Znamenitou ukázkou zavedení nové rostliny do Evropy, kde se z ní vyklubal obtížný plevel, je případ pěťouru maloúborného.
Znamenitou ukázkou zavedení nové rostliny do Evropy, kde se z ní vyklubal obtížný plevel, je případ pěťouru maloúborného. Dnes roste všude po celé republice i po střední Evropě od nížin do podhůří. Zamořuje především zahradní kultury; ale v obrovských masách jej nacházíme také na polích, v zanedbaných okopaninách, na rumištích a na pustých místech. Přitom celá tato středoevropská záplava pochází z matečné rostliny v pařížské botanické zahradě!
Pěťour zavlekli do Evropy botanici. Nebyl zavlečen náhodně se surovinami, s plodinami a s osivem. Byl vyséván jako botanická zajímavost.
Domovem pěťouru je jihoamerický stát Peru a přilehlá část Kordiller. Tam je součástí místní květeny a nikdy tam nenabývá takového stupně rozšíření jako v Evropě a jinde na světě. Domácí peruánské rostliny jsou schopny mu konkurovat, a tak se tam nemůže přemnožit. Je to něco podobného jako s naší třezalkou tečkovanou, která byla s osivy zavlečena do Spojených států a zarostla tam tisíce hektarů obdělané i neobdělané půdy a pastvin.
Pěťouru maloúborného si povšiml v Peru severně od hlavního města Limy františkánský mnich Louis Feuillé za svého pobytu v Jižní Americe v letech 1707 až 1712. Popsal jej v knize, která vyšla roku 1714, ale nález upadl v zapomenutí. Teprve na sklonku 18. století si jej tam znovu povšiml Francouz Dombey (či Donebey), který poslal zralé nažky do Paříže a záhy poté i do španělského Madridu. Jisté je, že roku 1785 se pěťour pěstoval v pařížské Jardin des plantes (botanické zahradě). V Madridu jej uviděl španělský botanik A. J. Cavanilles, a neznaje dílo svého předchůdce, znovu jej popsal a pojmenoval vědecky Galinsoga parviflora. Tota jméno má pěťour dodnes.
Nažky pěťouru posílala Paříž různým evropským botanickým zahradám, zejména do Německa. Rostlina byla mezitím znovu několikrát popsána a pojmenována, protože ne každý botanik znal všechna tehdejší díla, mnohdy obtížně přístupná.
Počátkem 19. století byl už pěťour na mnoha místech v Evropě, v celé řadě botanických zahrad veřejných i v zahradách různých botanických nadšenců.
Roku 1808 se ozval výstražný hlas botanika C. C. Gmelina, který prozíravě předvídal, co se asi s pěťourem stane. Jeho nabádání k opatrnosti zůstalo bez povšimnutí, ale jeho předpověď se splnila. Z pěťouru maloúborného se stal v Evropě velmi nepříjemný plevel. Rostlina se velmi intenzívně množila a snadno a rychle překračovala ploty botanických zahrad. Vydala se na vítězný pochod Evropou. Protože jí botanici věnovali stálou pozornost, můžeme dnes na mapě přesně sledovat její postup.
V dobrých podmínkách vyprodukuje pěťour nesmírné množství diaspor. Na jedné rostlině pěťouru z tabákového pole, vysoké 60 cm, bylo koncem července zjištěno 7270 odkvetlých nebo kvetoucích květních úborů. Celkem by byla tato jediná rostlina vyprodukovala na 300 000 nažek. Ale i pouhé 3 cm vysoký pěťour se dvěma květními úbory, zapomenutý někde v záhonu mrkve, dává vznik až osmdesáti zralým nažkám. Zahrádkáři by o tom mohli vyprávět celé kapitoly.
Pěťour se rozšířil z Evropy dále do Asie, zamořuje plantáže kávovníku na Jávě, roste i na Novém Zélandu. Z Evropy byl zavlečen zpět na americký kontinent, do Mexika, kde předtím nikdy nerostl a kam by se byl z Peru nedostal. Stalo se tak oklikou přes Evropu.
Po druhé světové válce se začal šířit pěťour srstnatý, který pravděpodobně zplaněl rovněž z botanické zahrady, v tomto případě ve Vratislavi v polovině 19. století.
Z knihy E. Opravil, K. Drchal: Jak rostliny cestují