Dnes začínáme s malou sérií monotématických textů Dr. Míly Tomášové, vybraných především z knihy Třpyt prázdna, vydané nakladatelstvím Avatar. Všechny budou "Ve stopách bhakti", tohoto nezbytného sloupu jógy. Pilíře, který naráží snad na nejvíce nepochopení hledajících a zvláště koketujících s duchovnem. Míla Tomášová ukazuje, že na duchovní cestě je třeba jít s opravdovostí, srdcem i rozumem, "oběma nohama". První uváděná esej poodkrývá mysterium o tom, že Ježíšova slova, že je třeba "milovat svého bližního jako sebe samého" nemusí být jen neuskutečnitelným ideálem, ale něčím logickým a přirozeným. A že je to právě čistá, dávající láska, která se prohlubuje v bhakti a prému, která vede k pochopení, stejně jako džňánín nakonec porozumí, že klíčem, který chybí, už je jen ona.
Mnohý z vás se může zeptat, jak je to možné, že lidé snažící se o seberealizaci cítí k sobě takovou náklonnost? Je to naprosto jednoduché: Vidí druhé jako sebe sama.
O zamilovaných se říkávalo nebo i říká: "Vidi se v ní, nebo vidí se v něm". Jsou to lidé vnitřně si blízcí. A čím to je, že i tito lidé "si blízcí" se za čas třeba rozejdou? Ano, stává se to, když se jeden nebo oba odchýlí od svého stavu vnitřní čistoty a soustředěnosti mysli. Tak tomu bývá u milenců. Ale u lidi usilujících o Poznání vlastním zdokonalováním se to stává méně, neboť jejich vlastní snaha je sbližuje s ostatními takto jdoucími. Představte si kruh, v jehož středu, bezrozměrném bodě, je cíl všeho. Lidé chodí po obvodu tohoto kruhu hodně dlouho. Jsou tam zastoupeny všechny víry a náboženství, všechny "ismy". Občas někdo začne samostatněji hlouběji uvažovat. Hledá cestu do nitra kruhu, k jeho středu. Na své cestě sestupuje, nebo postupuje po vnitřnějších kruzích jako stupních.
A tak potkává stejně usilující. Má je rád, neboť jsou mu mnohem bližší než ti, které opustil. Zde mohou být opět příslušníci všech náboženství a idejí, ale jejich duch je již svobodnější. Oni sami se vydali hledat Boha, např. podle přikázání svého náboženství, ale hlavně podle voláni hlasu Božího, který v sobě slyší pomocí svého svědomí a touhy po Pravdě.
Čím více postupují, míjejí a nacházejí další soustředné kruhy-stupně. Na každém stupni je určitý pomocný vliv - učitel, který je pro tento kruh nejvhodnější a tedy pro žáky v tomto stadiu nejlepší. Proto k sobě cítí náklonnost učitel a žáci, i žáci mezi sebou. Čím jsou cíli blíž, tím čistší lásku k sobě cítí. Jsou už blízko u Boha a Bůh je láska. Jestliže se kdo pozná v Bohu, poznává všechny bližní jako Sebe Sama.
"Miluj Pána Boha nade vše a bližního jako sebe samého." Milování bližního opravdu jako sebe samého se může uskutečňovat jen tam, kde je dosaženo poznání, že "bližní jsem já", čili Kosmického Vědomí Já, které je vším. Ale to může být uskutečněné jen tehdy, až se člověk naprosto vzdá svého ega tím, že miluje Boha nade všechno. Tedy více než svoje já, než cokoliv. Všeho se tedy vzdá, všechno obětuje ve své lásce k Bohu, i sebe. Miluje Boha nade všechno a pak jako přímý důsledek této nejčistší lásky i bližního svého jako Sebe Samého. Neboť jestliže se vzdal pro Boha i sebe, zemřel pro Něho, Bůh jej pozvedne a vzkřísí do svého Vědomí a v tomto Vědomí pak zrcadlí Sebe Sama ve všech bytostech.
Takže miluje - neboť Bůh je Láska a první pohyb povstalý z Nepohybu je Slovo čili Láska-všechny bytosti jako Sebe Sama. Láska je zde přirozeným stavem. A i ti, kteří se k poznání blíží, cítí k sobě navzájem zrcadlení této Lásky, a to tím zřetelněji, čím jsou Poznání blíže. "Miluj bližního a pravdu jako sebe samého" je tedy příkaz k procitnutí vědomí do pravé Skutečnosti Bytí.