jakkoli se tváří, že není důležitý, na něm staví. Jenže stejně tak funguje i opačný nocebo efekt: když lékaři (například těhotné) „straší“ vypočítáváním všech možných komplikací: co by se mohlo stát, kdyby… Naruší tak klid a psychiku těhotných a komplikace se pak zákonitě dostaví (sebevyplňující se proroctví). Takže když Golgo píše, že „žádná úspora energie už nezastaví proces ke katastrofě. Lovelock zastává názor, že už je na zastavení globálního oteplování příliš pozdě,“ dělá věci i sobě službu spíše medvědí. A ti, jak vědí děti, jsou medvědi, právě proto že nic nevědí. Existuje již celá řada teorií, vypočítávajících, že i Lovelock se mohl mýlit. A „pozitivní“ návrhy na omezení počtu obyvatel či záchranu planety pomocí prezervativů a antikoncepčních pilulek jsou dnes ještě méně průchodné a realistické, než nějaké další celoplanetární megakoncerty na vyburcování lidí. Co takhle začít si znovu zpívat (a déle než obvyklé tři minuty) a postupně napravit chyby a omyly předešlých generací i v porodnictví, ve výchově dětí a ve školství?
Nocebo skeptiků, v tomto případě klimatických, ničemu nepomůže, ani jim samotným. Jo, kdyby se tak skeptici (z řad politiků a miliardářů a novinářů a učitelů a podnikatelů) dobrovolně zúčastnili (ani nemuselo by to být kvůli zdraví planety, jako kvůli jejich vlastnímu zdraví, protože dlouhodobé stažení, rozuměj, stresování, škodí zdraví) kurzů pozitivního myšlení… to by se začaly dít věci…