Ladislav Kurc - Vysoká škola chemicko-technologická
Zavádějící představa o skleníkovém efektu, která je evokována již nešťastným názvem tohoto jevu „skleníkový“, je díky své jednoduchosti úspěšně šířena. Simplifikace však znemožňuje realistické vnímání problému globálního oteplování. Dává občanům pouze možnost přiklonit se k jednomu ze dvou protichůdných proudů. Jedna názorová strana sebe vymezuje jako zachránce lidstva, přicházející v hodině dvanácté s odvrácením apokalypsy a má z tohoto důvodu řadu sympatizantů (sám bych se k nim přidal, shledal-li bych argumenty pravdivými). Většině z nich uniká skutečnost, že svým postojem podporují maření nepředstavitelných hodnot pod státním a mezinárodním dirigismem. Jestliže jsme všichni vedeni do situace, kdy každý bude přispívat nemalými prostředky na odvrácení klimatické fikce, je prospěšné bez politického a emočního zabarvení porozumět hlavnímu nástroji manipulace – skleníkovému jevu.
Skleníkový efekt
Princip skleníkového efektu není zvlášť složitý. Molekuly některých plynů v atmosféře absorbují určitou část infračerveného záření a tím současně absorbují energii tohoto záření. Té se zbaví emisí (vyzářením) záření s větší vlnovou délkou, šířící se všemi směry od molekuly skleníkového plynu. Část nového záření tedy putuje zpátky k povrchu Země, je to ale záření jiné kvality s jinou vlnovou délkou.
Aby plyn měl tzv. Skleníkovou funkci, nesmí absorbovat krátkovlnné sluneční záření dopadající na Zemi, ale pouze dlouhovlnné (infračervené) záření, které vzniká ze slunečního záření na zemském povrchu. Každý skleníkový plyn absorbuje z širokého spektra záření směřujícího do kosmu jen část. Záření s určitými vlnovými délkami, které skleníkový plyn absorbuje, je označováno jako jeho absorpční okno. Interakcí záření pouze těchto vlnových délek (vlnových délek absorpčního okna) s daným plynem může vznikat skleníkový jev. Absorpční okna jsou pro každý plyn odlišná, mohou se ale překrývat a záření o určitých vlnových délkách se může skleníkovými plyny ze spektra zcela odstranit. Modelováním přeměn slunečního záření v atmosféře a na zemském povrchu došli chemici k závěru, že tzv. Absorpční okno oxidu uhličitého je téměř vyčerpáno. Jestliže stávající atmosféra absorbuje téměř veškeré záření, které může absorbovat oxid uhličitý, další zvyšování koncentrace tohoto plynu v atmosféře již ovlivňuje skleníkový efekt nevýznamně.
Jinými slovy zvyšování koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře je z pohledu globálního oteplování marginální. Tuto skutečnost však klimatické modely ignorují. To samozřejmě neznamená popření existence skleníkového efektu. Bez něj by teplota na Zemi byla v průměru o 33 °C nižší. Vytváří jej z 50 až 80 % vodní pára v atmosféře. Kromě oxidu uhličitého jsou dalšími významnějšími skleníkovými plyny metan (je hlavní složkou bioplynu a zemního plynu) a oxid dusný. Do výčtu je dobré zařadit i syntetické plyny v atmosféře, například jedna molekula fluoridu sírového má potenciál skleníkového efektu odpovídající potenciálu asi deseti tisíc molekul oxidu uhličitého. Už pouze z této hodnoty je patrný obrovský rozdíl mezi jednotlivými plyny. Vytváření vlastního názoru je podmíněno určitými znalostmi. Neznalost veřejnosti je v tomto případě velmi často zneužívána. Znalost tohoto jevu umožňuje porozumět různosti jednotlivých skleníkových plynů. Je neproduktivní soustředit se na omezování emisí oxidu uhličitého.
Skleníkový efekt neroste se stoupající koncentrací skleníkového plynu ani lineárně, ani neomezeně. Při určité koncentraci skleníkového plynu v atmosféře se vyčerpá záření s vlnovými délkami jeho absorpčního okna a proto další růst koncentrace plynu neovlivňuje skleníkový efekt.
Nepříjemná pravda
Rozšířená povrchní představa, že skleníkové plyny zamezují infračervenému záření opustit atmosféru, nahrává apokalyptickým vizím ohřívání planety. Tuto „nahrávku“ rozpracoval Al Gore ve filmu „Nepříjemná pravda“, který byl letos oceněn Oscarem. Skleníkový efekt je ve filmu objasňován tak, aby výklad posloužil záměru autora. Ten jej charakterizuje takto: „Sluneční záření přichází na Zemi a zahřívá ji. Jeho část je potom vyzářena zpět do vesmíru ve formě infračerveného záření. Část tohoto infračerveného záření je zachycena touto vrstvou a zůstává uvnitř atmosféry.“ Představa Ala Gorea, že se záření v atmosféře zachycuje, tedy jakoby akumuluje, je výrazem nepochopení zákona zachování energie. Takový výklad se týká jen první poloviny jevu (absorpce záření) a neříká nic o jeho podstatě, o dalším „osudu“ absorbované energie. Ve filmu se Al Gore situuje do role moudrého a zodpovědného odborníka. Vytváření zdání odbornosti má zvýšit věrohodnost dokumentu. Scénárista a hlavní postava několikrát ve filmu zdůrazňuje své univerzitní vzdělání, při vysvětlování skleníkového jevu jej však zapřel ještě jednou. Citace překladu: „Problém ale je, že tenká vrstva atmosféry neustále nabývá na objemu v důsledku znečišťování. A čím silnější ta vrstva je, tím více infračerveného záření je zachyceno. Tím se celá atmosféra zahřívá. To je princip globálního oteplování.“ Je nutné dodat: To je zcela smyšlený a chybný princip globálního oteplování. Snad každý maturant se setkal se stavovou rovnicí plynu, z které vyplývá, že objem jednoho molu jakéhokoliv plynu je shodný. To znamená, že vznikne-li spálením uhlí z jednoho molu kyslíku jeden mol oxidu uhličitého (dle Al Gorea znečištění), objem atmosféry se nezměnil ani o mililitr. Při vzniku skleníkového plynu oxidu dusného se dokonce objem atmosféry snižuje, jedná se však o zcela nepatrné změny objemu, které nemohou mít globální dopady. Někdy se podsouvá účastníkům Mezivládního panelu pro klimatické změny (IPCC), že pracují na politickou objednávku. O tom lze jen spekulovat. Za ČR se jednání IPCC účastní Jan Pretel, vedoucí oddělení změny klimatu, Českého hydrometeorologického ústavu. Tento klimatolog také zpracoval exkluzivně pro ČEZ a.s. Odborný komentář filmu „Nepříjemná pravda“ (www.cez.cz). Zatímco objasnění skleníkového efektu ve filmu lze označit z výše uvedených důvodů za scestné, Jan Pretel se vyjadřuje opačně. Uvádí „Al Gore velmi názorně popisuje funkci skleníkového efektu i zesilujících účinků emisí skleníkových plynů.“ Nelze předpokládat, že by Jan Pretel neznal princip skleníkového efektu. Důvody, proč pochvaluje zavádějící až smyšlený výklad Ala Gorea, lze těžko odhadnout.
Skutečnost versus mediální obraz
Informování široké veřejnosti o globálních problémech lidstva je záslužné, mělo by být ale vyvážené. Téma klimatických změn je dosud odborně nezralé, což je zamlčováno. Veřejnosti jsou podávány neúplné informace a hypotézy jsou vydávány za prokázané teorie. Přitom jsou používány termíny, jejichž význam většina veřejnosti chápe jen intuitivně a značně zkresleně (např. Skleníkový efekt, skleníkové plyny, funkce oxidu uhličitého v atmosféře atd.). Je potřebné přiznat, že téma změny klimatu se dostalo z vědecké úrovně na úroveň politickou, a především masmediální, předčasně. Deficit věrohodných vědeckých závěrů, o něž by se mohla opřít veřejnost i politici, umožňuje extrapolací vybraných jednotlivostí vytvářet mediálně působivé obrazy. Například často jsou uváděny jako důkaz účinku oxidu uhličitého na oteplování planety křivky zachycující koncentraci oxidu uhličitého a teplotu za období 600 tisíc let. Během tohoto období se několikrát ve shodné periodě měnila koncent race oxidu uhličitého v intervalu 180–280 ppm a teplota v rozsahu 10 °C. Tyto křivky jsou však důkazem opačného tvrzení. Vždyť koncentrace oxidu uhličitého za posledních 150 let stoupla o dalších 100 ppm (na 380 ppm), ale teplota se změnila jen o 1 °C. Přesto, že současná realita je experimentálním důkazem neexistence vztahu příčina (růst koncentrace CO2) – následek (oteplení), jsou tyto křivky stále na předním místě arzenálu zajišťujícího závratné investice do snižování emisí oxidu uhličitého z fosilních zdrojů.
Hurá bioenergie
Příkladem ukvapených politických rozhodnutí bez odborného posouzení, je legislativně zakotvené plošné míchání biosložek do motorových paliv. Opatření je opět zdůvodněno bojem se skleníkovým efektem a má snížit emise oxidu uhličitého pocházejícího z fosilních zdrojů. Do nafty bude postupně přimícháváno více a více metylesteru řepkového oleje. Při pěstování řepky však vzniká významné množství oxidu dusného, který je třistakrát účinnější skleníkový plyn než oxid uhličitý. Existují práce, které komplexně porovnávají příspěvek ropné a bio nafty ke skleníkovému efektu a dochází k závěru, že příspěvek bionafty je srovnatelný až vyšší než ropné nafty. Tyto práce navíc nepočítají s tím, že by absorpční okno oxidu uhličitého bylo vyčerpáno. Současné miliardové investice věnované na pořízení nových lihovarů jsou vyvolány jistotou odběru etanolu, který bude přimícháván do benzinu.
Rovněž toto rozhodnutí nebylo opřeno o seriózní argumenty. Chybí mu bilance srovnávající energii potřebnou na výrobu bioetanolu a v tomto produktu obsaženou. Odborné odhady uvádějí, že v českých klimatických podmínkách je tato bilance zhruba vyrovnaná. To znamená, že na výrobu jednotkového množství bioenergie ukryté v bioetanolu se spotřebuje jednotkové množství energie z fosilních paliv. Nehledě na možný zanedbatelný vliv oxidu uhličitého na skleníkový efekt je možné označit povinné míchání etanolu do benzínu jako rafinovaný příspěvek zákonodárců ke zvýšení HDP. Automobilista, který bude platit vyšší cenu za „ekologický“ benzín, se však může cítit podveden neboť dražší palivo vyprodukuje stejné množství fosilního oxidu uhličitého, jako „neekologický“ benzín. Útěchou mu může být pocit, že přispěje k vyšší zaměstnanosti v zemědělství, pouze nebude jasné zda v ČR nebo v Brazílii.
Nic nelze namítat proti dosavadnímu odčerpávání zemědělské nadprodukce jejím nepotravinářským využitím. Avšak nesystémová glorifikace bioenergie, která se nově promítla do legislativy, vyjímá biosložky motorových paliv z tržních vztahů. Společensky nepřijatelné spalování obilí je alternováno povinným spalováním biolihu vyrobeného z obilí, bez ohledu na tržní cenu této základní zemědělské komodity. Zákonodárci paradoxně nadřadili získávání bioenergií potravinářské funkci zemědělství. Postupné povinné zvyšování obsahu biosložek v motorových palivech s nadsázkou staví potravinářský sektor do role zpracovatele nadprodukce bioenergetického zemědělství. Nejprve se musí zabezpečit zákonem předepsaný obsah biosložek v motorových palivech a teprve zbývající zemědělská produkce je k dispozici potravinářství. Jestliže se v minulosti zvyšovala cena potravin, byl to důsledek nedostatku – neúrody, vyvolané nepředvídatelným počasím. Jestliže v dohledné budoucnosti dojde na potravinovém trhu k podobnému zvýšení ceny, bude to spojeno s předvídatelnými důsledky určitých rozhodnutí. Ta se zaštiťují doporučením dvou tisíc vědců – klimatologů. Přesto rozhodnutí nejsou příliš promyšlená.
Podíl biosložek v motorových palivech se bude v celé EU zvyšovat naplánovaným tepem bez ohledu na klimatické podmínky (v polárních oblastech stejně jako ve středomoří), bez ohledu na výkyvy počasí (každý sedlák ví, že významně ovlivňuje úrodu) a bez ohledu na varování, že pro produkci bioenergie není dostatek půdy. Důsledky tohoto modelu státem organizovaného boje proti skleníkovému efektu se naplno projevily v posledním období v severní Americe. Ceny surovin pro výrobu bioetanolu (pšenice a kukuřice) dramaticky stouply, například základní potravina mexického obyvatelstva tortila se zdražila na trojnásobek. Zásah do tržních vztahů vyvolal větší cenové turbulence nežli nepředvídatelné počasí v období neúrody.
Příroda nekončí 100 km nad zemí
Díky mediální chytlavosti jsou práce podporující hypotézu o zásadním vlivu člověka na oteplování opakovaně zdůrazňovány. Existují však i jiná vědecká zjištění. Například skupina, kterou vede S. K. Solanki z německé obdoby naší akademie věd, zrekonstruovala na základě přesného stanovení obsahu kosmogeních prvků, sluneční aktivitu v průběhu posledních 11 tisíc let. Vědci uvádějí, že z tohoto časového úseku je současná sluneční aktivita nejvyšší a navíc délka období vysoké aktivity je výjimečně dlouhá. Mimořádná perioda trvá již sedmdesát let, přičemž poslední tři dekády je aktivita Slunce vůbec nejvyšší. Protože platí okřídlené pravidlo „příroda se chová obvykle obvykle“, v případě nadprůměrně dlouhého a intenzivního období sluneční aktivity se tedy zvyšuje pravděpodobnost ukončení současné periody přirozeného oteplování planety. Vyvrácení či zpochybnění zde uvedených odborných argumentů se autor tohoto textu snažil nalézt v materiálech IPCC. Buď hledal nedostatečně, neboť na zpochybnění nenarazil, nebo se jedná o „nepříjemnou pravdu“?