Šesté pokračování vzpomínek našeho čtenáře
Z těchto dávných egyptských inkarnací se zde v Čechách vynořuje mnoho vzpomínek u rozličných lidí. Je to proto, že tehdejší vlna na oceánu bytí má přímou souvislost s ději prožívanými dnes v našich končinách. A tehdejší hrdinové jsou zde a opět si hrají dávnou hru na opakování vztahů. Achnaton, Tutenchamon, Aj, Haremheb, Meritaton a další, jejichž dávná jména zapadla do zapomnění, aby se v případě nutnosti vynořila z hlubin pro ozřejmění opakovaného …
Někdy mohou být vzpomínky prozírajících natolik humorné, že by zevní pozorovatel aspirující na ostruhy v oboru psychiatrie radostí zaplesal. Hezky to dokumentuje mé setkání s X., nádhernou ženou z Luhačovic, kdy jsme seděli nad šálky čaje a vyprávěli si o věcech, které byly v Kristově době již jen 14 století starou historií. Když jsem ji prozradil, že dcery Nefertity poznám odvětila, že v tom případě jistě pochopím i důvod proč psala po třiapůl tisíci let omluvný dopis Haremhebovi za to, že na něj tehdy jako manželka nebylo hodná a teď ji to mrzí …
Pro prozírající, kteří ve svém současném životě rozpoznají opakování dávných vztahů jsou reinkarnační vzpomínky pevnou realitou ..
V mém novém vztahu něco důležitého chybělo, ale nebyl jsem schopen situaci řešit. Jakoby mantinely mého života jasně definovaly kudy musím projít. Sedl jsem si do meditace a chtěl vědět, proč se náš vztah děje. Obdobně i vy, pokud se chcete něco opravdu dozvědět, dozvíte se. Odpovědí mi byla vzpomínka na dobu, kdy jsem jako kněz poskytoval duchovní útěchu této dávné egyptské ženě a z hloubi srdce ji toužil pomoci v těžkých dobách, kdy ztratila rodinu. A tato touha pomoci vyústila po třiapůl tisíci let do desetiletého společného života a dvou dětí. Kolik obdobných her si všichni hrajeme v nesčetných životech a řetězení příčin a následků ! Není čas z toho vystoupit?
Lílá
Mezičas mezi odchodem první a nástupem druhé partnerky se do mého života promítl jako stín smrti i v zevním životě. Náhle jsem měl pocit, že mne mé věci a knihy zatěžují tak, že ani nemohu dýchat. Část jsem rozdal a část odnosil do antikvariátu. Vždy mne zajímala alchymie, ale ač jsem z knih alchymistů vyciťoval jakousi logiku, nerozuměl jsem jim. Pryč s tím vším! Ulevilo se mi a navíc – druhý den jsem se probudil a věděl jsem, že ty obrázky v knihách, které jsem již neměl, chápu! Že by takhle fungoval princip oběti?
Můj duchovní vývoj chvilku šel po dlouhé a chvilku po krátké cestě.
Jedním z nejúčinnějších mechanismů, na kterém lidé na dlouhé cestě vyspívají je okamžik, kdy se stávají rodiči. Dítě a vztah k němu je velmi účinným nástrojem Boží Milosti , který vede k ústupu ega rodičů.. Je to dáno odleskem hloubky nitra, kdy se lidé v bezbranném tvorečku a jeho čistotě poznávají a jeho potřeby nadřadí svým. A stejně jako při všech jógách, kdy na sebe zapomínají, i při péči o dítě ustupuje lidské ego do pozadí a tím umožní vystoupení ANANDY, šatu Božího – lidé zažívají štěstí a blaženost. A výše popsané se prolíná ještě s neinkarnačními vazbami .
V domku s mými rodiči žila otcova matka, má babička. Od mého dětství jsme spolu měli hezký vztah. Po zhoršení jejího zdravotního vztahu jsem ji v nemocnici denně navštěvoval. Až ten poslední den jsem opomněl. Následující den ráno, těsně před probuzením jsem měl velmi živý sen, ve kterém mi přišla říci, že odchází, ale že spolu ještě nejsme srovnáni, a že se mi narodí jako dcera. Bylo to právě v období, kdy se ode mne odpoutávala manželka a moc se tomuto snu smála, protože ona žádné další dítě nechtěla.
Uběhly tři roky a s novou partnerkou se nám narodila holčička. Ač jsem se těšil „na babičku“ při jejím spatření jsem uviděl vazby, sahající do dávných věků a idylku babička – vnouček zcela zakrývající. Zajímavé bylo, že první tři roky svého života si dcera nesla všechny zevní vasany zemřelé babičky – např.vášeň pro hledání hub, motání papírků jistým charakteristickým způsobem nebo vyžadování skleničky s vodou na nočním stolku. Když byla půlroční, zemřel můj otec. Bylo to večer v půl sedmé a podle bouřlivé reakce dcerky se patrně přišel rozloučit (nebyl jsem přítomen).
Vůči zesnulému otci jsem měl pocit dluhu. Kladl jsem si za vinu, že jsem málo udělal pro jeho přípravu na odchod ze světa a pokusil se to po jeho smrti napravit dvěma pokusy, kdy jsem mu vstoupil do posmrtných snů s odstupem asi jednoho roku. První pokus byl fiaskem, v tom druhém mne poznal, ale na má slova, že je mrtvý a na opětovné předání techniky átmavičary reagoval velmi pochybovačně….
Tři roky po dcerce se nám narodil syn Honzík. Když mu bylo asi šest let dožadoval se fotografie mého otce a po krátkém prohlížení pravil: „Táto, já si myslím, že jsem to já. Tvůj tatínek!“ Je nutno podotknout, že o reinkarnacích či duchovních věcech se u nás doma nemluvilo, neboť partnerka vyznávala „jistoty“ materiálního světa .
Opět jsem pracoval od rána do večera s cílem vydělat dostatek peněz a moci být v pohodě. Ano, věděl jsem již, že nejsem jen toto tělo ani tato mysl, a že tento život je jen jedním z mnoha korálků na šňůrce příčin a následků. Ale vše jsem to věděl jen jakoby v mysli. Záblesky savikalpa samádhi, kdysi tak časté ustaly, ani jsem to nezpozoroval.
Jedno savikalpa samádhi bych přesto rád zmínil. Bylo to někdy na počátku devadesátých let. Zdál se mi živý sen – unesli mne mimozemšťané. Takoví šediví s trojúhelníkovými obličeji a s velkýma očima. Byl jsem připoutám k lehátku v jejich lodi a křičím: „Nikdy lidstvo neporazíte!“ Stahuji mysl v atmavičaře, a vnímám jejich úděs, když přecházím do prvního buddhistického vnoru. Ještě i chvilku po probuzení ve mně doznívá odcházející samádhi nekonečného prostoru. Proč tento zážitek zmiňuji? Protože dokumentuje, že je možný duchovní pokrok i v jiných sférách bytí, včetně snů /to mne vedlo k nápadu pomoci zesnulému otci vysvětlením techniky atmavičary/.
I přes obrovské pracovní nasazení vedla i má druhá firma do zániku. Byl to pro mne trénink v přijetí a odevzdanosti. Má nejsilnější vasana, čest , se musela vyrovnat s ostudou …a to jsem ještě netušil, že to není vše … Vztah ženy, lvice s jasně definovanými zevními požadavky ke mně (býk) se zvolna přesouval od pojetí „partner“ k pojetí „problém“ a napětí mezi námi zvolna rostlo.