Slovo "šaman", jako mezinárodně používaný termín, pochází z tunguzských jazyků a stalo se zobecňujícím názvem pro náboženské specialisty, specifické jedince z celého světa, kteří ve prospěch své společnosti komunikují s duchy.
První zprávu o šamanech centrální Asie přinesl do Evropy ve 13. století Vilém z Rubruku. Nazývá je divini, divinatori: "Chán* je přídomek hodnosti či důstojnosti a znamená také čaroděj nebo věštec. Všichni jejich zaříkávači a věštci si říkají 'chán'. Jejich knížata si proto také říkají 'chán'; neboť vláda u těch lidí je založena na proroctví."
"Někteří z hadačů vyvolávají ďábly. Svolají v noci do svého domu všechny, kdo chtějí, aby jim ďábel odpověděl na otázku. Doprostřed domu položí vařené maso a šam,** který vyvolává, začne mumlat svá zaříkávání. V ruce drží bubínek a buší s ním o zem. Po chvíli ho popadne zuřivost a ostatní ho musí svázat. Ďábel se zjeví, kde tma je nejhustší. Šam mu dá maso a poručí mu, aby odpovídal."
První písemnou zprávou, v níž se přímo vyskytuje slovo "šaman", zaznamenal v druhé polovině sedmnáctého století mezi tunguzskými kmeny východní Sibiře protopop Avvakum Petrovič: "Nechal si od tamějšího domorodce šamanit, to jest hádat, zdali se jim výprava podaří a vrátí-li se vítězně domů. Čaroděj byl prostý mužik a žil blízko mého srubu. Přivedl večer k sobě berana a začal nad ním čarovat, kroutil jím sem a tam, až mu ukroutil hlavu a zahodil ji pryč. Začal skákat a tančit a vzývat duchy, a když už dlouho křičel, udeřil sebou o zem a pěna mu šla z úst. Duchové ho tísnili a on se jich ptal: 'Podaří se tažení?' A duchové odpověděli: 'Vrátíte se s velikým vítězstvím a velkým bohatstvím.' "
Prvním Evropanem, který se pokusil šamana definovat, byl racionalista Denis Diderot. V Encyklopedii uvádí definici šamana (schaman) a kouzelníka (jongleur). Podle Diderota jsou šamani "označením, které dali obyvatelé Sibiře šarlatánům, kteří vykonávají funkce kněží, kouzelníků, čarodějů a lékařů..." Pojmem kouzelník označuje Diderot medicinmany amerických indiánů.
Současná sociální a kulturní antropologie slovy Zdeňka Justoně definuje hlavní rozdíl mezi šamanem a kouzelníkem takto: "Zatímco kouzelník se snaží rituálními postupy získat pozornost nemocného a přízeň publika, stupňovanou sugescí na ně působí, ale sám zůstává psychicky nedotčen vlastním léčebným postupem, šaman nechá působit nemoc a všechny terapeutické zásahy především sám na sebe. Rozhodující na léčbě šamana tedy je, že pomáhá nemocnému svým vystoupením, působením nemoci jakoby na sobě, prožít situaci, kdy je nemoc sejmuta z postiženého a 'zneškodněna' na šamanovi magickým obřadem."
Autor zde podobně jako Diderot rozlišuje mezi šamanem a kouzelníkem, ale již nikoli na základě geografickém, ale na základě osobní zainteresovanosti náboženského specialisty v léčebném procesu. Vnější projev šamana během uzdravování pacienta, tedy jeho posedlost, je však šamanem samým a lidmi z jeho kultury vysvětlována jako proces komunikace s duchy a božstvy a hledání ztracené duše nemocného, a nikoli jako "zneškodňování" nemoci na sobě samém. Nemoc je někdy považována za ztrátu duše a její navrácení a vyhnání ducha nemoci je podmínkou uzdravení.
Se vznikem etnologie a kulturní a sociální antropologie v devatenáctém století je spojena snaha o reflexi společných základů a pravidel života všech lidských kultur a všechny dosud shromážděné i nově získávané etnografické materiály jsou porovnávány a řazeny do vývojových řad. Slovo šaman se začíná používat jako zastřešující pojem pro různé jedince z celého světa, kteří komunikují s duchy, aby mohli léčit, ovlivňovat počasí, předpovídat budoucnost nebo třeba zajistit dobrý úlovek. Geografické hledisko přestává být určující. Pojmy jako medicinman, pagé, peaiman, angakoq, arendiouannens jsou nahrazeny zobecněným pojmem šaman.
Ve snaze systematizovat získané poznatky antropologové od slova šaman derivovali další pojmy jako šamanské náboženství, šamanismus.
Pojem šamanismus použil pravděpodobně jako první skotský antropolog John Lubbock v roce 1870 ve svém díle Původ civilizace. Šamanismus považoval za jednu z fází univerzálního vývoje náboženství.*** Dalším relevantním pojmem, který se objevuje v druhé polovině devatenáctého století, je výraz animismus. Britský antropolog Edward B. Tylor animismus definoval jako víru v duši přírody a lidí (belief in Spiritual Beings in nature and in humans) a označil ho za prvotní fázi vývoje náboženství.****
Proti používání slova šamanismus se již na začátku dvacátého století vyslovoval Arnold Van Gennep: "Nemůže existovat žádná šamanská víra ani kult, a tudíž ani žádné šamanské náboženství, z toho prostého důvodu, že toto slovo neoznačuje soubor věr, které se projevují prostřednictvím souboru zvyků. Pouze to potvrzuje existenci určitého druhu jedince, který hraje náboženskou a sociální roli."
I podle Eliada je šamanismus určitou formou mysticismu a vlastně ani není vhodné ho řadit k náboženstvím. Je to spíše extatická technika, která zpravidla existuje vedle jiných forem magie a náboženství.
Při současném popisu náboženství a kultury společností, v nichž žijí šamani, se setkáme s různými pojmy. Rusky psaná odborná literatura používá především výraz šamanismus, zdroje v angličtině upřednostňují pojem animismus. Někteří autoři hovoří také o prvcích totemismu a fetišismu, o kultu předků.
Zhodnotím-li dosavadní teorie, zdá se mi, že z uvedených výrazů nejbližším výrazem, který popisuje původní náboženství obyvatel Sibiře a centrální Asie, je animismus. Animismus chápaný jako víra, že vše, co nás obklopuje, je živé a má duši a může nám pomáhat nebo škodit.
Podívám-li se však zblízka na konkrétní tuvskou realitu, je zjevné, že veškeré teorie a názvy jsou jen nálepky, které svědčí především o naší evropské představě o jednotném, koherentním náboženském systému a nevypovídají příliš o pestré realitě. Proto pojem animismus chápu pouze jako velmi hrubé rozřazení, které nám pomáhá situaci jen uchopit zvnějšku, nikoli pochopit zevnitř. V druhé, hlavní části této diplomové práce se proto soustředím především na to, které výrazy používají nositelé kultury, když mluví o tom, co my nazýváme jejich náboženstvím.
Šaman byl Evropany vnímán jako psychicky narušený jedinec, proces jeho komunikace s duchy ve stavu transu byl označován za nepříčetnost, šílenost. Šamanova role ve společnosti však byla mnohem širší a nespočívala jen v komunikaci s duchy ve stavu transu. Jak tvrdí burjatský historik a znalec "šamanismu" Michajlov, šaman nemohl být psychicky narušenou osobností, protože by nezvládl vše, co bylo potřeba. Šamani museli být dobrými znalci tradic vlastního národa, mýtů, legend a obřadů, museli mít široké znalosti z lidové medicíny a být schopni skládat a pamatovat si dlouhé texty modliteb, zaklínání a hymnů, jimiž se k duchům obraceli. Jejich autorita ve společnosti jim dala také politickou moc, jejich názor na konkrétní problémy společnosti byl ctěn.
Při popisu šamanského transu z emického hlediska se hovoří o kontrolovaném, tedy uměle vyvolaném, stavu posedlosti duchy, během kterého šaman komunikuje s duchy a božstvy a tak nalezne řešení dané situace.
Šaman je náboženský specialista, který je se svým posláním spjat na celý život. Nikdo se nerodí jako šaman, ale šamanství může být dědičné. Šaman může být muž i žena, v pojmenování rozlišují šamana a šamanku pouze některé jazyky. Člověk se nestává šamanem z vlastní vůle, nýbrž tím, že si ho vyvolí duchové, kteří ho začnou kontaktovat. Tyto duchy se šaman musí naučit ovládat. Rozšířená je instituce učedníků a pomocníků šamana, kteří se tak mohou připravovat na svou pozdější samostatnou činnost. Člověk, který byl vyvolen duchy a rozhodl se stát šamanem, podstupuje iniciaci (zasvěcení), která může probíhat za účasti veřejnosti (např. tunguzští Šive a výstup šamana na žebřík z mečů) nebo vskrytu (např. oživování bubnu a pláště u Tuvanů). Hlavní rolí šamana je komunikace s transcendentnem, komunikace s duchy a božstvy. Jeho status je vysoký, vlastní komunita chová k šamanovi úctu, váží si ho a zároveň se ho obává.