Záznamy mystika (7.)

Autor: Od čtenáře <@>, Téma: Sebepoznání, Vydáno dne: 02. 01. 2008

Sedmá část vzpomínek našeho čtenáře



 

Nirvikalpa samádhi a  „ten , který nepřebývá“

Nastal rok 2003 a jediná duchovní činnost, kterou jsem konal byly nedělní meditační večery s přáteli. Od jangového pojetí meditace, kdy jsem stáhl mysl od smyslů do nitra do bodu a tam odevzdal, jsem se začal přesouvat k pojetí jinovému. Náhle jsem zjistil, že to jde dělat i bez napětí, bez úsilí a otázky : „Kdo jsem já?“. Prostě vezmete svůj žitý život a nabídnete ho v naprostém odevzdání. Zpočátku se sformovanou představou : „Zde jsem a odevzdávám se Ti v plné oddanosti. Vezmi a nalož dle své vůle“, posléze jediným hnutím mysli vše toto zahrnující ve zlomku vteřiny. Tehdy přišlo prvé nirvikalpa – přijel jsem s vozem do jakési dědiny u Pelhřimova, zastavil na návsi a s vypnutím klíčku se odevzdal. Po několika minutách se byl vnor odešel a opět jsem z prázdna musel vytvořit svoji osobnost „já jsem“, „člověk“, „mám jméno …“ „tady jsem a tam chci..“ Osobnost se musí po odeznění třetího buddhistického vnoru vytvořit z prázdna proto, že v této úrovni je vědomí uzavřeno samo v sobě a lidská mysl či paměť jako její součást tam vstoupit nemůže. Pochopil jsem, že dosáhnout 3.buddhistického vnoru lze  pouze odevzdáním, nikoli úsilím použitím nějaké techniky sebedotazování  či posledního pozorovatele jako u prvých dvou vnorů.  

Přišel začátek roku 2004 a  po explozi vlaků v Limě se můj zevní život musel vypořádat s pohárem hořkosti, jaký jsem ve svém životě rozhodně neočekával.  V neděli večer jsem po meditaci jel kolem Borské věznice v Plzni a zálibně ji z dálky pozoroval. „Jak úžasné místo pro meditaci! Jako horská jeskyně. Jestlipak to někdy poznám?“ Intuice mi tiše souhlasně odpověděla, ale jako mnohokrát dříve jsem to potlačil coby nesmysl. Další dny jsem vnímal, že na mne někdo velmi často myslí. Ve středu 14.března časně ráno do našeho domu vpadlo policejní komando, byl jsem obviněn z dodávání trhavin jakési teroristické skupině a jat do vazby, dokud se nepřiznám…  Píši to sem z důvodů poučení – na počátku tohoto textu jsem opominul křesťanskou epizodu svého hledání a vnitřní přijetí role oběti jako součást svého života. Trpně jsem nyní snášel roli, která mi byla přisouzena hrát a v nitru se snad i radoval.Vždyť jsem byl jat neprávem! Jaké štěstí být obětí! Trvalo mi tři měsíce, než jsem pochopil, že nejde o  omyl,a že příčina je v mém postoji. A to vše je samozřejmě propleteno dávnou karmickou vazbou.   Má mysl mi dala odpověď vybavením si dávných dějů, kdy jsem silou zlomil odpor vlády a loďstvo Ostrovní říše za něž jsem zodpovídal (zne)užil k evakuaci ostrovů. A ti , které jsem pro záchranu národa nechal pobít si přišli vyřídit účty. Jenže stejně jako u ostatních reinkarnačních vzpomínek nemám žádnou možnost si pravdivost tohoto ověřit, a míra účasti fantazie na těchto „vzpomínkách“ není měřitelná.

Co však měřitelné je, je fakt, že krátce po změně mého vnitřního postoje jsem byl z vazby propuštěn a celá záležitost se dnes , po pohasnutí politické moci tvůrců případu zvolna blíží svému uzavření . Jsou tam ještě i další humorné aspekty, ale nebudu odbočovat.

Tohle byla poslední kapka  našeho vztahu. Napětí mezi námi se dalo krájet. Pětiletý syn často ráno vstal, přišel do kuchyně, kde jsme snídali, podíval se na nás a pravil : „Chce se mi blejt! Jdu se vyblejt!“ a odešel na záchod. Osmiletá dcera stála u kuchyňského stolu a poskakovala nahoru a dolů jako míček, aby vnímané napětí vybila. Cokoli jsem učinil bylo vnímáno negativně a stále jsem jen ustupoval.. Hodnoty, které jsem vyznával byly hodny posměchu. Vždyť duchovní člověk musí zářit bohatstvím a harmonickým životem! Postupně jsme se dopracovali na začátek února 2006. Byla krásná sobota, strávená zevním pohodovým životem. Večer jsem chtěl odjet na dohodnutou schůzku. To se partnerky, která mi jako „kriminálníkovi“ chtěla organizovat zevní život dotklo a pravila : „Jestli teď někam odjedeš, tak mi tu rovnou nech klíče a už se nevracej“. Bylo to jako když cinkne puknutá sklenička. Má osobnost odešla odevzdaná Jemu.

Sňal jsem svůj klíček od dveří našeho domu a podal ji jej. Odběhla. Říkám synovi: „Honzíku, rád bych ti něco důležitého řekl. Mám tě moc rád, ale musím odejít. Chtěl bych, abys věděl, že tě neopouštím a že za tebou a Lucinkou budu chodit!“ Jenže – podvědomě jsem odejít nechtěl a před odevzdáním klíče si zamkl dveře….Honzík řekl: „Tatínku , počkej, já ti otevřu“, přinesl klíč a propustil mne – zevně z domu a symbolicky ze vztahu do něhož se narodil.

Byl jsem svobodný a prázdný. Emoce a vztahy se vyprázdnily. Má osobnost byla jen jako smluvní. Nebyl jsem zažívajícím ani přebývajícím. Když jsem trávil čas s dětmi, marně se pokoušely najít nějaký odlesk emoce. Honzík z toho byl zoufalý – věnoval jsem jim sice veškerou pečlivou pozornost, jenže něco tam postrádali – ten kdo není, nehřeje. A to byla ta věc, která mne odlišovala od těch, kteří to snad měli obdobně, ale tolik jinak, od Míly, Eduarda, Saši.

Ten stav se asi nejvíce dá popsat názvem „Ten, který nepřebývá“. Nejenom, že jsem nebyl ani tady , ani tam, ale nebyl jsem ani nikde navíc – nepřebýval jsem. Jasně jsem rozuměl co myslí mudrci technikou „je to jako když v sobě obrátíš zrcadlo“. Trvalo to asi třičtvrtě roku. Pak jsem byl náhodným svědkem toho, že si žena s níž jsem prožil deset let našla nového partnera a to byla věc, která mne vytáhla zpět do osobnosti.

Kde jsem učinil chybu? Při zpětném pohledu mne napadá, že tam možná chyběl aspekt lásky . Je možné, že by při odevzdání byly určující motivy?

Svůj popsaný odchod ze vztahu vnímám jako důležitý pro zdraví a rozvoj všech zúčastněných. Honzík zázračně přestal zvracet a Lucinka neposkakuje. Mé  vztahy se všemi třemi dětmi jsou hlubší a plné porozumění, třináctiletý Sebastien mne požádal, jestli bychom spolu nemohli bydlet a Honzík se mne ptá , jestli až umřu se mu narodím jako syn (nechystám se umřít).

Svůj život chci naplnit splněním úkolu, který jsem na sebe vzal, když jsem se zrodil do světa a vím, že mám ještě hodně práce. Stejně tak jsem si i vědom, že to není otázka dlouhodobé přípravy, ale okamžitého rozhodnutí „teď“. A že ta otázka: „Co jsi udělal za svého života?“ nás čeká všechny.

Buďte na své cestě provázeni Jeho Milostí!

Vladimír Chodora