Díky metodám zobrazujícím detaily funkcí mozku dokázali vědci odlišit skutečné vzpomínky od falešných. Potvrdili, co tušíme, že totiž na vzpomínky není spolehnutí. Paměť nám často nabízí i informace, které jsou jen výplodem naší fantazie. Potkáme na ulici člověka, o kterém jsme přesvědčeni, že jsme ho už někde viděli. Jen netušíme kdy a kde. Ve skutečnosti jsme se nikdy nepotkali. To jen mozek nás ošálil.
Jinými slovy, tak jako dnes už víme, že mozek, ve svých devíti desetinách toho, o čem moc nevíme, a co nás vlastně řídí (mám na mysli podvědomí a nevědomí), vždy ví daleko lépe, jaké je řešení toho kterého aktuálního problému – jen kdybychom se s tímhle moudrým rádcem v každém z nás uměli nějak propojit, a tak jako víme, že je lepší nelhat, nekrást a nepodvádět (protože mozek nikdy nezapomíná a každá lež, krádež a každý podvod pak celý další život narušuje klid a pohodu zloděje, lháře či podvodníka, ať se on sám tváří jakkoli suverénně), tak si budeme muset zvyknout na to, že v dnešní době nejistoty si nesmíme být „jisti“ ani vlastním mozkem. Nebo jinak, kdo často lže a vymýšlí si, už ani neví, co je pravda a lež a opravdu uvěří tomu, co si myslí, že je pravda.
Mimochodem, ale příznačně, v rozhlase jsem zaslechl krátkou zprávu o vítězi každoroční (někde v anglicky hovořícím světě pořádané) soutěže O největšího lháře. Letos zvítězil nějaký autor se svou knihou o tom, jak statečný anglický agent se za 2. světové války vydal přímo do německé ponorky ukrást digitální dekodér špionážních šifer.
A pak přišlo to, co mne pobavilo a ilustrovalo výše zmíněný objev: „Soutěže se může zúčastnit každý“, pokračovala zpráva, „kromě politiků a právníků. Ti mají lhaní v krvi.“
I neurolog Cabeza už ví a potvrdil, že to, že si náš mozek vymýšlí, nepoznáme. Takovou „vylepšenou“ falešnou vzpomínku by neodhalilo ani vyšetření mozku magnetickou rezonancí. Pro fiktivní detaily k obohacení falešné vzpomínky sahá mozek do hipocampu a plně jej přitom aktivuje. Vypadá to, jako kdybychom si vybavovali skutečnou událost. Pravidelným lhaním „natrénovaný“ mozek lháře (notorického svůdníka, reklamního agenta, politika a právníka, další profese si doplňte sami), který sám sobě poskytuje další stimuly, pak svého nositele dovede až do blázince (oni ti Napoleonové a Marie Stuartovny skutečně doopravdy věří, že jimi jsou: jejich mozky vytváří realitu „virtuální“, nerozeznatelnou od reality skutečné).
Odpusťme tedy všem „zabejčeným“, kteří tvrdohlavě tvrdí něco, co už všichni vědí, že není pravda: oni za to nemohou, oni těm svým pravdám do posledního detailu věří (a jiné funkce mozku, také nedávno objevené, jim to, co se nehodí do krámu, zamlčují) – ale dejme si na ně pozor (a proboha nevolme je do funkcí, ze kterých je nebudeme moci snadno odvolat). Jejich dlouho trénovaný mozek je prostě šálí.
A dejme si pozor, aby nás samotné mozek šálil co nejméně,a když už k tomu dojde, abychom to poznali. Prevence je jednoduchá a věděl o ní už i Masaryk: nebát se, nelhat a nekrást.