Samozřejmě, nejprve ty „lidské“: jednou za půl hodiny projede po cestě auto. Někdo jen tak lehce víkendově něco pořeže motorovou pilou, ale vzápětí začnou ozývat pravidelné a rytmické tahy obyčejné pily. Pak následují, samozřejmě, zvuky štípání dříví. Sem tam zaštěká pes, po střechách kůlen se procházejí neslyšně kočky a pozorují v jednou koutku jedné z mnoha zahrad domů kolem a naproti dvě slepice. Soused hrabe listí. Ale žádný hukot aut a tramvají, žádné troubení, žádné sirény hasičů nebo záchranářů: zvuky venkova jsou sousedské a nespěchají.
Tam na vsi u Kolína, kde jsme poslední dva a půl roku bydleli, by bylo taky krásně, kdyby před lety nějaký naftokop nenakopl krumpáčem naftové potrubí (aby ušetřil pár stovek): dlouhé roky pak za humny hučela čistička. Kdyby se počet aut projíždějící zatáčkou z kopce za tu dobu neztrojnásobil. A kdyby letci a parašutisté nezneužívali každého hezčího dne k náletům na nebe a seskokům do okolních polí. Hukot „anduly“ pravidelně v kruzích (většinou přímo nad vesnicí) stoupající do patřičné výšky byl zvláště o sobotách (to se vždy přidal soused s elektrickou sekačkou) a nedělích značně nepříjemný. Lidi si neuvědomují, jak moc jsou zvuky, je-li jich moc a neustále, škodlivé, a že by se měli před akustickým smogem bránit. Hlukové mapy velkých měst, které se vytváří, snad lidi a především (ne)zodpovědné, proberou.
Ale zpátky ke zvukům a jak s nimi zacházet: před mnoha a mnoha lety jsem vedl kurz jógy v Beskydech. Na stráni nad chatou jsme leželi v trávě a v tom božském klidu si představovali, jak uvolňujeme sval po svalu, od nohou nahoru až k hlavě (jóganidra). V tom pár desítek metrů pod námi správce začal řezat cirkulárkou. Zzzink, zzzzunk. Všichni Pražáci ztuhli a já přímo viděl u jejich hlav komiksové bubliny s nadávkami a poznámkami typu: „No, za šest stovek a teď tohle!“ A tak jsem všem vysvětlil, jak krásný je takový zvuk cirkulárky, jak obsahuje obrovský počet různých frekvencí, jak jiný je zvuk, když se řeže velká kláda, nebo jen tenké konce stromů. Zaujalo je to, a tak jsem po chvíli požádal, aby pak poslouchali to ticho mezi jedním a druhým řezem cirkulárky. Zzzink, a teď vší silou poslouchat ticho, a zzuunk a teď poslouchat vší silou ticho. Jak bych to objednal, ozvalo se zzzink, my poslouchali ticho – ale žádné další zzzunk se od cirkulárky a správce neozvalo. Asi si šel zakouřit. Minuta, dvě, tři, stále třeskuté beskydské blahodárné ticho. Teprve za hodně dlouho se najednou ozvalo to slastné spásné a z třeskutého ticha všechny jógíny vysvobozující zzzzunk!
Tak jako v případě lidí a věcí, kteří a které nějak vadí, i v případě nepříjemného zvuku platí, že změním-li postoj, změním i dopad (to zní jako hezký slogan, ale vy víte, co tím myslím). Tentýž zvuk byl nejprve nepříjemný, ale po změně postoje k němu se změnil v něco spásného a vysvobozujícího.
Neustálý hukot Prahy (dálnice, továrny) se lze naučit vnímat jako mantru (pokud jej člověk dokáže „slyšet“ harou, třetí čakrou). Také proto je tak důležité umět poslouchat zvuky tiché přírody: dobíjejí mozek nejen elektřinou (o tom jsem psal jinde a jindy), ale i psychiku klidem a mírem (byli jsme na ně miliony let evolučně přizpůsobeni).
Někdo něco zatloukal a od zdí okolních domů se odrážel trojnásobnou ozvěnou exotický rytmus. Vítr něžně šuměl, aby se občas rozčílil a shodil hrst žlutých lístků břízy až ke mně na terasu. Ostatní padaly s jemným šustěním na již vyschlé listy na ještě zeleném trávníku. Někde vyjelo auto z garáže. Vedle v domě měli mejdan, bylo slyšet jak nějaký mužský hlas něco vypráví (asi vtipy), potom se přidal chechtot ženských hlasů a opět jeden muž vyprávěl. Z jiného směru zazněly zvuky lopaty, nabírající asi písek nebo jemný štěrk: tohle zvukové cvičení, vzpomínat na zvuky (Jak zní lopata, nabírající písek, štěrk, uhlí, koks, hlínu, vodu, sníh atd.) občas dělám s účastníky seminářů Umění naslouchat. Kdesi v dálce přeletělo nějaké letadlo.
Zvuky jsou tu na kopci v Hudlicích takové nevtírané, k venkovu a zdravému životu patřící. Jsou sousedské a nespěchají.
A to jsem ještě nebyl v okolních lesích!