Mana naších pradědečků

Mana je souhrnné označení pro částí rostlin, které se sbírají na zemi v pouštních krajích a které lze syrové nebo různě upravené pojídat.

Mana je souhrnné označení pro částí rostlin, které se sbírají na zemi v pouštních krajích a které lze syrové nebo různě upravené pojídat. Tyto rostlinné částečky bývají často větrem naváty ve větším množství. Výraz mana (též manna) pochází z hebrejštiny a původně označoval jídlo, které lidé sbírali jako pokrm seslaný z nebe. Vysvětlení tohoto jevu je však velmi prosté. Větrem se v těchto oblastech přenášejí stélky jedlého lišejníku manového nebo ztuhlé kapky šťávy z některých dřevin.

Manový lišejník misnička jedlá (Lecanora esculenta) roste na zemi v Asii, v severní Africe a v jiho­východní Evropě. Starší stélky se za sucha lehce odlamují od půd­ního povrchu a mohou být větrem jako lišejníková diaspora snadno hnány na velké vzdálenosti.

První zprávu o tom podal ruský cestovatel Pallas. Ve Střední Asii, na pustých kirgizských stepích, místní obyvatelé tyto stélky sbí­rali spolu s jinými příbuznými druhy lišejníku a mleli z nich mouku na chléb. Přenášení mano­vého lišejníku větrem na větší vzdálenosti bylo později pozoro­váno na Sahaře a Malé Asii. Na Sinajském poloostrově, dějišti dávné historie židovského puto­vání pouští, roste dnes manový lišejník velmi vzácně. Mohl tam však být přenesen větrem odji­nud. Avšak tento lišejník byl stě­ží biblickou manou, protože je pouze nasládlý. Za onu manu po­kládáme spíš ztuhlé kapky šťávy tamaryšku galského manodárného (Tamarix gallica var. mannifera).

Kapky se tvoří po nabodnutí ta­maryškových větví jistým dru­hem červce. Podobně se jako mana vyskytují ztuhlé kapky ja­sanu manového. Arabové nazý­vají manou (arabsky el man) též ztuhlé cukernaté výměty těchto červců. Manu z napíchnutých ta­maryškových větví sbírali Beduíni až do dnešních dob a používali jí jako sladidla do svých placek. Podle některých odborníků přidá­vali staří Židé k maně též zaschlou klovatinu akácií.

Jako mana se označují ještě mnohé jiné produkty rostlinné říše, vesměs tuhnoucí sladké šťá­vy různých dřevin.

V podmínkách střední Evropy se pojmenování mana přeneslo na jiné části rostlin, které se občas i vyskytují ve spoustách po vydat­ných deštích. Proto bylo jejich náhlé objevení obvykle spojováno s deštěm.

Roku 1847 došlo k výskytu ma­ny i v našich zemích. Zachovaly se nám o tom zprávy lidových kronikářů. Neobvyklý „déšť ma­ny" byl v onom roce zaznamenán na mnoha místech i v Německu a v Horním Rakousku u Ischlu. U nás to bylo u Josefova, Opavy, Bruntálu, Nového Jičína, Šumperku, Plumlova, Rožnova, Valašského Meziříčí a i jinde. Při tom je nápadné, že nikdo neviděl manu pršet. Lidé ji vždy našli na zemi až po velkých deštích. Nejmenovaný svědek z Plumlova zanechal nám ze 4. srpna 1847 zprávu, podle níž prý lidé volali „Mana napršela! Čerstvé semeno brambor z nebe napadalo!"

Kronikář Ondřej Mazal z Dubu u Olomouce zapsal:

Roku 1847 dne 29. června pršela mana tak velká jako vika, jak hrách, jak hrubý žito a na doví jaký způsob. Měla chuť sladkou, a když ju snědl, tak měla trochu hořkou. Pršela v kovářový za­hradě v Dubě na svatého Petra a Pavla. Po nešporách jsme si ju tam na tej louce nasbírali u říky, co teče k nenakonskému mlénu. My sme jí tam nasbírali prohršlí, ale byla syrová. Tehdy tam bylo lidu moc a každý jí měl skoro pro­hršlí, neb byla tuze některá zara­žená v zemi, některá navrchu, a po desíti a po osmi na hromádce byly, nýbrž byla jak nasetá.

V kronice sedláků Ivanů z Kojetína se zas dočteme:

Přišel velké příval, takže lidé měli ve staveňách vodu z pola, ve Vyškovské ulici a v Holomouc­ké běžela přes chalupy . . . Ten rok byl mezi lidem veliké hlad, ale místem napršela mana, tak to lidé sbírati a vařili. Taky tam spadla v Jestřabí v panskym lesu a byla taková jak erteple, dyž začnó na jaře rusť. A byla sladká, dyž ju jedli. Taky ten rok tady si lidi moc chlib z otrub pekli a místama aji dovijakó trávu si vařili a jedli . . .

Svědek těchto události v Plum­lově navštívil místa s nálezy ma­ny v plumlovské oboře a zjistil, že na odlesněné sníženině se na­lézalo množství oválných, zakula­cených i podlouhlých hlízek ne­pravidelného tvaru. Ležely tu a tam na povrchu a byly okolním lidem horlivě sbírány. Lidé je do­konce za syrova pojídali a poklá­dali je za chutné. Později se do­věděl, že je lidé též drtili na chlebovou mouku nebo je vysazovali jako bramborové semeno. Pisatel se však přesvědčil, že na místech s půdou více odplavenou našel u hlízek i části kořínků a mladé listy srdčitého tvaru, v nichž rozpoznal orsej. Ke shodnému závěru dospělí í odborníci, kterým poslali lidé vzorky many z různých míst (lékaři Pluskal a Helcelet z Olo­mouce). Všude byly nálezy iden­tifikovány jako rozmnožovací ko­řenové hlízky orseje. Ty jsou ulo­ženy mělce pod povrchem půdy a za silnějšího deště bývají snad­no obnaženy. Protože se tak stá­vá za vydatnějších letních deštů, kdy jsou lodyhy s lístky už zcela zaniklé, vznikal u prostého lidu dojem, že napršely s deštěm. Souvislost s orsejem kvetoucím brzy na jaře si nikdo neuvědomoval. Orsej málokdy vytváří zralá klíčivá semena a množí se převážně těmito vegetativními diasporami - kořenovými hlízkami. Ty totiž obsahují jisté množství zásobních látek v podobě škrobu, ale mají palčivou, ostrou příchuť, spíš, od­pornou - jak poznamenal lékař Pluskal v červenci roku 1847.

Nezbývá než podotknout, že v letech neúrody sbírali lidé i obil­ky ve vodách rostoucího zblocha­nu vzplývavého a také jim říkali mana.

Na obrázku květy a hlízky orseje jarního.

Z knihy E. Opravil, K. Drchal: Jak rostliny cestují