Z archivu poetických příběhů a básní.
„Smím prosit,“ skláněl se Pán Šiva ke své spící šakti.
„Krása má tvé jméno, má královno.“
„Krása má tisíce jmen, můj králi,“
probouzela se Šrí Párvatí s úsměvem.
„Ty dáváš život všem, není ničeho bez tebe,“
zahleděl se Šiva do hlubokých očí své nevěsty.
„Ve spánku rád pozoruji tvé sny.
Jsou průzračné jako prostor, který v nich ožívá.“
„Ty sny mohou ožít jen díky tobě, můj pane, který jsi jim svědkem.
Bez tvé pozornosti by ani má vůle nebyla projevena,
nespojily by se spolu ve vědomí,
nedaly zrod životu,
našemu milovanému dítěti.“
„Ano, v Ganéšovi se naše srdce ukázala být jedním.
A já se ukázal být zlodějem tvých snů,“
usmál se Šrí Šiva a pohladil svou ženu po vlasech,
ve kterých zazářila souhvězdí.
Pak povstali, zlehka se k sobě přivinuli a dali se do tance.