Snění

Autor: J.J.Šalomoun <vacan7@volny.cz>, Téma: Sebepoznání, Vydáno dne: 08. 01. 2008

„Poslední dobou opakovaně narážím na téma následujícího pojednání - lucidního snění. A to jak v osobním příběhu, tak v příbězích, otázkách a zkušenostech ostatních. Reakcí na jednu takovou zkušenost je i toto zamyšlení.“



Přiznám se, že je pro mě téma práce se sny srdeční záležitostí. Ve skutečnosti to však neznamená žádnou aktivitu a to více méně ani mentální. Sny neanalyzuji, nepřekládám jejich významy do slov denního světa, jen občas ty, co se dotkly mého nitra nějak významněji, udržuji v pozornosti, na pozadí všedního dne. Jako když myslíte na svého milého nebo milou. Sen noci pak občas prostoupí náš denní sen a vynese na povrch nějaké sdělení, pocit, směr nebo „jen“ utiší hluk světa.

Samostatnou kapitolou jsou pak sny bdělé, lucidní. Mívám období, kdy procitám ve spánku skoro každý večer, jindy zas několik měsíců spím jak špalek a někdy taky není, kdo by spal. Vlastně tím chci pouze říci, že se lucidnímu snění nějak aktivně nevěnuji, nepřipravuji, žádné techniky, nic. Jako s láskou. Lze se na ní připravovat? Cvičit techniky, číst knihy, studovat – k čemu to. Láska prostě buď je, anebo není. Sama se zjevuje, kdy uzná za vhodné. Na nás pak je, jak jejích plodů využijeme.

Pravdou ale je, že život sám, už od raného dětství, jako by mě bdělému snění vyučoval. Zdával se mi totiž jako dítěti hrozivý sen, který se velmi často opakoval. V tom snu jsem kameněl. Ne že by se ze mne stával vizuálně kámen, ale kameněl jsem jako bytost. Nejprve to provázela ztráta schopnosti pohybovat se a po té i dýchat. Avšak i po té, co jsem přestal dýchat, jsem neumřel. Prostě jsem jen nemohl dýchat a hýbat se, to vše s pocity nekonečného šílenství. Postupem času jsem se naučil i v té hrůze uhájit aspoň kousek mysli, kterou šlo trošku přemýšlet a po té jsem přišel i na jednu techniku, jak z toho ven. Šlo o to, vzpomenout si tím kousíčkem mysli, která byla k dispozici, že spím a pak z toho hrozného snu hledat cestu ven. Technicky to vypadalo tak, že jsem někde v mysli našel bod, kde mám ve spícím těle prsty – buď na rukou, nebo na nohou. Veškerou silou vůle jsem se snažil těmi prsty pohnout. Trvalo to nesmírně dlouho, než se to podařilo. Když jsem je konečně rozhýbal, tak přes vjem tření prstů o peřinu, či postel, jsem navázal spojení s tělem úplně a probudil jsem se. Kolikrát s výkřikem, zpocený a ustrašený. Tu techniku jsem zdokonaloval, ale strach stejně zůstal. Příběh dlouhého boje s ním v dalších letech, není předmětem těchto úvah. Nicméně to vědomé probouzení mělo za následek, že jsem se začal uvědomovat jako spící i v jiných snech. Díky tomu jsem následně mohl zažít mnohokrát ve snech i jako dítě svou smrt, protože jsem se již strachem před ní neprobouzel, věda že je to přece jen sen. Jednou po takovém snovém probuzení jsem na chvilku navázal kontakt se svým nikdy nespícím já. Byl to osvobozující zážitek. Bylo mi tak sedm osm a já ráno vstal, vzbudil maminu a oznámil jí, že už vím, jak to je ve skutečnosti – že se sami sobě zdáme. Ono dětské zjištění bylo prosto jakéhokoliv pochybování a byla v něm nezlomná jistota. Časem toto uvědomění zapadlo kamsi a já si na tuto příhodu vzpomněl až po mnoha dalších letech.

Tady bych hledal počátky, srdečního vztahu k bdělému snění. Nikoliv však jako nástroje k ovládání snů, ale jako prostředku k probuzení, k nalezení snícího.

Má zkušenost je taková, že snová mysl, je, řekněme, lehčí, než ta denní bdělá, a tak nabízí možnosti, které bychom za bdělého stavu, využili jen stěží. Ve skutečnosti je to co nazýváme bdělým stavem, také druhem snu. Ale proto, abychom je nějak rozlišili, budu používat termíny snové, noční versus bdělé, nebo denní vědomí. Snové vědomí má samozřejmě oproti dennímu vědomí tu nevýhodu, že je nestálé, proměnlivé, mnohovrstevné, maximálně imaginativní a proto je pro mnoho lidí těžké se v něm nějak orientovat. Když se ale začneme ve snu uvědomovat, můžeme si osahat na vlastní „kůži“ tvořivý potenciál mysli, jeho možnosti a hlavně schopnost, nořit se s každým stupněm uvědomění více a hlouběji do ticha.

Procitnutí ve snu, má také samo o sobě více úrovní. Někdy prostě jen tak víme, že sníme, ale samotná kvalita snění, se tím nezmění. Je to jen taková lehká vzpomínka na spícího. Jednou z dalších úrovní je, že jsme schopni se ve snu probudit natolik, že si v něm můžeme naprosto vědomě dělat, co chceme. Tady, ale hloubka uvědomění zdaleka nekončí. Jedním z dalších hlubších uvědomění je, že poznáváme sen jako výtvor vlastní mysli, který je stejně skutečný a dokonalý, jako to, co zažíváme v bdělém stavu. Zde se už začíná radikálně stírat rozdíl mezi sněním a bděním, protože jsme-li důslední, chodíme po svém snu, saháme na předměty, prohlížíme si barvy listí, cítíme vůni země a pevnost kamene a přesto víme celou bytostí, že sníme. Pokud se tedy v tomto stavu ustálíme, můžeme zkoumat a porovnávat dále. Jaký je rozdíl mezi světem, ve kterém se procházíme ve vlastním snu a tím světem, který za svůj sen nepovažujeme? O takovém snu jsem kdysi psal v jednom ze zamyšlení - také o lucidním snění – Sny a jejich poselství. Od té doby však něco z vod času odteklo a obzory se novými poznatky opět o něco rozšířily. Když tedy v bdělém snu začneme porovnávat rozdíly, asi si všimneme zvláštní snové barevnosti, která není úplně shodná s barvami, které vnímáme normálně a pár dalších kosmetických detailů, ale co se týče konzistence a iluze pevného prostoru – rozdílu tu není. A co pak, když potkáme ve snu třeba své kamarády a začneme jim vysvětlovat, že to vše je jen sen a demonstrovat jim to třeba tím, že skrze sebe necháme projet rozjetý rychlík? A najednou si uvědomujeme, že ačkoliv víme, že oni jsou přece v našem snu – tedy výtvory naší mysli, tak jim to nebrání mít své názory a odporovat nám. Mají svou minulost a vzpomínky nezávislé na těch našich. A vše toto zmizí s otevřením právě a jen našich očí. Toto poznání a pochopení nás může, pokud ho uneseme, posunout zase o kousek dál, od okázalé demonstrativnosti vlastní výjimečnosti. Poznáváme, že naše já je i naším ne-já, že je neomezené ve schopnosti hrát hru na já a ty, a v tu chvíli se vymezení sebe sama na osobu začíná rozplývat. A čím více se umenšuje, tím více je tu velký snílek, jenž sní všechny sny světa. Ne jako někdo, kdo sní nás, ale jako někdo, kdo sní sám sebe.

Pokud v takovém okamžiku zazvoní budík, nestane se vůbec nic. Sen pokračuje i po probuzení. Svět jaký byl, vytvoří se až opětovnou vzpomínkou na osobní já. Ano, samotná vzpomínka má tu moc ho okamžitě stvořit a prohlásit se v něm za střed světa. Je to spontánní koncentrace na jeden ze svých aspektů. Stažení pozornosti do jedné z nekonečných možností. Zázrak tvoření v přímém přenosu. Není to však stejné jako, když jdeme spát? V jeden jediný okamžik, jen co zpomalí dech, zavřou se oči, vědomí se stáhne jen o trochu více do sebe a sníme nový vesmír v němž nikdo nikdy tyto řádky nenapsal ani nečetl....