Z archivu poetických příběhů a básní.
Já, kdo je to já?
Minulost plná vzpomínek, nebo budoucnost plná plánů?
Jaké divotvorné kouzlo tě zde vykreslilo a proč?
V jakých kosmických výhních byly tvarovány tkáně tvého těla?
A jaké životodárné pojivo je drží pohromadě?
Já, kdo je to já?
Zrozen v pulsujícím rytmu života, v niterném bezpečí mateřského lůna.
Ovíván doteky těch nejněžnějších rodičovských nadějí i obav.
Ale co bylo před tím, nebyl snad svět, když nebylo já?
Já, kdo je to já?
Dali ti jméno a naučili tě naň slyšet.
Naučili tě spoustu dalších slov a jmen.
A také způsob jak se jimi dorozumívat s ostatními.
Naučili tě rozumět uměním i vědám.
Naučili tě rozlišovat dobré a zlé.
Jsi vděčný.
Ale kdo, kdo je to já?
Jsi snad tělem a když se zraníš, tvé já v krvi zkropí zemi?
Jsi snad svými vzpomínkami,
které jako světélkující střípky vteřin lemují stezku tvé minulosti?
Nebo jsi snad svými plány,
které jako papírové vlaštovky vypouštíš vstříc budoucnosti?
Nebo jsi snad emocemi a představami,
které neustále přicházejí a odcházejí jako hosté zvaní i nezvaní?
Ne, v ničem z toho necítíš své já.
Své jádro cítíš pod tím, hluboko pod tím.
Rozjímáš, medituješ, jdeš pod povrch.
Chceš vědět kým jsi, toužíš poznat své pravé já.
A cítíš, jak se pod tím přáním prohýbá celý vesmír.
Jak minulost i budoucnost hoří v plamenech iluze
a jejich jiskry na tebe prší jako rozžhavené šípy.
Usmíváš se, ani se nehneš.
Již jsi za oponou a sám prostoročas se ti stal štítem.
Už víš kým jsi.
Cítíš zrození přítomnosti.
Cítíš hluboký mír, jak září v tobě.
Cítíš energii, jak rozpíná a sytí tvou bytost světlem života.
To ona je tím pojivem, které drží pohromadě tvé hmotné tělo.
Tvým duchovním tělem je však vědomí a tvým srdcem
Bytí beze jména.
Cítíš To v zemi,
cítíš To ve vzduchu,
cítíš To ve vodě,
cítíš To v ohni,
cítíš To ve všech věcech,
tvorech i dějstvích přírody.
Cítíš, jak se v Tom rozpínáš do všech stran,
a cítítíš jak se v Tom zas spojuješ
do jednoho
bodu.