Samozřejmě ledacos řeší umění dělat si i ze sebe srandu (což ovšem nevylučuje, že v okamžiku, kdy je to třeba, takový mistr dokáže být neuvěřitelně důrazný a přísný). A ve vztahu žák – učitel je neporazitelný. Protože je prostě o těch pár desítek let, co medituje a učí duchovnost, zkušenější. Tak jako je matka matkou i když je jejímu synovi padesát, tak je mistr mistrem, i když je jeho žák třeba věkově starší. Pokud ovšem žák také dosáhne osvícení, jako mávnutím kouzelného proutku je přísnost ta tam, a obě dvě duše se spolu hodně nachechtají.
V mládí jsem o sobě tak pochyboval, a v ostatních viděl tak zázračné a dokonalé lidi, že jsem jednu dobu vždy, když se blížil někdo, koho jsem znal, přešel na druhou stranu ulice: tak moc jsem se před ním a jeho dokonalostí styděl. Samozřejmě, že se o mně začalo povídat, že jsem nezdvořák a nezdravím. Ale já sám sebe považoval za tak bezvýznamného a nic neznajícího… jak bych se jen mohl poměřovat s těmi druhými. Samozřejmě jsem z toho vyrostl, ale skutečnou (sebe)jistotu jsem začal trénovat až po těžké nemoci (včetně NDE), a „studia“ sebejistoty jsem dokončil až v zenovém buddhismu.
Když tak člověk celé dny sedí v zazenu, a i mimo meditační halu trénuje soustředění do hary (místo dva palce pod pupkem), trénuje kromě tělesné (tam je jakési energetické, ale i fyzické centrum těla) i jistotu psychickou. Když to pak všechno do sebe zapadlo a já studia dokončil, vnímal jsem všechny stále jako dokonalé, ale už z pozice také dokonalého. Nemá to však vůbec nic společného s vychloubáním, sebeprezentací, samochválou či egem. Tahle (i tělesně) natrénovaná jistota je pak jako hora: nevyvratitelná. Je jaká je. A člověk, který jí dosáhne, si je jist, že cokoliv dělá, zvládne. S kýmkoliv se potká, dokáže se s ním pobavit jako rovný s rovným.
Oni ti současní žijící velikáni ducha přece také byli kdysi mladíci a styděli se, a museli toho hodně nastudovat a pak v praxi (tělesně) natrénovat. A také chodí na záchod a občas je jim nevolno nebo jsou hodně unavení. Vzpomínám, s jakou úlevou si mi pak mohl postěžovat na celkovou vyčerpanost Ram Dass, na vděk začátečníka v oboru alikvotního zpěvu a proutkaření Rupert Sheldrakea, dodnes vidím užaslé a vděčné oči Jill Purceové, když zjistila, že s ní vydržím celonočně bubnovat, byl jsem vnitřně a radostně pyšný, když Gary Zukav zjistil, že se se mnou dá povídat, a jak vděčně mne u mišpule ve Vojanových sadech, nejstarší trvající ovocné zahradě na území Prahy, objal Thich Nhat Hanh.
Jde o úmysl, a je mi tedy celkem jedno, jestli to vy, kterým můj otevřený styl vadí (a zbytečně emočně rozhozeni pak ten který blog prostě nedokážete dočíst), pochopíte jako dar, nebo samochválu. Z mé strany to není samochvála, ale příklad alternativy a výzva k následování.
A jako učitel učí neustále, vším, co dělá a říká (také protože co dělá a říká dělá a říká na 100%), tak i každý blog, který zveřejním, má nějaké poselství. Dohromady pak tvoří, až na některé dobové komentáře) promyšlenou cestu k poznání, že čtením o koláči se člověk sice nenají, ale může se poučit a zkrátit a zefektivnit cestu za zvládnutím umění upéct si koláč. A že poznat sám sebe, a nacvičit niternou (sebe)jistotu, je jediným skutečným řešením. Jinak je prostě třeba nic nečekat a být připraven na vše.
Jediná jistota v tomhle nejistém světě (ani ti největší miliardáři dnes nevědí dne hodiny) je totiž v tom, že tuhle niternou jistotu ani duchovním učitelů a mistrům, ani mně, nikdo nikdy nevezme. A že právě tahle niterná jistota není, tak jako moudrost, k dostání a ke koupi.