Zaujalo mne, že u nás v Česku vznikla občanská iniciativa, která k smrti odsouzené jedince umisťuje v českých rodinách. Irský tisk prý o tom píše s opovržením: chudí Češi prý přijdou levně ke psu, kterého by si jinak nemohli dovolit.
Nevím, mohu-li zrovna svým oblíbeným Irům připsat masový sadismus. Mohl bych je dokoce omlouvat. Když už pes nevynáší, proč do něj strkat peníze? Ale o to právě jde. Sadistický je systém. I kdyby jednotlivý chovatel byl osobně lidštější, nemohl by snad jednat jinak. Možná by zvolil bezbolestnou smrt zvířat. Ekonomika ho nutí jednat krutě.
Systém, v němž je nám údělem žít, je prostě nepřátelský životu. Životu psů i lidí. Proč nechat žít přebytečného potomka na úkor pohodlí ostatních, když je možno ho nebo ji usmrtit beztrestně už v lůně matky? Proč se nezbavit odborným zákrokem v nemocnici neužitečných starců a stařen? Vždyť jen ubírají prostředky nám živým a je tak lehké získat jejich souhlas.
Barbarské vybíjení irských chrtů na jedné straně a české občanské sdružení na straně druhé, to jsou dva principy vedle sebe: princip tržní a princip občanský. Nemusely by být v rozporu. Iniciativa hrdého občana, který bere věci (třeba i "adopci" irských chrtů) do svých rukou, přece patří ke starým dobrým buržoazním ctnostem. Úspěšný a přitom slušný obchodník, to jsou trh s občanstvím spojené přímo ve svém východisku.
Ideovým vyjádřením je raně novověký humanismus: už Pico della Mirandola a pak Erasmus či Hugo Grotius...
Dodnes jsou vedle cynických irských majitelů závodních chrtů, čeští a irští občané, kterým leží na srdci člověk i zvíře, voda a ovzduší. Znám takové. A nejsou to jen subtilní humanitní vzdělanci. Jsou to třeba i úspěšní a bohatí lidé, kteří však vědí co s penězi. Znám takové ve své lóži a ve svých církvích, i nezávislé. Ale jako obecné pravidlo platí krutá bezohlednost. Systém sám o sobě je nekrofilní.
Už starý Descartes se stává, a sám to asi netuší, ideologem nového systému. Z hlediska jeho přísné racionality je zvíře prostě věc. Připisovat mu city, např. smutek, sklamání a opuštěnost je prý prostodché, nehodné vzdělance.
Po Descartovi buržoazní ideologie činí další krok. Člověk se stává v teorii i v praxi zvířetem a následně věcí. Humanistický étos je už jen k smíchu. Člověk je mechanismem poháněným genetikou a prostředím. Osoba je produktem neosobních sil. Politici, úředníci a zaměstnavatelé jednají s člověkem podle stejných pravidel jako dnešní irští chovatelé se svými psy, i když zatím ne s tou neúprosnou důsledností. Ještě nás nevěší, když jsme unavení a nepodáváme výkony.
Tržní a občanský princip se ocitly v zásadním sporu, je to spor smrti se životem. Civilizace smrti se prosazuje. Biofilní snílky zatím nechává snít, ale brzy je začne trestat.
Někteří irští chrti dožijí svých pár zbývajících let obklopeni láskou rodinné "smečky". Co politicky podniknout proto, aby se uplatnila etika úcty k životu systémově? Jak nechat humanismus přijít k sobě, aby přestal být fiktivní a stal se reálným?
Stačí, aby vzniklo jiné občanské sdružení, které bude do náhradních rodin umisťovat nežádané novorozence, babičky a dědečky? Je možno znovu sjednotit tržní a občanský princip? To bych si přál. Ale kdoví, nemusí-li se občanský, humanistický a ekologický princip ostře politicky prosadit proti diktatuře trhu? Nepřál bych si to, pokud v zájmu života není nutné.