Další učební lekcí totiž bude naučit se upřímnosti a zbavit se viktoriánského pocitu viny. Kdesi jsem četla nádherný vtip: „Víte, co je to manželství? Slib sexuální poslušnosti.“ Nesmírně mě to pobavilo. Církev v nás ve středověku vytvořila strašidelný model lidského fungování. Protože se lidem, kteří se dokáží svobodně a uvolněně oddávat sexu a tím pádem vědí, o čem je život, špatně vládne, vštípila do mysli lidí utkvělou představu, že podpisem manželské smlouvy se už nikdy v životě nesmějí podívat, natož setkávat (a nedej Bůh pohlavně) s nikým jiným. Podvěsku mozkovému jsou však takovéto nesmyslné výmysly totálně ukradené a kvůli nim z něj hormony odkapávat nepřestanou.
Součástí učení nového věku bude naučit se upřímnosti. A to především upřímnosti sami k sobě. Naše duše bude potřebovat žít v pravdě. Takže budeme-li se s někým milovat jen z povinnosti nebo ze strachu, budeme nespokojení a tato nespokojenost se projeví na našem zdraví. Budeme podráždění, nepříjemní na svoje okolí, špatně se nám bude spát a celkově to bude odnášet naše zdraví. Budeme naštvaní sami na sebe, protože to něco v nás bude vědět, že si lžeme.
Vězměme si to na příkladu. Jsou dva. Muž a žena. Velice po sobě touží, ale drží je od sebe strach a pocity viny. On, ona nebo oba se bojí, že tím, že se budou stýkat a následně se to provalí, je zavrhne nejen manželská polovička, ale i ostatní členové rodiny a jejich okolí. Mají strach ze sebe, protože mnoho z nás má v sobě zakódováno to, aby neztratili kontrolu sami nad sebou v případě, že byse jim to s tím druhým začalo až moc líbit a v jejich životě by potom nemusel zůstat kámen na kameni. Strach pociťují i v tom směru, že nás přeci nemůže mít nikdo rád, když bysme si začali žít podle svojí představy. Pocity viny se derou na povrch i v souvislosti s tím, že přeci to tomu druhému nemůžeme udělat. Buď proto, že se o nás tak „hezky stará“ anebo i proto, že nám kolikrát nedává nic jinýho než „pořádný géčka“. Strach je mocná iluze a pocit viny obrovský bubák.
Jak z toho ven? Pakliže se o to sami nepřičiníme, můžeme si být zcela jisti, že už se Vesmír sám postará o to, abysme uposlechli hlas svého srdce. Neboť právě za hlasem srdce vede ta správná cesta. A když se tomu budeme bránit, bude to akorát déle trvat a víc bolet.