Tajemná relikvie - Svatý grál

Autor: Převzato <@>, Téma: Duchovno, Zdroj: www.rota.cz, Vydáno dne: 20. 10. 2007

Grál mívá podobu oslnivého světla.
Umberto Eco (Foucaultovo kyvadlo)
 
Samo jméno grál pochází ze starofrancouzského graal, jehož původ je pravděpodobně v latinském cratalis, odvozeného od řeckého cratr, což znamená miska či měsidlo.


Etymologické kořeny

Jiné prameny uvádějí, že vzniklo zkomolením slov Sanguis Regalis (krev královská). Jeho podoba je však nejistá. Mluví se někdy o míse či broušeném poháru z jednoho kusu smaragdu (uváděn je také jaspis), jindy o broušeném smaragdu. Pohár měl být naplněn Kristovou krví a sloužit jako univerzální lék, Elixír života, či Kámen mudrců.

Alchymista Fulcanelli ve svém díle "Příbytky filosofů" uvádí: "Týž symbol měli i Egypťané. Seraphis mívá onen předmět na hlavě a na březích Nilu nese jméno Gardal. V Gardalu uchovávali kněží hmotný oheň, stejně jako kněžky v něm přechovávaly nebeský oheň Ptahův. Pro Isidiny zasvěcence byl Gardal hieroglyfem božského ohně. Neboť tento bůh - Oheň, bůh - Láska, se vtěluje věčně do každé bytosti a vše ve vesmíru má jeho životní jiskru."

Grál - kalich (květiny) představuje pasivní, ženský prvek. Také smaragd je nositelem pasivní energie, neboť odpovídá planetě Venuši - jitřence - jindy označované Fosforos či Lucifer. Aktivním prvkem je pak krev či semeno. V orientální literatuře nalezneme nespočet pověstí o zázračném kalichu anebo lotosu (kalich rostliny), do nichž padá kapka vody či krve, čímž získávají zázračnou a léčivou moc. Maurská legenda mluví o Svatém květu, jenž oplodněn semenem božím byl snesen andělem v podobě zlatého motýla (opylovače). Příběh ze 6. století mluví o magickém tyglíku, o který pečovalo dle legendy devět panen a jehož pomocí můžeme vidět vzdálená místa či minulost nebo budoucnost. Podle středověkých legend jedl Ježíš svou poslední večeři z této mísy a do ní také Josef z Arimatie zachytil krev z jeho ran či z rány po Longinově kopí. Na Velký Pátek sestupují andělé z nebes a s pozdviženým Svatým grálem čekají, až jiní andělé vloží do něj hostii přinesenou od Boha.

Tajemní Esejští

V literární historii se nám dochovaly zprávy o tomto židovském mnišství v dílech Filona Alexandrijského a Josefa Flavia. Filon Alexandrijský vysvětluje smysl tohoto označení z řeckého názvu hosioi "zbožní, svatí" což odpovídá hebrejskému ekvivalentu chasíd. Členy byli muži i ženy všech společenských vrstev v Izraeli, kteří žili společně v obcích "zasvěcených ideálu náboženského života, ticha, oběti a lásky". Oba autoři shodně uvádějí počet asi 4000 členů tohoto společenství. Po splnění noviciátu se Izraelité mohli začlenit do tohoto společenství po složení slibu "života podle Tóry, života v modlitbě, poslušnosti, chudobě a čistotě ve světle Hospodina a podřízení se jeho vůli." Samotný Héródés jim byl osobně nakloněn, Esejští byli vyjmuti z přísahy loajálnosti k jeho osobě. Byli také označováni jako cadikové čili svatí nebo spravedliví. Učili, že duch se musí zbavovat hmotných vlivů, praktikovali zvláštní cvičení, postili se a dodržovali askezi. Jejich řád měl čtyři zasvěcovací stupně: věrní, osvícení, zasvěcení a dokonalí. Podle gnostické nauky byl Ježíš vysokým zasvěcencem, ale podle narážek v textech můžeme soudit, že byl od dvanácti let členem bratří Esejských, kteří mu předali své znalosti.

Svatý grál byl údajně součástí pokladu, který nabídla královna ze Sáby králi Šalamounovi. V rámci dědictví byl pak v rukou Nikodéma, který byl učitelem zákona a současně i radním. Později přešel do rukou Josefa z Arimatie. Tento vcelku záhadný muž byl jedním ze zámožných členů židovské rady. Zůstával dlouho tajným přívržencem Ježíšovým a až teprve po Kristově smrti se veřejně přihlásil k jeho učení. Po snětí z kříže si na Pontiu Pilátovi vyžádal tělo Ježíšovo. To mu bylo darováno a on je spolu s Nikodémem pohřbil v novém hrobě ve své zahradě na Kalvárii, vzdáleném asi 40 metrů od místa ukřižování. Nikodém také obstaral vonné masti z myrhy a aloe.

HROB Průřez Ježíšova hrobu, jak vypadal původně.
A = předsíňka
D = vstup
C = v hrobě po pravé straně výklenek s kamenným ložem
B. Na tomto loži Kristus odpočíval

Katarští a křížová výprava

Označení Kataři, Karaité, Kacíři či Albigenští patří dalšímu zajímavému společenství věřících. Vzniklo v druhé polovině 8. století v Mezopotámii. Pro přehlednost je již nadále budu nazývat Katary. Katarské učení mluví o existenci dvou bohů. Čistého Ducha - Boha Lásky, který nebyl poskvrněn hmotou, a o jeho protipólu, který nazývali Rex Mundi - Král světa stvořeného ve hmotě, o němž věřili, že je schopen manifestovat svoji moc ve fyzickém světě. Dle jejich filosofie byl vesmír stvořen právě oním Králem světa.

Kataři odmítali přijmout kříž a ukřižování jako symbol, v důsledku čehož na ně roku 1209 zaútočila armáda o síle 30.000 tisíc rytířů. To vše se odehrálo v Pyrenejích, na území dnešní Francie. Albigenská křížová výprava trvala čtyřicet let, její účastníci nosili jako znak kříž, stejně jako křižáci v Palestině.

Tradice praví, že Kataři odnesli svůj pohádkový poklad - jehož součástí byl údajně i Svatý grál - do poslední bašty odporu pevnosti Montsegur. Když už byla situace neudržitelná, vyžádali si čtrnáctidenní příměří, aby se mohli poradit, než se vyjádří k podmínkám, za kterých budou ochotni se vzdát. V té době proběhl v pevnosti zřejmě velmi důležitý svátek - rituál -, po jehož realizaci byl z pevnosti odnesen poklad do bezpečí. Termínem se tento svátek shodoval i s Velikonocemi - svátkem ukřižování. Toto příměří vypršelo 15. března. Přes 200 Katarů bylo později vyvlečeno do ohrady z kůlů a hromadně upáleno.

Do této oblasti Pyrenejí se vydal i Richard Wagner před tím, než začal komponovat svou poslední operu - Parsifal. Ani Adolf Hitler tuto oblast neopominul. V letech 1940 - 1945 šly po stopách Wagnera německé jednotky, které zde prováděly mohutné vykopávky, především v oblasti městečka Rannes-le-Château.

Templářský řád

Dalším společenstvím, v jehož vlastnictví byl údajně Svatý grál, je řád rytířů - Templářů. Podle Guillauma de Tyle byl templářský řád založen roku 1118 Hugem z Paynsu (z hrabství Champagne) a Gottfriedem ze St. Omeru. Původním cílem řádu bylo chránit poutníky na cestě od břehu moře do Jeruzaléma, kam až jim dovolovala jejich "moc". Zakládajících členů bylo devět a po devět let nebyli přijímáni noví členové. Oficiálně byl templářský řád uznán roku 1128 církevním sněmem v Troyes, kde byla řehole schválena. Král Balduin dal řádu k dispozici část svého obydlí, na jehož místě stával chrám krále Šalamouna (Templum).

Hugo z Payns při své osobní cestě po Francii, Anglii a Španělsku získal pro "společnou věc" tři sta nových rytířů a souvěrců. Záhy však vznikla povinnost Templářů bojovat proti jinověrcům a udržet Svatou zemi v rukou křesťanů. Za svou věrnost získávali Templáři od papežů všelijaké výsady. Eugen III. udělil roku 1163 Templářům jako odznak rudý kříž na bílém plášti.

Jádro řádu tvořili rytíři šlechtického původu, druhou kastou byli bratři sloužící, kteří se dělili na zbrojnoše (armigeri) a bratry řemeslníky (famuli). Jejich šat byl hnědý či černý s červeným křížem. Třetí třídu tvořili kaplani, kteří obstarávali církevní věci řádu, jenž podléhal pouze papeži. Podařilo se zde spojit mnišství a rytířství - vliv duchovní i vojenský.

Růst moci a bohatství však zřejmě způsobil i pád řádu. Na počátku XIII. století byl řád papežem obviňován z kacířství. V důsledku nepříznivých událostí pro řád přesídlil velmistr řádu Gaudini na Kypr a později celý řád přesunul své pole působnosti do Francie. Definitivní konec Templářského řádu zpečetil Filip IV. Rytíři byli obviněni ze zapírání Krista a uctívání Bafometa - "zlaté vousaté hlavy". V noci z 12. na 13. října 1307 byli ve Francii zatčeni rytíři i velmistr řádu a roku 1308 potvrdilo říšské shromáždění jejich vinu. Mnoho rytířů bylo umučeno či doživotně uvězněno.

Do Čech přišli Templáři roku 1232, kdy se usadili na Moravě. Jejich největší vzmach na našem území byl za vlády Václava II. Je zajímavou shodou, že i Václava údajně podvedla jeho žena s dvořanem a on, stejně jako legendární Artuš, jim odpustil. V Praze vystavěli roku 1252 klášter svaté Anny na Starém Městě a rezidenci v Celetné ulici (naproti domu Černé Matky Boží), jíž dali jméno "Templ". Vzpomeňme na Blanické rytíře, které má vyvést sám sv. Václav.

IMAGE



IMAGE



IMAGE

Grál v legendách a mýtech

Na konci XII. století napsal Robert de Boron legendu o Svatém grálu "Roman du St. Graal", z níž se nám dochovala pouze první část. Vypráví o dobrodružství rytířů kulatého stolu krále Artuše. Podle Borona donesl grál do Anglie syn Josefa z Arimatie a po mnoha peripetiích jej nalezl rytíř Parsifal, který se stává jeho strážcem. Ve francouzské literatuře v téže době vniká nedokončená báseň od Chrestiena de Troyes "Le komte del graal". V rané velšské básni "The Spoils of Annin" (Poklad z Annen) vede král Artuš skupinu válečníků do říše mrtvých, aby zde ukradl Cauldron z Arawnu - kotel, který má moc oživit toho, kdo je do něj ponořen.

V německé literatuře nalezneme pověst o grálu u Wolframa von Eschenbach. Grál je zpodobněn broušeným, zázračným smaragdem, obdařeným od Boha milostmi, který byl stvořen na počátku světa. Nejprve ho chránili andělé, ale při bitvě Boha s Luciferem vypadl padlému andělovi z koruny; později jej střežil řád dokonalých rytířů - Templářů. Již ve starých mohamedánských legendách a Koránu se setkáváme s kamenem, sneseným anděly ze Sinaje, který byl postaven v chrámě namísto oltáře a na němž byla založena svátost oltářní. S těmito legendami zřejmě souvisí i ruská pověst o kameni jménem Alatyrj. Jméno kamene sice ukazuje na pravděpodobný východoturecký původ, o to záhadněji působí jeho spojení s křesťanskou legendou.

Ať byl Svatý grál pohár či smaragd - ať byl či nebyl - dodnes jitří naši fantazii. Relikvie, která má zázračnou moc, vyléčí každou nemoc a kterou již několik století nikdo neviděl.

strigona

Prameny:
BIBLICKÉ DĚJINY, Dr. Václav Kubíček, 1941
SVĚDKOVÉ ČASU, Leo Deuel, Odeon, 1975
DĚJINY JUDAISMU, André Chouraqui, Victoria Publishing, 1995
DĚJINY HEBREJSKÉHO NÁRODA, André Lemaire, ERM, 1994
TAJNÉ SPOLEČNOSTI OKULTNÍ, MYSTICKÉ A NÁBOŽENSKÉ, Karel Weinfurter TAJNÉ SPOLEČNOSTI V ČECHÁCH, Emanuel Lešehrad, PDN
PŘÍBYTKY FILOZOFŮ, Fulcanelli, Trigon, 1996
ENCYKLOPEDIE OKULTISMU, Dr. Jan Kefer
OTTŮV SLOVNÍK NAUČNÝ
KELTSKÁ SPIRITUALITA A HLEDÁNÍ GRÁLU, John Matthews, Alternativa
SVATÁ KREV A SVATÝ GRÁL, Michael Baigent, Richard Leigh, Henry Lincoln, Dobra 2003
STRUČNÝ ETYMOLOGICKÝ SLOVNÍK JAZYKA ČESKÉHO, Josef Holub - Stanislav Lyer, SPN, 1992